Po přelomovém duchařském thrilleru Šestý smysl z roku 1999 M. Night Shyamalan překonal sám sebe a snímkem Vyvolený rozšířil řídkou společnost hollywoodských režisérů, kteří umí netriviálně tematizovat smutek. Tehdy se o autorovi mluvilo jen v superlativech.
Slibná kariéra však nabrala strmý pád, který se zastavil až před čtyřmi lety díky nízkorozpočtovému hororu The Visit - u nás se ani nedostal do kin. Teprve v souvislosti s o rok pozdějším, přeceňovaným, nicméně solidně zahraným a vyprávěným thrillerem Rozpolcený o únosci, v jehož hlavě bydlí dalších 23 lidí, se začalo pozvolna mluvit o comebacku. Tím spíše, že posledním záběrem Rozpolceného Shyamalan naznačil: film patří do stejného univerza jako Vyvolený.
Nyní tedy režisér hrdiny obou snímků spojuje. A tak se potkává nezničitelný samozvaný mstitel bezpráví Bruce Willis se schizofrenním únoscem Jamesem McAvoyem z Rozpolceného a především se svým dávným protivníkem panem Skleněným, jehož tehdy se svou typickou potutelností zahrál Samuel L. Jackson. A režisér dovádí svou dřívější premisu, že komiksy jsou otisky skutečnosti a nikoli smyšlenky, do monumentálně slabomyslného konce.
Tento zdánlivě přihlouplý motor zápletky ve Vyvoleném sloužil k tomu, aby vykreslil bolestně realistický protipól optimistické superhrdinské zábavy. Nyní ovšem Shyamalan o svém tématu pouze sáhodlouze mluví ústy postav - ve filmu, kde se zhola nic nestane a jeho sledování působí až fyzická muka.
V úvodu se Willisův stárnoucí protagonista David Dunn střetne s hrdinou Rozpolceného v jednom z nejhůře natočených soubojů v dějinách akčních scén, načež oba skončí v blázinci. Kde už čeká i Samuel L. Jackson. A kde už divák, pokud neviděl předchozí snímky, zůstane navěky ztracen.
Poslední Avengers se svými 25 hrdiny a odkazy na dekádu dlouhou historii a 18 filmů studia Marvel jsou oproti Skleněnému vrcholem srozumitelného a přehledného vyprávění.
Divák, který předchozí Shyamalanovy díly této ad hoc ustanovené trilogie viděl, má až do konce filmu práci, aby se sám nezbláznil. Mezitím lituje nebohé herce a přemýšlí, co je přimělo zúčastnit se tohoto terapeutického sezení v jednom blázinci v americké Pensylvánii, kde se děj odehrává a kde se film natáčel.
Přinejmenším Samuel L. Jackson je stále hvězdou první velikosti, ostatně i díky přítomnosti ve zmíněných Avengers a dalších komiksových snímcích marvelovského univerza. A byť se v závěru Avengers jeho tělo rozpadne v prach, nemohlo to bolet více, než když ve své nechtěně karikaturní roli pana Skleněného proseděl půlku filmu jako nemohoucí na vozíčku.
Je opravdu těžké psát o novém Shyamalanově filmu jinak než posměšně, protože v něm vypravěčsky ani esteticky nic nedává smysl. Tvůrce napřed první dlouhou část stále dokola opakuje jednu myšlenku, povětšinou slovně, o tom, že postavy nejsou žádní superhrdinové a že si své schopnosti jen namlouvají. Což, jak víme z předchozích filmů, není pravda.
Opakuje ji navíc ústy extrémně nesympatické postavy psychiatričky, která nebohé hrdiny posadí do křesel v jedné společné místnosti. Padají přitom věty typu "Otevřít se svým pocitům je superhrdinské" a s každou další takovou režisér nezáměrně paroduje sebe sama. Proč psychiatrička působí nesnesitelně, sice závěr filmu trochu osvětlí, bolest ze sledování předešlých 130 minut však neumenší.
A v druhé půli filmu se režisér pokouší prapodivně navázat na vidění světa z filmu Vyvolený, v němž komiksy jsou jakési archetypální otisky reality. A v němž hrdinové opravdu mají zvláštní schopnosti získané vinou prožitého traumatu.
Vše je o to komičtější, že snímek, podobně jako Shyamalanův The Visit produkovaný společností Blumhouse specializovanou na nízkorozpočtové žánrové filmy, předstírá, že je velkým komiksovým filmem směřujícím k velkému finále. Přitom je to ušmudlaná podívaná, která se divákům pokouší namluvit, že nevelkolepé zakončení je dáno logikou uvažování postav.
Skleněný
Scénář a režie: M. Night Shyamalan
Falcon, česká distribuční premiéra 17. ledna
Slovu "logika" se však veškeré počínání hrdinů i padouchů vzpírá. Skleněný je antitezí superhrdinského týmového filmu, pravým opakem velkoleposti. Možná ten nápad posadit tři trosky do křesel zažloutlé místnosti v jednom starém blázinci je Shyamalanovým mistrovsky podvratným kouskem. Neboť režisér jednou ranou dokázal podkopnout nohy sobě, divákům i svým třem superhrdinům.
