reklama
 
 

Tak čo, Erika, už ste vydatá, ptal se mě vždy starosta

9. 12. 2010 11:00
Do kin vstupuje Nesvatbov režisérky Hníkové

Rozhovor - Po premiéře na jihlavském festivalu vstoupil do kin nový snímek režisérky Eriky Hníkové. Dokument  Nesvatbov pojednává o nezadaných třicátnících z východoslovenské vesnice Zemplínske Hámre.

"Vesnice leží v regionu, kde stále platí tradiční křesťanské hodnoty a ti singles-třicátníci to berou jako ostudu, že zatím nemají rodiny. Připomíná jim to nejen starosta, ale i jejich rodiče," říká režisérka.

Jak jste se dostala k tomuhle tématu co vás přesvědčilo, že bude stát za to udělat z něj celovečerní snímek?
Na začátku obhlídek na nový film mě zajímal život tzv. singles ve všech jeho podobách. Setkala jsem se s mnoha třicátníky, co nechtějí vstoupit do manželského svazku a vyhovuje jim jejich osamocený život, zároveň jsem byla v kontaktu s třicátníky, kteří urputně hledají ten pravý protějšek různými způsoby, například přes seznamovací agentury nebo speed dating, ale nikoho vhodného nenacházejí.

V průběhu obhlídek jsem pak narazila na vesnici Zemplínske Hámre na východním Slovensku. Ta je specifická svým starostou, který se snaží nejrůznějšími způsoby donutit mladší svobodné lidi v obci, aby se „zavrabčili". Měla jsem pocit, že by právě tady mohl vzniknout zajímavý film, který nebude jenom o životě singles, ale i o dalších tématech. Jestli to bude, nebo nebude celovečerní film, jsem na začátku neřešila; až v průběhu natáčení se to tak nějak stalo.

Jaké největší obtíže jste při natáčení museli řešit?
Vesnice leží v regionu, kde stále platí tradiční křesťanské hodnoty a ti singles třicátníci to berou jako ostudu, že zatím nemají rodiny. Připomíná jim to nejen starosta, ale i jejich rodiče. Z toho dosti logicky vyplývá, že někteří s námi nechtěli mít nic společného, za svoje „singlovství" se „hanbí". Do Hámrů jsem jezdila skoro rok a půl, teprve potom se mi podařilo k natáčení přemluvit naše tři hlavní hrdiny. Ono dokumentaristické „dostat se blízko k lidem" tady bylo skutečně obtížné.

Nechtěl vás pan starosta také trochu převychovávat a nutit ke sňatku, když nejste vdaná?
To byla při každé mé návštěvě jeho první otázka: Tak čo, Erika, už stě vydatá? A také mi hledal vhodné partnery z vesnice a vymyslel mi, že kdybych se k nim přistěhovala, tak bych mohla natáčet pro košickou televizi. Jenom jsem se tomu smála.

Museli jste při sestřihu vyhodit nějaké pasáže, které vám připadaly už příliš choulostivé?
Nemuseli. Snažila jsem se film natáčet citlivě, takže k selekci docházelo už v průběhu natáčení, kdy naši hrdinové řekli, že třeba některou věc natáčet nechtějí. Přesto ve filmu některé choulostivé pasáže jsou, například starostovo prohlášení na fotbale, že dá „vyhlásit do rozhlasu aby se ty staré panny daly naložit do octu i se svými panenskými blánami", když je naštvaný na nezavrabčené dívky z vesnice. Ale starosta tuto hlášku autorizoval, takže ve filmu ta scéna zůstala.

V průběhu onoho roku přemlouvání jste neuvažovala o natáčení příběhů jiných singles? Našla jste další „zajímavé případy"? Chcete se tomuto tématu věnovat i dál, nebo teď už hledáte úplně jiné náměty na filmy?

Neuvažovala. Fascinovala mě silná postava starosty, který si nepřipouští žádné pochybnosti kolem chování ke svým nezavrabčeným, ale vlastně i to, že naši třicátníci si svou situaci nevybrali dobrovolně, tak jako mnoho městských singles. Při městských, pražských, obhlídkách jsem nabyla dojmu, že film o těch dobrovolných nezadaných točit nechci, že ono baumanovské neustálé hledání nových a nových vztahových prožitků mě vlastně pro film nezajímá. A tomuhle tématu se dál věnovat nechci, začínám pracovat na nových námětech.

Nastal během natáčení nějaký „národnostní problém" - že byste narazili na nedůvěru Slováků vůči Čechům, nebo třeba na to, že některá slovenská kulturní a jazyková specifika jsou už příliš vzdálená českému prostředí?
Potom, co mě začali brát vážně a komunikovat se mnou, tak jsem slyšela hodně historek, kdo má jakého příbuzného v Česku a že jsme vlastně stále bratři, takže k vážnějším problémům nedošlo. Komplikovanější bylo dostat se blízko k těm „goralským náturám", jak sami sebe Hámorští nazývají. Tady už občas byl problémem i jazyk, ale v průběhu těch tří let jsem se naučila téměř plynně hamorštinu, což je slovenština s příměsí slov z různých jazyků v okolí, ruštiny, němčiny a maďarštiny.

Váš první celovečerní film v kinech, Ženy pro měny, byl zároveň absolventský. Co jste se tehdy o něm dozvěděla od svých pedagogů?
To si už bohužel nevzpomínám, přeci jenom je to šest let.

Zkusím jinak: co jste chtěla na počátku tímto filmem zjistit, nebo dokázat. A kam (a jestli) vás natáčení posunulo od původního záměru…
Ženy pro měny na rozdíl od Nesvatbova měly jasný cíl: vzbudit diskusi nad tématem, o kterém se moc tehdy v českých médiích nemluvilo. Slogan filmu byl „dokument o koloběhu peněz kolem ženských těl" a chtěla jsem, aby byl primárně určen pro čtenářky ženských časopisů, které mohou být silně pod vlivem celého kosmetického průmyslu.

Byl to takový výkřik pro ženy, aby začaly přemýšlet nad svým konáním a také ten dokument řešil nějaký celospolečenský problém. Nesvatbov je v tomto ohledu jemnější, osobnější film, nevede konflikty se svými hlavními hrdiny, dokumentárně zachycuje určitý stav v jedné vesnici.

Použila jste tehdy jako komentátorky feministické aktivistky. Nechala jste je promlouvat, aby říkaly věci "za vás", nebo jste je "použila" k tomu, aby ve snímku byl větší konflikt? Přišly potom na film ještě další reakce od jiných feministek?
Chtěla jsem, aby ve filmu vznikl větší konflikt. Ten film ale není radikálně feministický, neukazuje, jak mají věci být; kdyby takový byl, tak je mnohem ostřejší. Některé feministky si právě na tuto malou radikálnost filmu stěžovaly. Na druhou stranu film říká, že nic se nemá přehánět, ani péče o vlastní tělo.

Co vás jako rodilou Pražačku vůbec tolik přitahuje na zapadlých vesnicích a městečkách? Sledovala jste takto obyvatele nejvýchodnějšího města Jablunkova v den, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, stejně tak jste konfrontaci velkých dějin a politiky s každodenním životem v zapadákově tematizovala ve snímku Sejdeme se v Eurocampu. Možná trochu šťouravá otázka: nebojíte se toho, že by sledování lidi, kteří žijí v horších podmínkách, než poskytuje velkoměsto, mohlo být bráno jako „vysmívání se slabším"?
Ty otázky šťouravé nejsou a často si je sama kladu. Dětství jsem prožila hodně mimo Prahu, po chalupách, a celý život se snažím vyjíždět co nejvíce do přírody, cítím se tam šťastně. Tolik tedy osobní důvody, které vedou k tomu, že se mi tam zkrátka dobře točí.

Vesnický prostor je skvělý pro zobrazení určitého problému; na malé ploše můžete mít určitou koncentraci toho, co chcete říct. Navíc mě do této doby bavilo pomalé plynutí času a taky velká koncentrace na natáčení, k čemuž na vsi dochází. Jste tam většinou dlouho a mimo rozptylovací vnější elementy.

S oním vysmíváním doufám, že to tak není. Můj nejironičtější film asi jsou Ženy pro měny - a ten je městský. V poslední době jsem ale přemýšlela nad jedním městským tématem, tak uvidíme.

Od července 2006 do září 2007 jste pracovala jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor, který prodávají bezdomovci. Jak jste se k tomuto místu dostala, respektive, co vás na tom zaujalo a co Vám to dalo? Točila jste, i když jste byla novinářkou? Přinesla vám ta práce nová témata?
Potřebovala jsem pauzu od natáčení, je to náročná profese, alespoň pro mě. Chtěla jsem dělat něco nového, zároveň tvůrčího s jasným smyslem, a tak jsem se přihlásila na konkurz a vybrali mě. Byl to skvělý rok a půl, naučila jsem se hodně nových věcí. Věnovala jsme se tomu naplno, takže jsem nenatáčela ani nehledala nová témata. I když časopis za mého šéfredaktorství způsobil kontroverzní reakce, zvýšil se jeho prodej, takže i prodejci se měli líp.

Ve filmu Landův lektvar lásky, který vzbudil hodně pobouřených reakcí, jste nechala osobu Daniela Landy komentovat Ondřejem Slačálkem, anarchistickým aktivistou, s nímž jste spolupracovala právě v Novém Prostoru a dala mu ke jménu titulek „politolog", jímž sice je, ale není zase až tak nezávislý. Neměla jste tehdy pocit, že si trochu nabíháte? Že pak film bude braný jako další z řady „věčného vyřizování si účtů mezi skinheady a anarchisty"? Napadalo vás jako „hlavního komentátora" použít někoho jiného?
Z toho jsem strach samozřejmě měla, a právě proto Ondřej Slačálek nedostal titulek anarchista, ale politolog, zvažovali jsme i vysokoškolský pedagog.

Mám za to, že ne všichni diváci se orientují ve Slačálkově minulosti. Že se ve filmu objevuje jen on coby Landův „hlavní komentátor", mi  dramaturgicky vadí; myslím si, že právě můžete docházet k onomu zjednodušujícímu přemýšlení, skinhead versus anarchista, ale vlastně jsme nenašli lepšího oponenta. Slačálek v přesně formulovaných větách definuje postavu Daniela Landy. Natáčeli jsme ještě s Vladimírem Justem a Petrem Vášou, ale do výsledného sestřihu se nedostali.

Aniž bych věděl, co Just s Vášou říkali a jestli to stálo za to - vystřihnout je bylo vaše rozhodnutí, nebo to navrhl spolurežisér Richard Komárek? Mluvíte o tom tak trochu stylem „ono se to stalo"…
Nerada bych, aby to znělo jako „ono se to stalo", ale moje filmy samozřejmě nejsou bezchybné, a proto nemám problém o nich takto hovořit, přesto že za nimi plně stojím. Landův lektvar lásky osciluje mezi dvěma hlavními tématy. Prvním je téma manipulace, druhým samo divadelní představení Tajemství zlatého draka a co to vlastně ten Zlatý drak je. Tato rozkolísanost byla způsobena tím, že jsme film režírovali dva.

Vladimír Just se více než k osobě Daniela Landy vyjadřoval k divadelnímu kusu, Petr Váša měl jednu výbornou výpověď o tom, proč vlastně ten český národ toho Daniela Landu tak zbožňuje, která se do filmu bohužel nevešla, což mě mrzí. Nedat do filmu jejich výpovědi bylo nakonec společné rozhodnutí - mé a spolurežiséra. Ale máte pravdu v tom, že další oponent by dokumentu prospěl.

Co vás zlákalo dělat dokumentaristiku? A kdo nebo co vás pak nejvíc ovlivnilo za studií na FAMU?
V dětství jsem chtěla být detektivem, ráda pozorovala a poslouchala lidi, tak možná že ona dětská touha. Za studií na FAMU jsme potkala mnoho podstatných lidí, kteří mi rozšířili mé myšlení a zcela jistě nějak ovlivňují mou tvorbu: Jana Gogolu, Martina Marečka, Karla Vachka... Na druhou stranu bych ráda zůstala otevřená novým věcem, možná že nastal čas dát si zase na chvíli pauzu a zkusit něco nového. Na dokumentární režii nelpím.

Máte možnost sledovat, jak vypadají české a světové dokumenty. Myslíte si, že mají ty české v sobě něco specifického? A jak si stojí v konkurenci s těmi světovými?
Možná mají specifický humor, ale vlastně nemám ráda to dělení na český a zahraniční nebo světový. Nezajímá mě, z jaké země je autor, ale spíše jaký je film. Spíše si kladu otázky typu, jestli ten film je něčím plný, jestli je poctivý, jestli mě vede k přemýšlení nad světem.

V české kotlině se v současné době nacházejí dva dokumentaristé, kteří jsou podle mého názoru, zcela výjimeční a tím pádem světoví, chcete-li: Helena Třeštíková díky své sběračské práci, kterou jen tak někdo nevydrží, a Karel Vachek, díky naprosto originálnímu vidění světa.

autor: Kamil Fila | 9. 12. 2010 11:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama