Rozhovor - Ariel Zeitoun se narodil krátce po válce v Tunisku, žije a tvoří ve Francii. Společně s největším evropským producentem Lucem Bessonem produkuje akční filmy, jako byla Colombiana nebo Sexy Pistols s Penélope Cruz, jimiž se pánové snaží bojovat s Hollywoodem. Podle Bessonova scénáře taky Zeitoun natočil městskou akci Yamakasi.
V kožené bundě i kalhotách Ariel Zeitoun vypadá, jako kdyby přijel ze srazu motorkářů, pod očima se mu v pětašedesátileté kůži ovšem rýsuje tmavá barva tmavých stínů.
Režíruje příležitostně, teď si však Zeitoun zrovna splnil jeden z dlouholetých snů – na plátna kin vrátil Angeliku, jejíž významná část se navíc natáčela v Česku.
Romantická šermovačka o krásné šlechtičně z francouzského 17. století vznikla původně jako román.
Anne Golon ji nejprve psala pro noviny, knižně vyšel první díl v roce 1956. Golon, která se na titulky nechala psát se svým manželem, případně si měnila jméno, nakonec přišla o autorská práva na své knihy. Dostala je zpět, až když o ně v devadesátých letech začala bojovat díky iniciativě internetových fanoušků.
Filmová Angelika s tváří Michèle Mercier se objevila poprvé v roce 1964. Vzal si ji do parády režisér Bernard Borderie, který pár let předtím okouzlil diváky svým zpracováním Tří mušketýrů. Do Československa se Angelika dostala až ve smutné zimě roku 1968, v polovině osmdesátých let se pětice Borderieových snímků dočkala obnovené premiéry. Podobně silnou diváckou základnu má Angelika ještě v Německu a především v Rusku.
Po sametovém převratu však vášeň pro blondýnu a jejího zjizveného milence prudce opadla – porazila ji konkurence akčnějších, romantičtějších a jaksi současnějších amerických filmů. Až před Vánocemi 2013 pak měla premiéru nová, Zeitounova verze Angeliky, tentokrát s dosud nepříliš okoukanou Norou Arnezeder v hlavní roli.
Aktuálně.cz: Proč jste se rozhodl adaptovat právě historickou látku, jakou je román o Angelice?
Ariel Zeitoun: Přijde mi, že jde o velmi zajímavý příběh, který už spoustu let nebyl v kinech. Chtěl jsem ho přiblížit aktuální generaci, chtěl jsem ho vyprávět nejnovějšími prostředky.
A.cz: Jaká témata vás na předloze fascinovala?
Je tam láska, romantika, souboje. Všechny správné přísady. Při čtení těch románů mi však především došlo, jak moc se tam vypráví o dnešní společnosti. Vždyť si vemte, že Angelika a Joffrey jsou vyloženě politicky nekorektní! Máme tu společenské a náboženské otázky, fanatismus, víra v zázraky. Dneska je taky spousta lidí bez práce a bez domova, začíná to vypadat podobně jako to naše soustředění lůzy. Všechny tyhle aspekty mě zajímaly.
A.cz: Není pro takový film ovšem nejdůležitější, kdo bude hrát Angeliku?
Musí být krásná a mladá. Zároveň by měla vypadat noblesně. Hledal jsem herečku, která by vyzařovala silnou vnitřní energii.
A.cz: Láska, šermovačky, co jste si při natáčení užil nejvíc?
Pro mě je hrozně těžké natáčet milostné scény. Je to vlastně nuda.
A.cz: Proč?
Dost přesně nevím, co bych těm hercům měl říkat. Natočte se takhle a ruce dejte sem… já to tak neumím.
A.cz: Co jste jim tedy řekl?
Otočil jsem se k nim a pověděl jsem jim to upřímně: „Nevím, co bych vám měl říct, ale chci, abyste udělali co nejsmyslnější scénu. Takže čím rychleji to uděláme, rychleji půjdeme domů.“ Nemusíme takovéhle momenty zbytečně prodlužovat a opakovat. Tu hlavní milostnou scénu jsme zvládli za den. I pro herce to z mého pohledu není moc velká zábava. Je okolo vás třicet lidí, kteří koukají na vaše nahé tělo.
A.cz: A ty šavlovačky?
To taky není nic pro mě. Je to technická věc. Dohlíží na to choreograf, který celou scénu velmi přesně naplánuje. Chybí tam potom jakýkoli moment překvapení. Místo herců tam jsou navíc většinou kaskadéři, scén, kdy se proti sobě ocitnou skuteční herci je opravdu velmi málo. Samozřejmě, celá ta kaskáda je úžasná, sehrají to krásně, ale z režisérské židle mě to nezvedne, je to řemeslo, rutina.
A.cz: Co vás tedy ze židle zvedlo?
Charakterové scény. Obrazy, kde herci opravdu hrají. Dialog mezi dvěma herci! To je výzva. Vždycky se může stát něco nečekaného! A nečekaný herecký moment, jiskra, která přeskočí v dialogu nebo mezi gesty, to je pro mě víc vzrušující, než kaskáda nebo milostná scéna.
A.cz: Na co čekáte?
To nevím. Nikdy nevím přesně, co to může být, ale čekám na to trpělivě. Mě prostě nebaví ty scény, o kterých jsem už mluvil, milostné nebo akční, stejně jako mě nezaujmou scény s velkými davy. To je prostě nuda. Technická práce, v níž nenacházím žádný tvůrčí smysl.
A.cz: Jak jste hledal ta správná prostředí pro historický příběh?
Když jsme natáčeli na hradech, bylo to snadné. Hrady prostě prostě vypadají plus mínus stejně jako dřív. Samozřejmě, musíte dát pozor na elektrické zásuvky a vypínače. Ale celý hrad prostě stavět nemusíte, ve Francii nebo třeba v Česku jich zůstalo spousta. V tomhle ohledu bylo nejejtěžší nakamuflovat ulice staré Paříže. To už neexistuje. Pařížskou ulici musíte jednoduše postavit. Docela jsme si s tím vyhráli.
A.cz: A co kostýmy?
To je snadné, brali jsme je z fundusů. Něco jsme měli z Čech, něco z Francie nebo ze Španělska a z Itálie. Fundusů jsou obecně mraky. Rozhodují detaily, které na jednotlivých kostýmech měníte, aby vypadaly alespoň trošku jinak. Ovšem deseti hlavním hercům jsme nechali ušít nové kostýmy podle našich návrhů. Tak se to dělá, herci se v těch kostýmech musí cítit, jako že jsou první, kteří je mají na sobě. Musí jim to připadat jako jejich kostým. Když si na sebe vezmete něco obnošeného, tak to pro ně není nic milého.
A.cz: To muselo stát dost peněz...
Jasně. Ale s tím jsme počítali. Byla to důležitá součást vizuální stránky celého filmu.
A.cz: Film jste točil i v České republice, jak dlouho jste tam nakonec zůstali?
Pět nebo šest týdnů, byli jsme na různých místech. Prahu jsme ale museli vynechat. Uvažovali jsme o tom krásném mostě, co tam máte, o Karlově mostě. Člověče, to je tak drahé, získat tam povolení! To si můžou dovolit snad jenom Američané.
A.cz: Kromě režie se věnujete zejména produkování. Podle čeho se rozhodujete, zda budete film nakonec realizovat vy nebo jestli na něj jenom seženete peníze?
Mě jde vždycky o tu látku, nebo když mám nápad. Já píšu spoustu scénářů. Angelika byl komplikovanější případ. Na začátku jsem to režírovat ani nechtěl. Pak jsem ale udělal tu osudovou chybu.
A.cz: Jakou?
Začal jsem psát scénář. A jakmile jednou začnu, ponořím se do toho a už nemůžu přestat. Chci vymyslet nějaké perly, přijít na nečekaná řešení. Už si to pak představuju, chci vidět, jak to bude vypadat. A chci to udělat. Po svém. Je to chyba. No nakonec jsem to prostě udělal, natočil.
A.cz: Bude i druhý díl?
Doufám, že ano. Ale musíme počkat na premiéry a uvidíme, jak se na Angeliku bude chodit. To je hlavní. Když se to bude lidem líbit a Angelika se zaplatí, můžeme uvažovat o pokračování.
A.cz: Jak se dneska, v době krize, vůbec produkují podobně velké filmy anebo ty akční snímky, které vyrábíte s Lucem Bessonem?
Záleží na konstelaci. Colombiana ležela především na Lucu Bessonovi, on se postaral o všechny peníze. Pro mě to byla zívačka. Zato Angeliku jsem financoval celou sám, i když Bessonova Europa je také jedním z producentů. Já sám ale nejsem žádný veliký hráč. Jsem nezávislý producent. Jenže znáte to, když chcete něco udělat a máte dostatečný zápal, když jste ochotní věnovat tomu dost času, nakonec máte velkou šanci uspět.
A.cz: V čem tkví klíč k úspěchu?
Když jsem byl mladý, napsal jsem scénář. Byl to velmi špatný scénář. Ale co už, poslal jsem ho jednomu producentovi. On ho přečetl a řekl mi.: „Mě se to nelíbí, ale v tomhle byznysu záleží spíš na tom, jak moc tomu věříte vy sám. Jestliže ano, můžete to dokázat, protože v téhle branži jednoduše nikdo nic neví.“ Nikdo neví, který film uspěje.
A.cz: Vážně? Nebo máte nějaký producentský smysl?
Nemám. Jde taky o to, že když se rozhodnu něco produkovat, trvá tři roky, než se film zrealizuje. Za tu dobu se může změnit spousta věcí. Lidé mohou mít jiné starosti, nálada ve společnosti se mění každým dnem.
A.cz: Neexistuje správný moment?
Ten správný moment je vždycky, když se rozhodnete to udělat. Jenže premiéra bude za dva roky! Takže co s tím? Záleží na tom, co se stane ve světě. V televizi je to jiné. Něco vymyslíte a za dva měsíce máte premiéru. Na nic nečekáte. V televizi byste na nic nečekali roky. To je nesmysl. Ve filmu je to tak ale pokaždé. Angeliku jsem začal dělat před dvanácti lety.
A.cz: Opravdu?
No fakt. Po těch letech jsme se všichni tolik změnili!
A.cz: Co vám trvalo tak dlouho?
Musím předeslat, že dvanáct let je opravdu příliš, byla to výjimečná událost. Na začátku nás zdržely problémy s právy. Spisovatelka románů byla rozhádaná se svým vydavatelstvím, bojovali mezi sebou o autorská práva. Soudili se, trvalo to mnoho let. Já jsem se snažil autorku přesvědčit, že nejdřív by měla vyřešit soud, než vyjednáme smlouvu, ale byl jsem tam trochu jako mezi mlýnskými kameny. Stálo nás to spoustu slov a času.
A.cz: A scénář?
To byl další zásek. Všichni mají pocit, že když adaptujete román, podle kterého navíc už jeden film vzniknul, bude to ohromně jednoduché. Jenže román má svůj rytmus, bohatou texturu a množství odboček. Tím vším se musíte prokousat a vybrat jen to nejnutnější. No a nakonec jsem dlouhou dobu sháněl peníze, je to drahý výpravný film a já jsem nechtěl dělat žádné kompromisy.
A.cz: V některých zemích je přitom Angelika kulturní fenomén.
No jo, ale pak jsou taky země, kde to žádný fenomén není. Jsou země, kde ji vůbec neznají. Třeba v Americe. Anglosaský svět se o ni vůbec nezajímá. Tím pádem jsme mohli spoléhat jenom na evropské peníze, na investory ze zemí, kde příběh o Angelice nějak rezonuje.
A.cz: Máte přehled o tom, jaké to jsou?
O tenhle film je zájem v Německu a v bývalém Východním bloku. Češi ho znají, ruský trh je pro nás obrovský. Zato Španělé a Italové jsou chladnější. Nerozumím tomu. Nevím, proč se Angelika líbí Rusům a Španělům už ne. A což teprv Angličané a Američané, ti jsou k nám už úplně rezervovaní. Zajímavé přitom je, že ty původní filmy z šedesátých let na tom byly stejně. V Americe nic, zato v sovětském bloku uspěly přímo ohromně.
A.cz: Investoval byste ještě někdy tolik času do jiného projektu?
Celá ta anabáze mi připomíná jiný film, který jsme taky připravovali mnoho let - western Jana Kounena Blueberry. Jan je milý kluk, velmi nápaditý režisér. Produkovali jsme mu to s Thomasem Langmannem, to je velmi dobrý producent. Celé t bylo podle známého francouzského komiksu a hrál tam Vincent Cassell. Pět let jsme na to sháněli peníze! Ale souhlasím, že deset let jako teď s Angelikou, to už je opravdu trochu moc.
