Fotografka a teenagerka porodí ve stejný den. Almodóvar natočil další film o matkách

Martin Šrajer Martin Šrajer
28. 10. 2021 11:57
Česká kina od čtvrtka promítají Paralelní matky, zahajovací film letošního benátského festivalu od španělského režiséra Pedra Almodóvara. Hrdinky výrazově utlumeného mateřského melodramatu se snaží porozumět vlastní i národní historii.

Dvaasedmdesátiletého Almodóvara máloco fascinuje tak dlouho a intenzivně jako matky. Oddané, vášnivé a nezávislé, snažící se udržet rodinu po kupě a nezešílet. Carmen Maurová se v komedii Co jsem komu udělala? div neudře, aby uživila excentrické příbuzenstvo. Cecilia Rothová v oscarovém dramatu Vše o mé matce odhodlaně pátrá po otci svého zesnulého syna.

V poctě matronám z poválečných italských filmů Volver se Penélope Cruzová bez mrknutí oka rozhodne krýt vraždu, kterou spáchala její dcera. Matka a syn pak tvoří ústřední pár předloňského poloautobiografického rozjímání nad stárnutím a smrtí Bolest a sláva.

Letošní Paralelní matky na něj navazují prostým stylem. Současně rozšiřují řadu autorových vyznání obdivu vůči matkám. Nechybí ale ani další almodóvarovské motivy: neúplné rodiny, nepřítomní otcové, znásilnění, ženské přátelství nebo otázka identity. Od dosavadní tvorby mezinárodně nejúspěšnějšího španělského filmaře se pak novinka liší zejména otevřenou političností.

Protagonistky tentokrát nehledají smír pouze mezi sebou, snaží se vyrovnat s tíživou minulostí Španělska. Pokud nedosáhnou obojího, Almodóvarovou optikou nebudou schopné zajistit budoucnost svým dětem.

Symbolická tortilla

Snímek vypráví příběh tří matek různých generací. Režisérova múza Penélope Cruzová s přehledem vyjadřuje široký vějíř emocí coby Janis. Fotografka ve středních letech čeká první dítě. V porodnici potkává další prvorodičku, teenagerku Anu, která představuje první velkou hereckou příležitost pro talentovanou Milenu Smitovou. Obě ženy, momentálně bez partnera, porodí dcery ve stejný den, z čehož později vzejdou mnohé komplikace a dilemata.

Jak naznačuje název filmu, Almodóvar využívá oblíbeného motivu rodinných melodramat. Incident, k němuž dojde krátce po dvojitém porodu, pro něj ale není tak směrodatný jako z něj plynoucí změny v životech Janis a Any, potažmo v jejich chápání pojmů „mateřství“ nebo „rodina“.

Film Paralelní matky promítají česká kina od čtvrtka. | Video: Bioscop

Janis odpovídá archetypu pečující matky. Kromě vlastního dítěte projevuje mateřskou péči k Aně, jejíž nepřipravenost na rodičovství dovádí ad absurdum několik odlehčených scén. Bez cizí pomoci by teenagerka neuměla ani oškrábat brambory. Janis ji učí připravit bramborovou tortillu, čímž dívce zároveň předává kus rodinného dědictví. Minulost v Paralelních matkách prosakuje do přítomnosti i při běžných činnostech.

Zatímco dvě kamarádky nacházejí naplnění v mateřství, Anina matka Teresa dokládá, že se ženy mohou uplatnit v širším spektru rolí. Doslova. Od mládí snila o herecké kariéře. Anino narození však plány nabouralo. Uznává, že s mateřskými instinkty sváděla boj. Teprve poté, co porodí Ana, dostává matka v divadle atraktivní nabídku. Jestliže přijme, splní si sice sen, ale zklame coby babička.

Teresu hraje Aitana Sánchez-Gijónová, známá především španělským divákům. Není náhoda, že si Almodóvar k demonstraci jejích výjimečných hereckých schopností v jedné scéně zvolil monolog z představení Neprovdaná paní Rosita. Hru napsal věhlasný básník a dramatik Federico García Lorca, v roce 1936 popravený frankisty.

Stejný osud jako Lorcu za španělské občanské války zřejmě potkal Janisina pradědečka. Její snaha zorganizovat vykopání masového hrobu, kde má být s dalšími členy odboje pochován, dává do chodu následující dění.

Rossy de Palmaová jako Elena, Israel Elejalde coby Arturo, Penélope Cruzová jako Janis a Milena Smitová v roli Any.
Rossy de Palmaová jako Elena, Israel Elejalde coby Arturo, Penélope Cruzová jako Janis a Milena Smitová v roli Any. | Foto: Bioscop

Ve snaze zajistit důstojný pohřeb předkovi se Janis seznamuje s antropologem Arturem, budoucím otcem jejího dítěte. Podstatná je informace, že k setkání dochází v roce 2016. Tehdy Španělsko řídila pravicová vláda premiéra Mariana Rajoye. Právě ta exhumaci obětí fašismu a vyzdvihnutí jejich odkazu blokuje.

Pokud postavám něco brání v dosažení jednoty, pak šovinistická kultura. Dříve v krajní podobě reprezentovaná generálem Franciscem Francem, dnes jeho hodnotově stejně nastavenými pokračovateli.

Nevytěsňovat z paměti

Negativní figuru bychom mezi aktéry hledali marně. Poklesky žen, které si ubližují utajováním podstatných skutečností, sleduje Almodóvar s empatickým porozuměním.

V předchozích filmech kritizoval intolerantní politiku nepřímo, třeba zvýšenou koncentrací postav vyznávajících jiné hodnoty než představitelé armády a katolické církve, s jejichž pomocí Franco udržoval pořádek.

Paralelní matky věci pojmenovávají příměji. Neplatí to pouze pro odpor vůči snahám vytěsňovat z historické paměti bolavé kapitoly. Film poměrně doslovně prostřednictvím dialogů, jež někdy zbytečně dlouho prodlévají u jednoho tématu, rozebírá vypořádávání se s rolí matky a ztrátou blízké osoby nebo nutnost pečovat o kořeny.

Příznačná je scéna, kdy Janis připravuje večeři v tričku s nápisem „We should all be feminists“. K tomu, co jeho starší snímky sdělovaly převážně symboly a náznaky, nás teď Almodóvar vyzývá nepřehlédnutelným textem.

Obdobnou přímočarostí se vyznačuje styl vyprávění, jen ve svižnější první polovině narušující lineární řetězení událostí. Jednou jde o nečekaný flashback, podruhé o výstižnou elipsu, kdy z pokoje se souložícím párem, v jehož okně se vzdouvají záclony tvarem připomínající těhotné břicho, režisér střihá rovnou na porodnici. Mezi oběma záběry přitom uteklo několik měsíců.

Jinak už delší časové úseky překlenují pomalé zatmívačky, konvenující nepříliš energickému tempu i zaměření na pohnutky či prožívání postav.

Milena Smitová v roli Any a Penélope Cruzová jako Janis.
Milena Smitová v roli Any a Penélope Cruzová jako Janis. | Foto: Bioscop

Pedro Almodóvar natočil po filmech Julieta a Bolest a slávy opět čistokrevné melodrama. Dřívější sklony ke stylistickým excesům a míšení postupů vysokého a nízkého umění krotí, až na pár vizuálních vtípků nebo občas překvapivé využití klasické hudby. Nevypomáhá si ani postupy hororu, thrilleru či detektivky, o šokující zvraty se nesnaží.

Pátrání po tom, kdo je čí otec nebo matka, vede k předvídatelným zjištěním a nevzbuzuje velké napětí. Na prvním místě zůstává zkoumání různých podob mateřství.

Scény, ve kterých Janis a Ana koupou, krmí nebo přebalují dcery, možná zanedbatelně přispívají k příběhu, díky citlivosti hereček i režie však skýtají neobyčejnou křehkost a něhu. Navozují atmosféru bezpečí a blízkosti.

Příbuznost s telenovelami

Film nabízí matriarchální útočiště před světem ovládaným agresivitou, soutěživostí a důrazem na výkon. Do jiné reality nás přenášejí i pro režiséra typické syté barvy. Výrazně červená blůza, tyrkysové stěny nemocnice nebo naopak téměř bezbarvý, odosobněný hotelový pokoj, kam si bývalí milenci přišli vyjasnit pár formalit.

Vášnivý počátek vztahu týchž lidí naopak obestírá černá a červená. Janisinu počáteční rovnováhu vyjadřuje převaha oranžových prvků v jejím bytě. Váza, polštáře, hrnek i rámečky obrazů mají stejnou barvu. Čím víc ale čerstvou matku v důsledku jednoho nečestného činu tíží svědomí, tím méně harmonicky prostředí působí.

Penélope Cruzová jako Janis.
Penélope Cruzová jako Janis. | Foto: Bioscop

Počet interiérů, při jejichž zařizování mohl dát režisér průchod své estetické vnímavosti i lásce k podobně pestrobarevným telenovelám, je tentokrát poměrně malý. Rozhovory o ženském údělu, válečných zločinech a rodinných traumatech se odehrávají převážně v jedné domácnosti a nedaleké kavárně, kde dojde k tolika setkáním mezi postavami, jako by šlo o jediný podnik svého druhu v celém Madridu. Příbuznost s telenovelami tak nezůstává jen na úrovni barev.

Ačkoliv prolog slibuje cesty po Španělsku a vzrušující skládání fragmentů zamlčené minulosti, většinu dvouhodinové, potřeby příběhu výrazně přesahující stopáže tvoří komorní vztahové drama tří navzájem se podporujících svobodných matek.

Jejich snaha dosáhnout společenské a historické spravedlnosti se protne pouze na začátku a na konci. Ve zbývajících 100 minutách je válka přítomna jen formou paralel. Janis se například stejně jako její praděda živí fotografováním a informace, jimiž by do svého života ráda navrátila klid, ověřuje pomocí testů DNA, jež se provádějí také po vykopání něčích ostatků.

Zejména v závěru působí oživování nezhojených ran z frankistické éry kvůli malé provázanosti velkých a malých dějin jako přívažek. Myšlenku, že historií nehýbou muži zabíjející na bojištích, ale ženy udržující běh života, dokázal Almodóvar do starších filmů vtělit méně doslovně.

Přestože je sympatické, že tvůrce oceněný dvěma Oscary dává zřetelně najevo politické stanovisko, motiv kolektivního vykoupení kvůli přidruženosti k mateřskému melodramatu postrádá naléhavost.

Také v jiných ohledech jsou Paralelní matky, stejně jako celá pozdní tvorba někdejšího madridského rebela, zdrženlivé a smířlivé. Vyžadují, abychom se na hrdinky napojili. Kdo to dokáže, snímek se mu odmění zejména dojetím. A kdo si Almodóvara oblíbil díky jeho nádherně nevyzpytatelným, sebereflexivním a interpretačně otevřeným dílům z 80. a 90. let minulého století, bude formálně usedlou, celosvětovému filmovému trhu uzpůsobenou novinku pravděpodobně sledovat jen s uznáním, nikoliv s živým zájmem.

Paralelní matky

Scénář a režie: Pedro Almodóvar
Bioscop, česká premiéra 28. října.

 

Právě se děje

Další zprávy