Zlín - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně se snaží prezentovat studentskou filmovou tvorbu veřejnosti. V prostorách místního Velkého kina uspořádala po únorovém večeru další projekce vybraných snímků svých studentů doplněných bakalářskou prací z produkce Filmové školy Zlín.
Začínající filmaři tak mohli zažít, jaké je vidět vlastní film na velkém plátně a hlavně před zraky jiného publika, než jsou komise pedagogů. Možnost vnímat reakce „běžných diváků" je pro ně cenná už proto, že snímky zde stojí mimo ustálené školní škatulky, a navíc nepodléhají hodnocení úzkého okruhu učitelů. Odpadá tudíž podezření z předpojatosti i poměřování s preferovanými tvůrčími nároky vyučujících, kteří jsou sami často aktivní v oblasti filmového řemesla.
Pro běžného diváka zase může být zajímavé vidět naráz produkci v rozpětí od kamerového cvičení 1. Ročníku (které má být převážně formálním drilem) až po absolventské práce, pro něž by měla platit odlišná měřítka.
Pravda ovšem je, že větší část publika tvořili studenti z obou škol, jejich pedagogové a přátelé či příbuzní mladých tvůrců. V atmosféře probíhajících a úspěšně složených státnic nicméně kino působilo sympaticky vstřícným dojmem.
Kamerová cvičení
Úvodní film Nálezy studenta 1. ročníku Jana Perouta, kamerové cvičení na téma paralelní montáž, vykazoval jasné známky školního zadání. I přes expozici ukazující setkání a seznámení dvou mladých lidí ve vlaku nešlo o nic jiného než o poněkud těžkopádné naplnění pravidel této střihové techniky ukazující souběžné události probíhající na různých místech.
Peroutova snaha kontrastně vyobrazit dva páry na výletě k rybníku - jeden v počáteční, mlčenlivé zamilovanosti a druhý uprostřed každodenních rozporů - neobstojí jako samostatný film. Na to je příliš banální. Samo vedení kamery ukazuje na jedné straně stísněný potemnělý interiér auta, v němž probíhá hádka - načež prostřihává na druhý vůz a v uvolněném prosluněném záběru sleduje z nadhledu šťastný pár a smějící se tělo vlající ze střešního okénka. A tak dále a tak podobně; nic víc nic míň.
Aby idylka byla podtržená, dívka je němá, tudíž slov netřeba. Jestliže kamera a střih obstojně plní zadání, na rovině scénáře si film sám trochu hází klacky pod nohy. Je hlavním poselstvím, ať už je samo jakkoli podnětné, ukázat hodnotu ticha a mlčení či naznačit, že štěstí a lásce nezabrání ani handicap? Na ploše několika málo minut nelze o velkých věcech hovořit velkými filmařskými prostředky, neboť tady jsou detaily vším.
Následující Aktovka v režii Terezy Kovářové už výrazně přesahovala zadání totožné s předchozím filmem. A nikoli jen stopáží. Čtvrthodinový snímek natáčený v Polsku, Ostravě a Bohumíně těží ze schopnosti autorky pomocí drobností vykreslit prostředí a zkratkovitě vytvořit dramatickou i komickou situaci. Napomáhají tomu i herci zlínského divadla, obzvláště představitel tuláka s psacím strojem, který živelně vpadává do života dvou milenců.
Po celou dobu zůstávají otevřené vztahy mezi aktéry, dialogy neslouží jako ilustrace. Paralelně s dívkou uzavřenou v jednom bytě se dvěma muži sledujeme další ženu na cestě a následně porovnáváme, kterak obě hrdinky více či méně vědomě vzdorují vlastnímu štěstí. První příběh dostává více prostoru a je přinejmenším zábavný sám o sobě, druhý se záměrně drží na trochu abstraktnější rovině. Nic nového pod sluncem, (nejen) dramaturgicky by bylo co dohánět, režijně má však Kovářová situaci pevně v rukou.
Ve zbytku večera už byly k vidění absolventské práce. Obě krátké animované bakalářské hříčky - Srdcová dáma Dity Krčové i Výhled, společné dílo Milana Ondrucha a Jaroslava Mrázka a zároveň jediný zástupce „konkurenční" Filmové školy Zlín - mimo jiné naznačily, že (přinejmenším) na studentské úrovni je u nás animace mnohem dál než hraná tvorba.
O vlastní babičce
To však budiž spíše poznámkou na okraj, protože by nebylo férové srovnávat prvácká cvičení s absolventskými díly.
Loutkový Výhled i metodou digitální kresby vytvořená Srdcová dáma se neliší jen technikou, ale též tempem a způsobem vyprávění. Pozvolně se odvíjející Výhled stojí na citlivém načasování, decentním humoru a pozoruhodném designu. Dáma naopak zaujme překotným tokem fantazie: tři muži si nad třemi sklenkami pálenky vykládají tři vychloubačné historky, středobodem je tu vždy žena, pojítkem nejen pointa, ale i oscilace mezi skutečností a smyšlenkou.
Sympatická je nenásilná inspirace exotickými vzory na úrovni vyprávění i stylu, atmosféra báchorky přeplněná Dálným východem, westernovými hudebními motivy a snovou logikou hýří nápaditými detaily. V tomto reji je toho však k vidění až moc a divák nemá čas docenit drobnosti, odlišit charaktery a náležitě si vychutnat pointu usazující všechny tři aktéry patřičně na zem.
Před závěrečným magisterským dokumentem Cesta domů se ještě představilo působivým showreelem studentské animační studio Kouzelná prdel. Poslední půlhodina pak patřila osobnímu i historickému dokumentárnímu snímku Terezy Bílové, který se potýkal s tématem poválečného migrování celých rodin napříč Československem. Autorka, jejíž babička je jednou ze zpovídaných pamětnic, trochu uvízla mezi potřebou informativního návratu do historie, osobní rovinou a letmými pokusy autorského zobecnění.
Cenná je ale snaha zaobírat se ne často diskutovanými aspekty naší historie i množství shromážděného archivního materiálu prokazující pečlivost i osobní zaujetí. Komentář namluvený samotnou Bílovou však snahou o zamyšlení i promluvu do duše působí ve své angažovanosti místy naivně.
Pocit lovení příliš mnoha zajíců posiluje neorganické střídání informativních mluvících hlav - pamětníků i badatelů (občas v jedné osobě) - se sekvencemi, v nichž autorka mnohem osobnějším stylem zpovídá vlastní babičku.
