Rozhovor - Do kin vstoupil po třech letech nový film Petra Zelenky. Karamazovi jsou filmovou adaptací inscenace Dostojevského hry s úspěchem uváděné v Dejvickém divadle, kde ji nastudoval Lukáš Hlavica podle dramatizace Evalda Schorma.
V Karamazových se propojuje filmová i divadelní vášeň režiséra Knoflíkářů, Roku ďábla i Příběhů obyčejného šílenství.
| Čtěte také: 1. část rozhovoru: Kvalitu umění jen neumíme změřit Speciál k filmu: Všichni jsme Karamazovi Recenze: Zelenka oživil epileptického mončičáka |
Herci jedné z nejoceňovanějších českých scén ve filmu vyrážejí na zájezd do Polska. V tamních ocelárnách mají inscenovat jedno ze svých nejslavnějších představení, které Zelenka adaptuje jako plnokrevný filmový příběh o zločinu z nejtěžších - ale s menším množstvím vtipků než obvykle.
Proč jste ustoupil od komediálního tónu, od Japonců a topografie lidských úchylek. Myslíte, že doba si žádá větší vážnost?
Jednak si myslím, že i Knoflíkáři byl dost vážný film, a zadruhé - ano, myslím, že vážnost dnešní době sluší. Zábavy už bylo dost. Jsme všichni "amused to death" - jak říkal Roger Waters už v 80. letech. A ve chvíli, kdy zábavu obstarává politika a tak zvaně seriozní tisková média, měl by film na druhé straně trochu zvážnět.
Nesmí být sice nudný, ale je tady třeba prolomit mýtus o tom, že kultura obecně musí být zábavná rovná se jednoduchá, protože tak ztratíme schopnost mluvit o důležitých věcech; prostě proto, že mnoho důležitých témat se zábavnou komediální formou zpracovat nedá.
A ještě se ke své staré poetice vrátíte? Jako divadelní autor ji ostatně pořád aspoň zčásti používáte.
Možná v nějakém pro mne novém médiu. Láká mě vyzkoušet si třeba komiks. Tam bych si dokázal představit určitou volnost, mohl bych si vyzkoušet ten návrat do autorské puberty.
Připravil jste pro Ta Fantastiku představení Herci. Budete s tímto divadlem dál spolupracovat?
Mluvili jsme o nějakém muzikálu nového typu, ale ve svých úvahách o něm jsem zatím příliš daleko nepokročil.
Nezakrývám, že se ptám proto, že právě tahle scéna je (alespoň částí lidí) vnímaná právě jako symbol jisté bulvarizace - kde hvězdy a lehká múza simulují opravdovou kulturu.
Skladba jejich programu mi připadá naprosto v pořádku. Je postavená na osobě Lucie Bílé, která je spolumajitelkou celého prostoru, což je logické. Divák plus mínus ví, co tam může za svoje peníze dostat. A to, že se tam lidé vracejí, znamená, že se necítí podvedení. Naopak uvidíme, zda se nebudou cítit podvedení titulem Herci, který je pokusem o něco trochu jiného.
Ale to, jak je tahle scéna vnímána… možná je to naopak - kritici mají to divadlo nějak zaškatulkované, i když sama scéna a dramaturgie se mění v něco jiného. Nebo se o to alespoň snaží.
Já nejsem schopen posoudit, zda začali dělat činohru proto, že si myslí, že na ni dostanou granty a že se jim to vyplatí. Ale proboha, ať se jim to vyplatí, na tom přece není nic špatného! Jestli bude systém kulturních dotací nastavený tak, že se producentům vyplatí uvádět původní českou činohru, nevidím v tom nic špatného.
Co tedy říkáte kauze magistrátních grantů a názorům úředníků, že neexistuje rozdíl mezi komerčním a nekomerčním uměním?
Nejsem detailně zasvěcený, ale obecný trend v Evropě je jasný: kultura a jídlo bude brzy to jediné, co bude konkrétní zemi odlišovat od jejích sousedů a celého světa. Proto je společnost třeba budovat tak, aby se kulturní aktivity obyvatel vyplácely. Zatím se spíš vyplácí být podvodníkem ve službách nějakého státního úřadu.
Baví vás vůbec víc divadelní, nebo filmová režie? Jaká jsou vaše oblíbená divadla a režiséři?
Do divadla víc chodím, ale co mě baví víc, těžko říct. Asi psaní - a je jedno pro jaké médium. Mám rád hry, které dělá Alice Nellis, vážím si Vládi Morávka, paní Hany Burešové - ale to nejsou na divadle žádní nováčci.
Jaký divadelní projekt teď připravujete v Polsku?
Víte, že ještě nevím? Buď udělám Kodaň od Michaela Frayna, nebo budu nucený napsat něco vlastního. Divadla většinou chtějí původní text a možná tomu tak bude v případě té další hry pro Krakov.
Čím to je, že zrovna Váš ročník scénáristů - Vy, Jan Hřebejk, Igor Chaun - se tak prosadil na režijním poli?
My s Honzou jsme měli to štěstí nebo smůlu, že jsme se ocitli na zlomu systémů. Končil starý barrandovský systém tvůrčích skupin Státního filmu a začínal systém nový, ve kterém se financování kinematografie ujala Česká televize a později ministerstvo kultury nebo mezinárodní granty. Museli jsme sice změnit profesi, ale udrželi jsme se v oboru. K tomu, aby se nějaká skupina umělců prosadila, je zapotřebí právě takových zlomů, krizí a revolucí. Igor Chaun ale tuto transformaci nezvládl a po ukončení školy v podstatě nic zásadnějšího nenatočil.
Které filmy vašich kolegů z poslední doby vás zaujaly a které naopak naštvaly? A z těch zahraničních?
Poslední dobou jsem nebyl v kině na žádném českém filmu. Na filmy obecně víc chodím vždy tak rok před tím, než začnu sám něco točit, jinak mne film jako médium příliš nezajímá. Z Českých filmů mne naposledy zaujal Indián a sestřička. I když zpracování se dá leccos vytknout, téma toho filmu je pro mne velice podstatné: střet dvou "nečeských" kultur na českém poli, konflikt opravdové kultury a romantické dětské vize společnosti.
Je projekt Nejlepší filmy našeho života o tádžickém emigrantovi v USA definitivně u ledu? Máte už další filmový námět?
"Filmy" už se nevrátí. Další projekt se jmenuje F5.6 - a je o takovém znovuvzkříšení jednoho strašně starého filmového režiséra. Je to vzdáleně inspirované SS-manem Günterem Grassem a také Jiřím Weissem. Ale víc vám nepovím.
A co na to ti Japonci?
Ti to ještě nevědí.
