reklama
 
 

Točím filmy tak, aby divák mohl na pět minut odejít

29. 7. 2010
Argentinský minimalista Alonso byl hostem letošní LFŠ
Doporučujeme

Rozhovor - Lisandro Alonso je považován za jednu z hlavních osobností současné argentinské kinematografie, jejíž filmy zaplavují od přelomu tisíciletí festivaly.

Pochází z Buenos Aires, ale ve svých filmech vypráví minimalisticky o prostých, zanedbaných lidech z okraje a z odlehlých oblastí. Nebuduje spektakulární zápletky, omezuje svou řeč na nejnutnější filmové prostředky, nijak své postavy nerežíruje. Projekce jeho prostého pozorování skutečnosti se ve filmech Svoboda (La Libertad, 2001), Mrtví (Los Muertos, 2004) či Liverpool (2008) mění až v hypnotickou zkušenost.

Alonso (1975) byl hlavním hostem sekce Latinsko-amerického filmu, kterou nabídl program letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti. 

Někteří argentinští filmaři zmiňují vliv divadla na domácí filmový minimalismus, vás údajně ovlivnilo setkání s Misaëlem, protagonistou vašeho prvního filmu Svoboda. Z jakých filmových inspirací jste vycházel při hledání osobitého stylu?
Řekl bych, že to bylo více věcí najednou. Než s fikcí raději pracuji s elementy skutečnosti. Nesnažím se vymýšlet příběhy ani manipulovat s divákem, abych jej zabavil či zaujal. Podstatným filmem pro mě byla Kiarostámího Chuť třešní, v jistém smyslu mám rád Jarmusche.

A ano, tím nejdůležitějším ale bylo setkání s Misaëlem. Zrovna jsem dokončil školu a přemýšlel, co budu dělat. Načež jsem na venkově poznal neobyčejného chlapa, který pracoval se sekerou a žil zcela jinak než lidé kolem mě v Buenos Aires. Pochopil jsem, že to je látka na jednoduchý film. Deset natáčecích dnů, jedna postava, kamera. Nepotřeboval jsem žádný rozpočet, všechny peníze jsem měl od své rodiny.

Diváka napadne, jestli vás v podobných příbězích izolovaných jedinců na okraji společnosti či v džungli zajímá abstrahovaný a vyhrocený obraz člověka. Anebo jestli v nich hledáte spíš nostalgické příběhy života, který jsme v městě dávno ztratili...
To je otázka, na kterou nedovedu jednoduše zodpovědět. Podobné věci se mi honí v hlavě, když se pouštím do natáčení. Mohu jen říct, že přese všechno především obdivuji, jak jsou tito lidé schopni vést takový život, který jim nenabízí jinou lepší možnost. Ale já je nezachraňuji! Nedojímám se nad jejich osudem, jen se snažím své outsidery ukazovat takové, jací jsou. Jak jsou chyceni ve vlastním izolovaném světě.

V jistém smyslu je pro mě každý film především záminkou, abych poznával nová místa a získával přátele. Třeba s Misaëlem zůstáváme dál v kontaktu. Naposledy jsem s ním mluvil před deseti dny, než jsem odjel do Hradiště.

Hledal jste v tomto filmu také odpověď na otázku, co pro vás znamená svoboda? Co si lze pod tímto pojmem představit v lese na rozdíl od města?
Ano, ale chtěl jsem mluvit také o mladých lidech, kteří žijí stranou civilizace bez vyhlídky na lepší budoucnost.

Váš snímek Mrtví začíná v podstatě jako tragédie, v níž je zápletka dávné vraždy postupně odsunuta na okraj. Ukazujete tragický osud jako něco běžného, co nemá žádné rozřešení?
Ano, i pro mě začínají Mrtví jako tragédie - první scénu tvoří flashback připomínající na rozhraní vzpomínky a noční můry, co se kdysi stalo. Ale co se děje dál, je skutečné životní drama, k němuž není potřeba nic uměle dodávat.

Zajímali mě lidé z vězení, ptal jsem se jich, jaký je rozdíl mezi životem venku a v base. A oni většinou odpovídali, že na svobodě mohou navíc jen pít, jaký alkohol chtějí. Když vyjdou z vězení, většinou je nečeká o nic lepší existence; nikdo, kdo by je miloval. Co si mají se sebou počít?! Když vidím ty osamělé chlapy  v chatrčích z umělé hmoty u řeky, už to mi stačí na silné téma. Nemusím vymýšlet žádné přestřelky a thrillery.

Co je na začátku vašich filmů - nejdříve místo anebo konkrétní osoba, která vás inspiruje?
Vycházím často z konkrétního zasazení. Věřím, že i místo, kde žijete, nabývá podoby určitého charakteru. Každý je sám tak trochu prostředím, kde vyrostl - které jej utvářelo. V případě Mrtvých jsem chtěl natočit film odehrávající se ve vězení i v džungli. Poté jsem hledal jako pomůcku příběh, který by obě prostředí spojil, a vhodného protagonistu - tím se ukázal být Vargas. Vidíme chlapa, který nebyl dvacet třicet let doma, jak se najednou vrací zpátky. Namlouvá si, že potká svou dceru, které chce přinést dárek. Ve skutečnosti je stejně tak zvědavý i na to, co se s jeho domovem stalo. Jak tam pokračoval život bez něj.

Já si velmi jasně vybavím scénu se zabitím kozy na břehu řeky, kterou postupuje do džungle...
Abych pravdu řekl, ta původně ve scénáři nebyla. Ale připadalo mi, že se nám něco podobného hodilo. Vargas představuje chudáka, který zná nedostatek. Náhle se mu takhle snadno nabízí nějaké jídlo: může se najíst, a navíc něco přinést domů.

Slyšel jsem, že onu původní scénu z vražedného masakru jste natočil naoko pro producenty, aby vám dali peníze na thriller.
Tak to je trochu nadsazené... Nemohl bych natočit něco úplně jiného. Ale je pravda, že to byla jediná scéna, kterou jsem udělal předtím, než jsem dostal peníze. Měla vypadat násilně - a ono to pomohlo. Po uvedení prvního filmu jsem měl plné zuby lidí, kteří chodili a říkali, jak se jim Svoboda líbila - ale nikdo ji nekoupil!  Říkal jsem si, že musím producenty trochu víc nalákat. Ukazoval jsem jim ještě jednu násilnější scénu, v níž umíral chlap v agónii. Ovšem tu jsem nakonec nepoužil; to by bylo moc.

Snažíte se s kamerou a na střihacím pultu vědomě dosahovat hypnotického charakteru svých filmů, anebo to přichází bezděčně - s vaším stylem pozorování skutečnosti v dlouhých záběrech?
Každý tvůrce má vlastní způsob střihu, u mě to je velmi osobní. Řadu věcí můžete ještě ovlivnit díky specifickému rytmu záběrů.

Já si takhle hraji s filmem, dokud nedosáhnu uspokojivého výsledku. Jde mi o to, aby diváci v kině nejen kontemplovali, ale mohli i na pár minut odejít, aniž by vypadli z příběhu. Takový film vám nechává svobodu, můžete si jej domýšlet, dosazovat si vlastní fantazie a významy. Nechci vést diváka za ručičku, jsem rád, když si každý utváří svůj vlastní film.
 
Váš zatím poslední snímek Liverpool je zajímavý i tím, že se v příběhu o návratu námořníka nikdy nedozvíme, jakým zločinem se kdysi Farrel provinil na své rodině, již nachází rozvrácenou.
Cokoliv bych k tomu řekl, mám pocit, že by nemělo valný smysl. Takhle může divák zapojit vlastní imaginaci, představovat si, že znásilnil svou matku, nebo cokoliv jiného...

Vyprávíte tedy především o možnosti či nemožnosti takového návratu a také o komunitě lidí, která žila poznamenána dávným zločinem?
Ve Farrelovi jsem viděl charakter, který připomíná skálu. Žije si sám pro sebe, nic se ho nedotýká, nic jej nemůže změnit. Mohli bychom říct, že ho matka s postiženou dcerou žádají o pomoc, kterou jim však nedovede poskytnout.

Zatímco film Mrtví byl zasazen do spalující džungle, tentokrát se ocitáme na podobně extrémní, ale mrazivé zasněžené pláni...
Po tom horku jsme se potřebovali trochu ochladit (smích)... Nicméně to vycházelo z příběhu. Někteří lidé mi vyčítali, že Liverpool byl příliš statický - a bez charismatické osobnosti, jakou byl v Mrtvých Vargas. Jenže tentokrát jsem ukazoval člověka v holé zimní přírodě, kde všechno zemřelo. Kolem jen bílé pláně a mráz. Pokud tam zůstal nějaký život, děje se uvnitř, venku nelze přežít. Zároveň námořníci z dopravních lodí nejsou nijak charismatičtí hrdinové, ale drsní hrubí chlapi zvyklí o samotě trávit měsíce na moři.

Proč jste jako Argentinec pojmenoval film Liverpool. Máte nějaký vztah k fotbalu? Mimochodem za tamní klub hrál Xabi Alonso…
To není můj příbuzný (smích...). Chtěl jsem zdůraznit, že jedinou věc, kterou zanedbaná dcera dostane od svého otce, je přívěšek na klíče se symbolem Liverpoolu. No není to smutný?!

Samozřejmě jako argenský filmař, na jehož filmy chodí doma nanejvýš pár tisíc lidí, jsem se snažil taky posílit marketing (smích). Říkal jsem si, že lidi budou znát fotbalový klub a taky Beatles, takže proč ne.

autor: Michal Procházka

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama