Daniel Landa je stejná enigma jako Anička Škrlová

Kamil Fila Kamil Fila
10. 12. 2009 17:20
ČT uvádí dokument Eriky Hníkové Landův lektvar lásky
Podobnosti mezi Danielem Landou a Aničkou Škrlovou jsme si nevšimli jako první
Podobnosti mezi Danielem Landou a Aničkou Škrlovou jsme si nevšimli jako první | Foto: Archiv

Recenze - Kdoví, co po premiéře vyplave na autory dokumentu Landův lektvar lásky, který ve čtvrtek uvádí v premiéře Česká televize. Možná to, že zneužili důvěru hlavních představitelů i dramaturgů představení Tajemství zlatého draka, které uváděla Mahenova činohra Národního divadla v Brně.

Režisérka Erika Hníková zaujala už v roce 2004 debutem Ženy pro měny;  pro jejího kolegu Richarda Komárka, s nímž natočila Lektvar ve dvojici, jde o první větší vstup do veřejné diskuse prostřednictvím dokumentárního snímku. A cokoli se týká Daniela Landy, to diskusi vyvolá - byť to většinou formou diskusi nepřipomíná.

Výsměch, za který si můžou sami

Během necelé hodiny filmaři ukazují jak vznik představení, výňatky z tiskové konference a několik zpovědí Daniela Landy v zákulisí i na pódiu, tak cestu autobusu diváků z Ivančic, kteří jedou do „hlavního města" za kulturou a po skončení té velké slávy vyjadřují rozporuplné názory.

Svůj hlas dostanou příznivci, odpůrci i zcela nerozhodní pozorovatelé onoho hemžení. Těžko obvinit na základě této výstavby snímku autory z neobjektivity, protože jde o ukázkovou práci s vyvažováním pohledu na určité téma, které se postupně větví a osvětluje z více stran.

A přesto po zhlédnutí těžko nabýt jiného dojmu, než se film Landovi a jeho příznivcům zlomyslně vysmívá. A stejně tak těžko říct něco jiného, než že si za to můžou sami.

Snímek je lehce nefér jen ve dvou bodech. Jinak práci na svém zesměšnění odvádějí filmovaní lidé přímo v záběrech a podivně legrační bytosti z nich nečiní střih: naivita či přímo pomatenost z nich vyvěrá zcela přirozeně.

Kamarád politolog Slačálek

Vlastně jediný zásadní problém, který s Lektvarem lásky mám, je to, že Erika Hníková coby víceméně hlavního komentátora ustanovuje Ondřeje Slačálka a označuje jej za politologa, přestože by slovo aktivista bylo vhodnější.

Foto: Petr Protivánek

Čtěte také:
Landa žije ve špatné fantasy. Češi na to slyší
Recenze: Zlatý drak jen káže slogany a kalí ocel

Nejde ale jen o to, že Slačálek je svým přesvědčením anarchista, což je podobně vyhrocená pozice jako být nacionalista. Odér kamarádíčkování lze cítit z toho, že Hníková pracovala zhruba rok jako šéfredaktorka časopisu Nový prostor, který se za jejího vedení stal pro Slačálka vlastní tribunou.

Ve chvíli, kdy ve filmu zazní, že dotyčná hra je hlavně propagací Landovy organizace Zlatý drak, kterou hodlá zakládat, a prakticky vzato jde o to, že si zpěvák, skladatel a textař nechává platit z městských peněz soukromé aktivity, které už nemají nic společného s divadlem, může někdo položit protiotázku.

Nenechala si náhodou Erika Hníková ze státních peněz platit pro sebe a své kamarády časopis, který využívali zase pro hlásání svého světonázoru? Jistěže tyto dva příklady nejsou úplně souměřitelné, protože od časopisu se sociálním poselstvím těžko očekávat, že by měl tvrdou pravicovou rétoriku, a smyslem časopisu zkrátka je něco hlásat, zatímco v případě divadelního představení šlo o pravdu spíš o krytí a legitimizaci jiných aktivit.

Bílá liga vystupuje z autobusu

Druhý problematický bod pak vidím v pasážích, kdy jsou na alibistická prohlášení Landových fanoušků - respektive obyčejných lidí, kteří ho uznávají - o tom, že jeho minulost už nehraje roli a „každý zpěvák kdysi udělal něco, že jo", nastřiženy záběry z koncertu kapely Orlík z roku 1991.

Z  archivního záznamu dodnes kape zlo a působí neuvěřitelně odporným a skličujícím dojmem a je to do značné míry vhodné připomenutí „vy si opravdu nepamatujete, jak to bylo strašné a nedá se to jen tak vymazat a zlehčit". Ale zároveň je nefér nechat hrát skladbu Bíla liga (s textem „bílá síla černou duši moji vybělila") v podkresu, když venkovani vystupují z autobusu a míří do divadla.

Daniel Landa
Daniel Landa | Foto: Roman Souček

Je sice zřejmé, co chce taková montáž naznačit - právě obyčejní, vlastně „slušní" lidé, svou apatií a neprozíravostí podporují extremisty, jsou onou masou, skrze niž se snadno šíří nenávistné ideologie. Ale přesně za tento typ montáží budou Hníková s Komárkem po právu označováni za české Michaely Moory.

Zbytek filmu - s vědomím toho, že nevím, co bylo vystřiženo a může být kdykoli obráceno proti tvůrcům - však poskytuje samostatně výmluvnou a plastickou mozaiku pohledů na to, co hra Tajemství zlatého draka reprezentovala. 

Na dotaz „Jací lidé na to chodí?" se šatnářka rozpovídá o skinheadech v bombrech, jimž velí jejich kápové. Zároveň dodá, že se těchto „přízraků" nebojí a spíš má strach z cikánů.

Landa na to vzápětí ještě odvětí: „Skinheads je hnutí pro mladý lidi, ne pro tatíky. Já už mám tři děti, takže nemám pocit, že bych měl někde pobíhat po ulici a řešit existenční otázky, jestli socialismus ano, nebo ne, ať už rudý, nebo hnědý".

Foto: ČT

To, že stále přitahuje extremisty, nechává plavat. Slačálek pak vcelku oprávněně dodává, že z Landy za ono vzývání kultu násilí není cítit upřímné pokání, ale že jen krčí rameny „no, udělal jsem nějaké chyby, ale kdo ne?"

Nutně potřebujeme mistra v (de)šifrování 

I když ale necháme minulost minulostí, není současnost o nic radostnější, přestože se od hlásání nenávisti se Landa údajně přesunul k hlásání lásky.  Což má stvrzovat mimo jiné právě to, že si přečetl Junga a napsal „hru s tajemstvím". Které je ovšem tak tajné, že by ho nerozluštil ani Alan Turing se svým šifrovacím strojem Enigma.

Není náhoda, že naprostou většinu filmu zabere „úmorné" dotazování, o čem hra je. Landovo zamyšlení na tiskovce „o semaforu a domečku a semaforu a domečku v hlavě" (nutno pro svou nereprodukovatelnost vidět a slyšet!) ukazuje, jak se z metafyziky může snadno stát patafyzika.

Foto: ČT

Pak přijde režisér Zdeněk Plachý s podobnou patafyzickou sémiotikou „všechno můžete kódovat, všechno můžete dekódovat" a dramaturg Martin Dohnal v histrionském záchvatu zase tvrdí, že názvy uměleckých děl jsou iracionální.

Podobné výpovědi, které bez jakéhokoli nátlaku a z vlastního přesvědčení vrší zpovídaní, zkrátka neznamenají vůbec nic. Není v nich ani zbla argumentace, logiky a smyslu; jde o pouhé mistrovství ve slovní kluzkosti.  Landovi spolutvůrci tu ponižují slovo intelekt a vyjadřují se ve větách typu „A = A", "A=A´" nebo „A = nevíme co, a to je úžasné". Jejich projev je opakem jasnosti, vstřícnosti a vysvětlování. Brno má zkrátka patent na takové sektářské kauzy, nejdřív Anička Škrlová, a pak Daniel…

Což odhadnou i studenti JAMU, kteří říkají: „Landa sám neví, co chce, ale staví se do pozice guru, aniž by vysvětlit svůj koncept duchovní cesty. Má ale dobře vymyšlenou koncepci představení, protože vědí, že frčí fantasy, Pán prstenů a všechny tyhle věci. Z dramaturgického hlediska je to účelový splácání x věcí. Fantasy hry jsou oblíbené, je tam slovo národ a to jde dohromady s Národním divadlem; apeluje to na češství a všichni jsme přece Češi, je tam i Jung, ale všechno úplně vágně uchopené."

Jak jen tu svou energii použít

Autoři podle této skupinky studentů ani nechtějí vysvětlit, co hra Zlatý drak znamená, proč ji dělali a podobně - za čímž bohužel těžko cítit něco jiného než snahu o manipulaci s veřejností.

I když budeme věřit, že Plachého a Dohnala k Landovi přivedla „jen" náklonnost k esoterice a skutečné duchovní obrodě, nesnímá to z nich zodpovědnost za to, koho přivedli na pódium, a neměli by všechno halit ve prospěch mlhy a temnoty. Protože v tu chvíli už nejde o otvírání duchovní cesty, ale naopak o korupci na lidském rozumu.

Jejich společný "mystikál" v nejlepším případě nezáměrně reflektuje duchovní zmatenost doby a v plné nahotě ukazuje, že dnes se spirituálním kazatelem může stát pouhá hvězda šoubyznysu, která se na konci  klidně přizná, že to víceméně všechno dělá jen pro peníze.

Otázku přímé manipulativnosti díla typu Tajemství zlatého draka přitom můžeme těžko rozřešit, protože i ze zaznamenaných reakcí diváků, kteří šli na představení dobrovolně a rádi, je vidět, že vlastně moc nevědí, co si mají myslet. Z jejich ustavičného poškubávání rameny a trhání hlavou se dá nicméně odečíst, že jsou si někde v hloubi duše vědomi, že samo představení žádnou hloubku nemá a stali se oběťmi grandiózního podvodu.

V tu chvíli je příčetně uvažující člověk vlastně šťastný, jak je dobře, že náš „národ trpí chronickou nejednotou", na což si stěžuje sám Daniel, který ani neví „jak tu svou energii použít". Ještě že tak.

 

Právě se děje

před 27 minutami

Mafra u Ústavního soudu neuspěla, za články o Langerovi se musí omluvit

Nakladatelství Mafra neuspělo u Ústavního soudu (ÚS) ve sporu s bývalým ministrem vnitra Ivanem Langerem kvůli článkům spojujícím Langera s kontroverzním podnikatelem Františkem Mrázkem. Rozhodnutí ÚS z poloviny června dnes zveřejnil Langer na sociální síti LinkedIn. Soudy opakovaně Mafře nařídily, aby se za články omluvila. Nakladatelství se kvůli rozsudkům obrátilo na Nejvyšší soud, který ale dovolání Mafry odmítl. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Mafra podala i ústavní stížnost, podle nynějšího rozhodnutí ale nebyla ústavní práva nakladatelství porušena.

Spor Mafry s Langerem se týkal série článků z roku 2008 v deníku Mladá fronta Dnes a na serveru iDNES.cz, spadajících pod nakladatelství. V nich deník a server tvrdily, že Langer byl ve spisu k policejní akci Krakatice veden jako podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem Mrázka. Mafra argumentovala mimo jiné tím, že slovo "podezřelý" použila jen v obecné rovině, a ne v trestněprávním smyslu. Podle soudů ale tvrzení z článků nepodložila důkazy, v říjnu roku 2015 Vrchní soud v Praze pravomocně nařídil nakladatelství, aby se za výrok omluvilo. Langer žádal omluvu i za další údajně lživé výroky v článcích, ale s tím u soudů uspěl jen částečně.

Zdroj: ČTK
před 31 minutami

Ve Francii se ujali úřadu dva noví ministři, čelí kritice za znásilnění i popírání #MeToo

Ministři nové francouzské vlády premiéra Jeana Castexe se dnes ujali svých úřadů. Dva z nich přitom už nyní čelí ostré kritice. Nového ministra vnitra Géralda Darmanina totiž od roku 2017 vyšetřují kvůli obvinění ze znásilnění, ministr spravedlnost Éric Dupond-Moretti na sebe před časem upozornil kritikou hnutí #MeToo. Opatrnou pochvalu si prezident Emmanuel Macron vysloužil alespoň za jmenování Barbary Pompiliové do čela ministerstva životního prostřední, informovala agentura AFP.

Premiér Édouard Philippe, který stál v čele vlády od roku 2017, podal v pátek demisi a s ním skončil celý jeho kabinet. Z něj se do týmu nového premiéra Jeana Castexe, dosud málo známého starosty jihofrancouzského městečka Prades, dostal ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian, ministr financí Bruno Le Maire či ministryně obrany Florence Parlyová.

Zdroj: ČTK
Další zprávy