Rozhovor - Poslední letošní česká premiéra, Poupata, se hned zařadila mezi nejlepší domácí snímky roku - alespoň podle hodnocení českých filmových kritiků, kteří drama jedné rodiny z neutěšeného zapadákova v severních Čechách nominovali na osm výročních cen. Jejich autor, Zdeněk Jiráský, byl hned za svůj hraný debut pasován na naději, která v českém filmu obohatí žánr sociálně-realistických dramat. On sám ale věci vidí trochu jinak.
Jsou tedy Poupata sociálně-realistickým dramatem?
Ne takové jako od Kena Loache. Není to úplně strohá realita, je tam prostor pro stylizaci či lehkou poetizaci, nadsázku, symbol. Což naštěstí dost lidí chápe. Ale jakmile něco není přečtené jako nadsázka nebo symbol, je to kritizováno - právě proto, že to neodpovídá britskému vzoru.
Možná proto, že Poupata byla trochu prezentována právě jako film inspirovaný britským sociálním realismem.
Mám britské sociální filmy hodně rád. Vyrostl jsem na nich. Mám rád Kieslowského, který ve svých filmech poetizaci a stylizaci zhusta využíval. Ale to dělá vlastně i Ken Loach. I ve Fish Tanku Andrey Arnoldové, s kterým mě má někdo potřebu srovnávat, je přece scéna s bílým koněm, kterého jde hrdinka osvobodit.
Já jsem si dobře vědomý chyb, které Poupata mají. Jsem vlastně překvapený, že se tolik líbí, a zároveň potěšený, že se líbí lidem z oboru. Ale rozčiluje mě, že když už si dá někdo práci s tím, že se nad filmem zamyslí a rozebere ho, vyčte mi něco, co sám nechápu jako chybu - a naopak toho, co chybou je, si nevšimne.
Jaké chyby máte na mysli?
Výhrady, které se týkají dramaturgie, obsazení, záběrování. Fungovalo-li něco ve scénáři a pak to vypadlo ve střižně, mrzí mě, že má recenzent jasno v tom, že už to ve scénáři bylo špatně. Když říkám, že to ve scénáři bylo funkční, argumentuji názory svých dvou dramaturgů - Edgara Dutky a Honzy Coufala -, stejně tak lidí v grantových komisích, kteří scénář ocenili. Když ve střižně zjistíte, že některé obrazy nemají stejnou důležitost jako ve scénáři, je to tedy spíš chyba realizační než scenáristická.
Pár lidí mi například vytklo, že jim v Poupatech chybí profesní zařazení těch mladých lidí. Pro mě to byla podružná otázka. Kdybych ji chtěl řešit, musel bych děj zasazovat do jiných scén a prostředí, a to by odpoutávalo pozornost od toho hlavního - podívat se na postavy z ptačí perspektivy, chvíli je pozorovat a pak odletět s vědomím, že se nic podstatného nezměnilo. Kdyby své problémy postava Agáty řešila s kamarádkou Magdou na pracáku, a ne na lávce nad nádražím, tak by tihle kritici byli spokojení, ale film by to neposunulo.
Chápete Poupata jako politický film, který "má proti něčemu stát"?
Jestli proti něčemu někdo stojí, tak možná postava striptérky. Jako postava zvenku stojí proti neměnnosti místa, kde na chvíli nechtěně zakotví. Ona na rozdíl od ostatních neplánuje, že to jednou někde bude lepší. Bere to pragmaticky, tady a teď. Ostatní žijí v takové apatii a deziluzi, že už fakt, že mají nesplnitelné sny a ideály, je projevem toho, že změna je nemožná. Není to politický film, je to film o lidech. Je to mozaika; kdybych se měl věnovat do hloubky původu a genezi všech hrdinů a stavět je do hlubšího vztahu se společností, film by trval šest hodin.
Takže postavy nedefinuje sociální situace a chudoba, jako spíš jejich vlastní slabost a naivní představy o snadném úniku ze situace, která se jim nelíbí?
Ano, to je přesné. Chtějí vypadnout, ale pořád pokračují v tom, co dělají. A to je limituje. Já mám sociální filmy rád, ale nechtěl jsem napodobovat úspěšné vzory. To mi připomíná, jak mě někteří upozorňovali na paralelu mezi scénou, kde se Vietnamec učí nadávat, a Knoflíkáři, kde se učí nadávat Japonci. Když něco takového vymyslíte a někdo vám řekne Bacha, budou tě srovnávat se Zelenkou, máte chuť to vyhodit. Ale pak jsem si řekl, že pro mě je ta scéna realitou. Stejně tak secvičování spartakiády. Tyhle věci se opravdu dějí. Když jsem si zadal na YouTube slovo „Poupata", objevily se desítky amatérských vystoupení na spartakiádní skladbu Poupata, kterou cvičili a cvičí důchodci, rodiče s dětmi, chlapi v hospodě. Jistě je v tom kus recese, ale stejně tak určité dávky nostalgie po časech, které se nevrátí.
Váš film záměrně vypadá, že se odehrává v určitém bezčasí?
Byl bych rád, kdyby byl chápán jako současnost, se kterou většina společnosti sice nechce mít nic společného, ale zná ji z doslechu. Žijeme v bohatém světě, ale i ten má odvrácenou tvář. Lidé, o kterých film vypráví, mohou chodit k volbám, je ale vysoce pravděpodobné, že tam nikdy nepůjdou. Takže se nesnaží nejen o změnu osobní, ale ani o tu společenskou, dobrovolně se jí vzdávají. Kdyby to někdo chtěl číst jako mé politikum, budiž. V okamžiku, kdy se na plátně objeví kalendář Poupat, je doba zcela konkretizovaná rokem 2010. Kdo to do té doby chápal jako bezčasý příběh, může být asi zklamán.
Scénář Poupat vyhrál v roce 2008 cenu RWE a Barrandova. Ty tři roky jsou krátká doba pro realizaci českého filmu...
Ano. V tom samém roce jsem se domluvil s producentem, ten v roce 2009 zažádal o grant, na konci léta ho dostal, pak se řešily další finance a koprodukce a od konce roku 2009 jsme Poupata začali připravovat. Na začátku roku 2011 jsme začali točit a celý rok jsme film dokončovali. Jen jsem nějaký čas producenta Viktora Schwarcze ukecával, aby do toho šel. K tomu mi ta cena určitě pomohla, i když Viktor si vybírá spíš intuitivně, co je pro něj zajímavé a taky zafinancovatelné.
Dva roky předtím jste psal scénář, takže jste s Poupaty strávil pět let.
Pět let jsem strávil i se scénářem, který jsem nikdy nenatočil. Na FAMU jsem napsal něco na pomezí tragikomedie a černé komedie. Byl to příběh o funebrácích, kteří se živí posmrtným make-upem a dostane se jim pod ruce nešťastnou náhodou zabitý syn ředitele komerční televize.
Opravdu hodně jsem se s tím piplal a spoustě lidí se to líbilo. Ale nemohl jsem sehnat producenta. Tak jsem pořád psal další verze a oslovoval další producenty a ti zase říkali, že se jim to líbí, ale nepřišli by diváci. Ten scénář se mimochodem jmenoval Úplně zbytečná práce. Když jsem psal devátou verzi, přejmenoval jsem ho v obavě z prokletí. Ale ani to nepomohlo.
Teď po Poupatech se k němu nevrátíte?
Už to není aktuální. Řešila se tam problematika prorůstání politické a mediální scény. Tehdy mi pila krev Nova s Železným, to byla i motivace. Ale Železný už je naštěstí mrtvola, do které nemá smysl kopat, a Nova už slušné lidi tak nerozčiluje. A kdybych scénář přepsal, nejsem si jistý, co by z něj bylo. Navíc píšu jiný scénář, poněkud truchlivější.
Kde se to truchlivo ve Vás bere? To jste takový pesimista?
Naopak, myslím si, že jsem dost veselý člověk. Možná to je protihodnota té veselosti. Ale mám nápady i na komedii a rád bych se o ni někdy pokusil - tedy o čistou žánrovou formu, ne o komedii v duchu posledními lety prověřené sexistické lidové taškařice.
Sledujete současné české filmy?
Málo. Nevím, jak se omluvit, ale jsem vlastně líný divák. Než se rozhoupu, že bych chtěl něco vidět, tak už to nehrajou. Filmy nestahuju, čas trávím jinými aktivitami, na televizi se nedívám, takže když mi film uteče v kině, dlouho ho nevidím.
Takže jste neviděl ani Sedláčkův film Rodina je základ státu, Vašeho konkurenta na cenách filmové kritiky?
Ne. Mimochodem ta potřeba soutěžit a srovnávat takovéhle filmy mi připadá vražedná. Kdo může erudovaně posoudit kvalitu scénáře? Herci z akademie volící Českého lva, kteří sami hrají ve filmech, jejichž scenáristická úroveň je ubohá? Díkybohu za Ceny české filmové kritiky, ale i tam je nadbytečná ta soutěživost, tipování na vítěze jako v loterii. Já jsem rád, že se můj film líbí jiným režisérům, dramaturgům, scenáristům. Z hlediska cen to jsou konkurenti, ale naštěstí to takhle ani oni ani já nebereme.
A jak berete filmovou kritiku?
Když chci jít do kina, zajímá mě, co napíše třeba Kamil Fila nebo Alena Prokopová. Ale moc se kritikou nezabývám. Spíš dám na názor kamarádů filmařů. Úroveň české kritiky, jestli si to můžu dovolit soudit, je asi stejná jako u filmařů nebo politiků. Generace kritiků, která by vychovala generaci filmařů, tu není - ale k tomu není ani nakloněná doba.
Filmy zajímají lidi čím dál víc jen v kategorii atrakce, přemýšlet prostřednictvím filmu je pro mnohé luxus a ztráta času. Na druhou stranu, ne mnoho současných českých filmů to nabízí. Vychováváme si diváka sami. Mám teorii, že jestli je nějaká naděje, že se lidi vrátí k silným příběhům, musí přijít nějaký společenský průšvih. Nový názor vždycky vznikl tak, že někdo na něco reagoval.
Vadí Vám, že na dobré, ale vážné filmy chodí do kina málo lidí?
Statisticky byly letos skoro dvě české premiéry týdně včetně dokumentů. Ale když lístek do kina stojí 170 korun, těžko tam lidi budou chodit dvakrát týdně. Já jsem hrozně vděčný za těch pár diváků, kteří na naše filmy chodí, když budu mluvit i za další filmaře z kategorie nízké návštěvnosti, ať už Roberta Sedláčka, Radima Špačka nebo Petra Václava. To jsou diváci, kvůli kterým má smysl točit. Nemůžu čekat, že 80 procent lidí v téhle zemi, kteří hltají na komerčních televizích černou kroniku místo zpravodajství a čtou bulvár, přijdou na film jako Poupata.
Na FAMU jste vystudoval scenáristiku, proč jste chtěl i režírovat?
To jsem chtěl odjakživa. Přijímačky na FAMU jsem dělal zároveň na režii a na scenáristiku, na režii jsem skončil jako jednička pod čarou. Takže to byla vynucená volba a dnes jsem za ni rád. Režie byla vždycky prioritou a scenáristika šťastnou oklikou. Kdybych vystudoval režii, myslím, že bych si nebyl dneska schopný scénář sám napsat.
A pak jste po vystudování scenáristiky točil dokumenty...
To byla z nouze ctnost, musel jsem se něčím živit. Ve Skotsku jsem se potkal s francouzským režisérem, který točí jednou za dva tři roky film, a vyprávěl mi, jak po škole pět let taxikařil. Takže můžete jezdit taxíkem, nebo dělat na baru, nebo si doma stěžovat na celý svět. Nebo máte kliku a můžete točit dokumenty pro televizi. Ale velký dokumentarista nejsem.
Poupata jste připravoval jako celovečerní režijní debut?
Když jsem napsal scénář, nabídl jsem ho České televizi, která zrovna měla o něco mého zájem. Všem se líbil, ale ČT ho ode mě chtěla jen odkoupit a najmout vlastního režiséra. Tak jsem jim řekl, že to nepodepíšu. Kamarád mi vyčítal, že Poupata nikdy nenatočím. Naštěstí jsem se potkal s Viktorem Schwarczem a dneska je ČT hrdým koproducentem. Tehdy jsem se musel rozmyslet během několika dnů. Poupata mohla existovat jako televizní film a já bych byl možná rád, že můžu psát nové Bakaláře.
Co tedy nyní chystáte?
Chtěl bych udělat film o 50. letech, o generaci prvních mistrů světa v hokeji, kteří pak šli do kriminálu, údajně proto, že KGB rozhodla, že další titul vyhraje sovětská sborná. Ale necítím z jiných filmových pokusů o 50. léta, že tu je po takovém tématu společenská poptávka. I když, bylo by to o hokejistech, kteří pravidelně zaplňují Staromák, zatímco světové ceny pro vědce nebo filharmoniky si nevšimnou ani titulní stránky novin. Teď připravuju film z prostředí mediků, milostný trojúhelník, kde se řeší další ze současných fenoménů, prostituce vysokoškolaček. I tady je víc linek, mimo jiné bezdomovectví nebo transplantace orgánů.
