Den nezávislosti se vrací, což není malá věc. Vždyť jednička patří nepochybně mezi největší symboly americké popkultury. Původem německý režisér Roland Emmerich v ní nabídl blockbuster tak ryzí, že podobných vlastně dodnes mnoho není. Všichni další se většinou snaží být chytřejší, komplikovanější, zkrátka "víc" než "jen" zábava.
Samotný Emmerich oproti tomu celých dvacet let tvrdohlavě stupňuje přímočarou destrukci a ve svých počinech jako Den poté či 2012 se celkem odvážně brání špinění svých děl nánosy zbytečných vrstev.
Ve filmu Anonym sice nabídl svérázné kostýmní drama a v dramatu Stonewall, které ovšem zatím skoro nikdo neviděl, byl zřejmě ještě usedlejší, jde ale o výjimky v jeho výbušné filmografii.
Fabrika na destrukci
Stal se z něj režisér, kterého lze snadno nenávidět, zároveň mu ale často křivdíme. Přinejmenším bychom mu neměli upírat, že i v době, kdy se zdá, že jsme viděli vše, dokáže posouvat měřítka. Dokáže strhnout a fascinovat obrazy čiré zkázy, jež přesahují naši fantazii. V jeho prospěch svědčí právě i upoutávky na Den nezávislosti 2. A vlastně jde svým způsobem o výjimečnější pocit než být svědkem trápení dalšího rozervaného hrdiny.
Krom toho víme, že na rozdíl od Michaela Baye umí velmi precizně a úsporně vyprávět. Každá postava má svou roli v příběhu, každá akce reakci, každá událost je pečlivě vybudována a každý zobrazený předmět najde užitek. Už z nejnovějšího pětiminutového traileru určíme charaktery a cítíme charisma postav. A nejen proto, že se většina (krom Willa Smitha skoro všichni) osazenstva vrací. Konstruuje své příběhy s přesností německé fabriky na auta. Primární funkcí je užitečnost a lze očekávat, že ve filmu za 200 milionů dolarů na to nezapomene ani tentokrát.
Když pak tento styl přijmeme, zjistíme, že jeho filmy vlastně nejsou tak povrchní a prázdné. Pouze o nich musíme uvažovat jako o mechanismech složených z koleček a páček, ne jako o příbězích opravdových lidí. Všimneme si pak třeba, že Den nezávislosti vlastně vůbec není tupým nástrojem amerického patriotismu ani náborem do armády jako třeba Top Gun.
Svoboda pro všechny
Emmerich bývá podezírán, že se Dnem nezávislosti snažil vnutit americké hodnoty světu. Ve svých nuancích je ale vůči Američanům a jejich představě o vlastní exkluzivitě provokativní. Když jsou mimozemšťané poraženi na den vyhlášení americké nezávislosti spojenými silami celé planety, bere prezident ve svém závěrečném emotivním projevu "svobodu" jako hodnotu vlastněnou doposud Spojenými státy a vkládá ji do rukou celému světu.
Vybojovaná svoboda už nepatří Americe, ale všem. Bez konkrétních podmínek, bez šíření kapitalismu či politického systému do daných zemí. Hodnoty oslavované 4. července už nejsou americké, ale celosvětové, protože svět právě svým vítězstvím překonal to, čeho dosáhli samotní Američané.
Zatímco "Neameričané" měli dojem, že jim Emmerich tímto poselstvím něco vnucuje, domácí kritici se často ošívali, že jim něco bere. Bude zajímavé sledovat, jak se tento motiv rozvine ve druhém díle. Svět se přeci jen změnil na plátně i mimo něj.
Samozřejmě nemůžeme Emmericha ani idealizovat. Stále tu máme primitivní vykreslení zlých Britů v Patriotovi. Nesnesitelně naivní vizi minulosti z 10 000 př. n. l. A jeho Godzilla dodnes zůstává terčem výsměchu většiny příznivců japonské klasiky.
Rád užívá stereotypy, negativní i pozitivní, čímž se vracíme k jeho úspornému vypravěčství. Přesto od něj má smysl čekat velké věci. Zcela jistě co do měřítka a třeba i do kvality. Jestli se ve druhém Dni nezávislosti nejen utrhne ze řetězu, ale nabídne i další dobrý blockbuster, se dozvíme 23. června.
