Akademie filmového umění a věd, která Oscary uděluje, v posledních letech prošla výraznými změnami. Zvenčí je to patrné zejména z nominovaných děl. Ty cizojazyčné stále častěji pronikají za hranice "své" kategorie. Španělské melodrama Paralelní matky získalo nominaci pro nejlepší herečku v hlavní roli a hudbu. Autoři norské tragikomedie Nejhorší člověk na světě mají šanci zabodovat s původním scénářem, dánské Utéct bude soutěžit s ostatními zahraničními, animovanými i dokumentárními snímky.
Jedním z největších překvapení jsou ovšem nominace na nejlepší film, režii, adaptovaný scénář a cizojazyčný titul pro neokázalé, bez jedné minuty tříhodinové japonské drama Drive My Car.
Nabízí se sice paralela s jihokorejským Parazitem, který Oscarům kraloval předloni, ten si ale vedl nad očekávání dobře v amerických kinech, kde utržil přes 30 milionů dolarů. Thrillerově černá satira tak ještě před hlasováním vzbudila dost velkou pozornost, aby ji zaregistroval potřebný počet akademiček a akademiků.
Letošní japonský kandidát, v USA distribuovaný společností specializovanou na menší artové tituly Janus Films, měl podstatně méně robustní marketingovou kampaň a jeho severoamerické tržby teprve nedávno překročily dva miliony dolarů. Z diváckého hlediska jde tedy stále o záležitost pro úzkou skupinu cinefilů. Za obdržené hlasy zřejmě vděčí jednak pestřejší skladbě akademie, kde přibývá neamerických profesionálů z branže, jednak výbornému přijetí u kritiků.
Roli mohla sehrát i skutečnost, že film se odehrává v umělecké sféře, která je akademikům blízká, a splétá motivy z děl dvou světových literátů. Drive My Car vychází ze stejnojmenné povídky Japonce Harukiho Murakamiho. Česky vyšla roku 2015 v souboru Muži, kteří nemají ženy. Příběh ovdovělého divadelního herce, jenž inscenuje Čechova, však zabírá pouhých 30 stran. Na celovečerní film by pravděpodobně nevystačil.
Režisér Rjúsuke Hamaguči a scenárista Takamasa Óe si proto vypůjčili rovněž prvky z další Murakamiho povídky, Šeherezády zařazené do stejné sbírky. Její protagonistkou je žena, která svému milenci po sexu vždy vypráví příběhy. Právě tento text tvoří základ čtyřicetiminutového prologu filmu. Hamaguči a Óe se z větší části pevně drží předlohy. Udělali ale pár odboček, aby mohli víc prozkoumat dynamiku ústředního páru.
Iluze kontroly
Júsuke Kafuku je divadelní herec a režisér ve středních letech. Dva roky po manželčině náhlém úmrtí stále truchlí. Se zpracováním žalu by mu mohla pomoct režie Čechovovy hry Strýček Váňa. Kvůli ní se vydává z Tokia do Hirošimy. Po většinu snímku sledujeme, jak Kafuku někam jede a pak se s herci hovořícími různými jazyky snaží propracovat k optimální podobě experimentálního představení.
Dříve by Čechovova křehkého romantického hrdinu, který podléhá sebeklamu, nejspíš ztvárnil sám. Nyní se cítí jistější v pozici režiséra. Možná i díky iluzi kontroly, kterou nemá nad svým životem.
Hlavním dějištěm komorního, vpřed hladce plynoucího filmu však není divadelní sál, ale titulní auto, třešňově červený Saab 900. Pro hlavního hrdinu nepředstavuje jen dopravní prostředek, ale také ochrannou ulitu, v níž může nerušeně vzpomínat. Za jízdy si pouští audionahrávky, na nichž jeho zesnulá manželka, jejíž jméno Oto v japonštině znamená "zvuk", předčítá úryvky ze Strýčka Váni. Hrdina na ni reaguje stejně jako při čtených zkouškách a vyplňuje prázdná místa, aby byl dialog kompletní.
V Hirošimě ale do Kafukuova uzavřeného mikrosvěta vstoupí cizí prvek. Místní divadelní společnost pro něj z bezpečnostních důvodů najímá řidičku. Povětšinou zamlklá, trochu tajuplná třiadvacetiletá žena jménem Misaki nijak neskrývá, že vozit po městě melancholického režiséra je pro ni trochu protivná povinnost. Ani její spolujezdec není nejšťastnější, když se musí vzdát volantu.
Mezi zprvu nesladěnou dvojicí ale i díky jejich nezpracovaným traumatům postupně vzniká pouto. Kousek po kousku jim pomáhá zbavovat se břemene, které s sebou vláčejí. Auto se pro ně stává zpovědnicí izolovanou od společenských konvencí, kde mohou bez obav odhalovat své city a sdílet bolestivá tajemství. Jakkoliv je spojila potřeba dostat se z jednoho bodu do druhého, cesta k odpuštění je vede dál a hlouběji, než plánovali.
Pokud se zrovna nesnaží o komunikaci s Misaki, zpracovává Kafuku své emoce tím, že je přenáší na herce. Ztvárňování rolí pro něj není jen prací, ale také prostředkem, jak se přiblížit skutečnosti. Jeho manželka, televizní scenáristka, mu byla opakovaně nevěrná. Protagonista dochází k paradoxnímu závěru: kdyby jej nepodváděla, klamala by samu sebe a zároveň by ho nedokázala naplno milovat.
Obdobně Misaki spekuluje, že její matka nepřestala být autentická ani v důsledku poruchy osobnosti, která ji navenek proměnila v jiného člověka.
K podstatě lidskosti
Film se opakovaně vrací k množství osobností, kterými se v životě stáváme, dobrovolně i nedobrovolně, kvůli sobě i druhým. Drive My Car rozvádí myšlenky přítomné již v režisérových filmech Happy Hour, Asako I & II nebo Kolo štěstěny a fantazie. V divadelním prostředí ale působí zřetelněji. Dlouhé sekvence se zkoušejícími herci zrcadlí Kafukuovo hledání vlastní životní role a správných výrazových prostředků. Jazyková bariéra, kdy divadelníci mluví japonsky, čínsky nebo korejskou znakovou řečí, není překážkou, ale katalyzátorem vztahu k sobě i druhým.
Jak Hamagučiho, tak Kafukua fascinuje, co může být skrze umění řečeno, prožito a procítěno. Hrdinu zejména proto, že veškeré emoce dusí v sobě, nedovede je vyjádřit. Spíš než ideální podobu divadelního představení hledá vykoupení. Režírováním jako by si testoval, jak proniknout k podstatě lidskosti. K témuž směřuje Rjúsuke Hamaguči.
Režisér film staví na tom samém, o co se opírá Murakamiho próza - na zaujatém popisu zdánlivě bezvýznamných fragmentů všedního života. Schůzky a setkání, příjezdy i odjezdy, hovory a mlčení.
Těžištěm Hamagučiho poezie obyčejnosti nejsou křiklavé ornamenty, kryptické symboly ani záměrná nejasnost. Drive My Car je přístupný, snadno srozumitelný film využívající povědomého vyprávěcího schématu. Pouze od diváků žádá víc trpělivosti a vnímavosti vůči často jen naznačeným motivacím postav. Významy ve snímku nepředávají jen dialogy, ale také váhání, zda promluvit, nejisté pohledy, zámlky nebo atmosférické záběry jedoucího auta.
Nepředvádivá kamera se stejně jako lineární střih podřizuje herecké akci. Ani posmutnělý soundtrack, rozeznívající existenciální tóny vyprávění, nám přímočaře nesděluje, co bychom měli cítit. Při tomto nenuceném minimalismu ale o to víc vyniká pár vizuálně okázalejších momentů. Například kontrast sytě červeného automobilu se zasněženou krajinou.
Zlomové scény působí silně především díky režii. Aniž by je uměle zesilovala, soustředěně vrství naoko banální detaily, z nichž postupně vyvstává plastická mapa vnitřního světa charakterů.
Rjúsuke Hamaguči svůj intimní opus o lásce, odpuštění i neoddělitelnosti skutečných a smyšlených příběhů režíruje se stejnou grácií a vyrovnaností, s jakou Misaki řídí. Ví, kdy přidat a kdy ubrat, kdy jet k cíli přímo a kdy oklikou, aby nás vtáhl do děje. Ke konci vnímáme postavy stejně zřetelně, se všemi odlišnostmi i podobnostmi, jak ony po tolika ujetých kilometrech vidí a slyší jedna druhou.
Drive My Car
Režie: Rjúsuke Hamaguči
Aerofilms, česká premiéra 24. března.
