"Bachmannová opakovala, že se nenechá porobit muži. Hledala volnost a svobodu, věci, kterých jsme dosáhli až teď," říká režisérka o básnířce, esejistce a prozaičce, jež žila v letech 1926 až 1973 a patřila k nejvýznamnějším německy píšícím tvůrcům po druhé světové válce.
Film nazvaný Ingeborg Bachmannová - Cesta do pouště na přeskáčku líčí výbušný vztah mezi svobodomyslnou umělkyní, kterou hraje současná lucemburská hvězda Vicky Kriepsová známá nedávnou rolí císařovny Sissi, a dramatikem Maxem Frischem. Toho ztvárnil Ronald Zehrfeld. Je konzervativnější, žárlivější a zřejmě by byl nejraději, kdyby jej Bachmannová v jeho honosném curyšském domu tiše obdivovala při tvorbě, poslouchala ho na slovo, vařila mu, nikdy už nepromluvila s jiným mužem a nebavila se o ničem než o Frischově genialitě.
Autorka nic takového nemá v úmyslu, přestože Frische upřímně miluje. Diváci zažijí celý jejich příběh od chvíle, kdy se na vrcholu tvůrčích sil vášnivě seznamují v letní Paříži, přes obtížné sžívání v Curychu či Římě po nevěru. On jí čím dál víc závidí slávu, ona nemůže vystát zvuk jeho psacího stroje.
Po rozchodu deprimovaná Bachmannová doprovázená mladým novinářem prchá do egyptské pouště, kde se snaží znovu nalézt sama sebe. "Na poušť přijíždí velmi zesláblá. Nakonec ale tady najde spásu, uvědomí si, že ji poušť zachránila," naznačuje režisérka. Natočila portrét ženy, která touží po intimitě, avšak dobové náležitosti spojené s milostným vztahem jsou pro ni příliš svazující.
Bachmannová promovala disertační prací o kritickém přijetí existenciální filozofie Martina Heideggera. Byla členkou Skupiny 47, kam patřili také budoucí nositelé Nobelovy ceny Heinrich Böll a Günter Grass. Kromě poezie a rozhlasových her proslula eseji o literatuře.
"Můžete vidět dirigenta dirigovat, zpěváka zpívat, herce hrát, ale nikdo nemůže vidět, co to je psaní. Je to zvláštní, vydělený způsob existence, asociální, osamělý, proklatý, je v něm něco proklatého, a pouze to zveřejněné, knihy, se stává části společnosti," napsala.
V českých překladech její dílo vychází od 60. let. Ke konci života si vyvinula enormně silnou závislost na alkoholu a lécích tišících bolest. Zemřela sedmačtyřicetiletá v důsledku popálenin, které si zřejmě přivodila ve svém římském bytě.
Podle časopisu Hollywood Reporter je novinka jako dělaná pro artová kina a starší diváky, kteří znají dílo Bachmannové a Frische. Filmu ubírá na napětí fakt, že vztah milenců je předem odsouzený k zániku nebo že na plátně občas sledujeme literáty při psaní. Vyprávění svědčí časté flashbacky i výborné herecké výkony, zejména Vicky Kriepsová plynule střídající němčinu, francouzštinu a italštinu. Přesto je celek málo životaschopný, shrnuje kritik.
Dle magazínu Deadline.com je film naopak tak přesvědčivě intimní, že vůbec nezáleží, jestli divák někdy slyšel o Bachmannové a Frischovi. Svědčí o jednom zápase s životem, láskou a jazykem. A režisérka všemi myslitelnými melodramatickými prvky, od hudby Gustava Mahlera po působivou práci se světlem, dodává scénám patřičný nádech, chválí list.
Německá média film netrpělivě vyhlížela s přihlédnutím k dosavadní tvorbě autorky. Jedenaosmdesátiletá režisérka Margarethe von Trottová se dlouhodobě věnuje silným ženám, jež odporovaly konvencím. Dřívější snímky věnovala filozofce Hanně Arendtové, křesťanské mystičce a umělkyni Hildegardě z Bingenu nebo revolucionářce Rose Luxemburgové. Dle německého tisku režisérka patří k předním světovým feministickým umělkyním.
Berlínská rodačka a představitelka hnutí Neuer Deutsche Film debutovala v 60. letech minulého století jako herečka, než začala režírovat po boku svého tehdejšího manžela Volkera Schlöndorffa. První samostatný film uvedla do kin v roce 1978, hned tři roky nato obdržela Zlatého lva na benátském festivalu za snímek Olověná doba. Její novinka o Ingeborg Bachmannové teď na Berlinale v německé metropoli soutěží o hlavní cenu, Zlatého medvěda. Vítězové budou známi v sobotu večer.
