Recenze - Staré klišé o tom, že kinematografii vládnou mladí lidé, se pod tíhou protipříkladů začíná rozplývat. Hollywood se drží zavedených jmen tak dlouho, dokud vydělávají. A klidně udělá hvězdu i ze starých mužů, jako jsou Morgan Freeman nebo Tommy Lee Jones.

Herci z dramatických filmů typu Ala Pacina a Roberta De Nira stárnou přirozeněji, akční herci natočí pár snímků za zenitem, a pak se přehrají do rolí mentorů a maskotů. Zvládl to Chuck Norris, zvládl to i Clint Eastwood. Vlastně, Eastwood už je na plátně oficiálně starý dvacet let! 

Oslava stáří a demytizace hrdiny

Od Zelenáče z roku 1990 už definitivně zosobňuje jen veterány a od Nesmiřitelných z roku 1992 se nebojí ukazovat své slabiny včetně vratké mušky. V Dokonalém světě (1993) se jeho šerif nakonec projeví jako neschopný, ve snímku S nasazením života (1993) hraje dýchavičného člena prezidentské ochranky, který už moc nezvládá svou práci a je nejen pod palbou atentátníka, ale i kolegů.

Vesmírní kovbojové (2000) jsou o tom, že stará technika potřebuje na opravu staré chlapy, v Krvavé stopě (2002) má jeho hrdina, soudní psycholog v důchodu,  transplantované srdce a v Million Dollar Baby (2004) vyrobí coby stařičký mistr svého ženského Karate Kida.

Eastwood zkrátka jen střídavě přikládá důraz na oslavu stáří jako zapomenuté hodnoty a na demytizaci obrazu hrdiny tradičního ražení. V jeho filmech se spolu sváří hrdost i pochyby, a právě proto nás tolik přitahují. Až na výjimky, jsou totiž zmiňované snímky i komerčními hity.

Foto: Aktuálně.cz

Investovat do Eastwooda se vyplácí. Jeho poslední film Gran Torino, jež byl předem ohlášen jako rozloučení s hereckou kariérou, utržil v Americe už 145 milionů dolarů, což je nominálně nejvíc za celou jeho kariéru.

Úleva politické nekorektnosti

Čím si vysvětlit popularitu mezi všemi věkovými skupinami diváků, respektive hlavně mezi těmi mladšími? Jako všechno u Eastwooda je i tohle prosté: skoro každý by chtěl dědu, jako je on, skoro každý kluk by chtěl zestárnout do takové šlachovité ošlehané podoby.

A hlavně: prostřednictvím jeho filmů máme příležitost dát průchod něčemu velmi nemodernímu, a přitom tak potřebnému a přetrvávajícímu: politické nekorektnosti. Režisér a herec v jedné osobě si může dovolit svádět s ní boj proto, že je autorita, něco si prožil, nemá potřebu se přizpůsobovat nové době; jeho urážky nicméně nejsou často vážně míněné a mají mnohem odstíněnější významy.

Foto: Aktuálně.cz

Hlavní hrdina Gran Torina je zapšklý umrmlaný důchodce Walter Kowalski, veterán korejské války, jemuž zemřela žena a on zůstává sám v domku, v jehož okolí je plno asijských přistěhovalců, z nichž ti starší ani neumějí anglicky. Bývalý voják, dělník a celoživotní kutil má rád popíjení piva a žvýkaní tabáku na verandě a nesnáší, pokud mu někdo šlape na udržovaný trávník.

Když z něj s opakovačkou v ruce vyžene partu mladistvých asijských gangsterů, stává se pro sousedy nechtěným hrdinou. Najednou se mu chodí s dary klanět „všichni ti rákosníci", které svorně nesnáší a nerozlišuje, kdo Korejec, Vietnamec, Číňan, nebo Hmong.

Amerika nemá ráda stáří

Právě rodina Hmongů odvedle mu dokonce vnutí chlapce Thaa, aby mu sloužil a odčinil to, že Waltovi pokusil ukrást z garáže jeho naleštěný sporťák Gran Torino.

Díky pomalému tempu vyprávění je možné přijmout, že mezi starcem a chlapcem vznikne silné přátelské pouto. Eastwood jako režisér dokáže svým starosvětským stylem překonat všechna klišé tím, že natáhne dobu, po niž je vykresluje.

Foto: Archiv

A za onou vnější jednoduchostí se pak ukrývá složitý portrét tavicího kotle kultur.  Určitý trik spočívá i v tom, že většina postav naplňuje stereotyp, že Amerika nemá ráda stáří - a proto jsou karikaturně vyhrocené. Nejde o živé figury, ale o stafáž, jež vytváří pozadí protivných povrchních lidí, na jejichž základě se snadno naučíme mít Waltera rádi.

Ostatně, i ti asijští gangsteři se chovají stejně jako zločinci v akčních filmech z přelomu 80. a 90. let - protože asijské komunity právě teď „objevují Ameriku", odřezávají se od svých kulturních kořenů a hledají co nejsnadnější cestu, jak být za drsňáky.

Střet s kanonickým ultra-drsňákem pro ně ovšem dopadá tak, že působí spíš nezakotveně a nejistě. Zpětnou vazbou ale Eastwoodova urputná zakořeněnost v určitých hodnotách vyznívá také legračně - a záměrně.

Lepší to být nemohlo

Značné kouzlo filmu dodává i to, že je barevně tónován, jako by bylo krátce po dešti nebo před bouřkou;  často se potopí do šerosvitu, kdy z tmavého pozadí svítí Eastwoodova lebka obalená vysušenou kůží jako ikona zašlých časů.

Clint Eastwood v Gran Torinu, 2008. | Foto: Warner Bros.

Pořád ještě kolují fámy, že Gran Torino mělo být pokračování Drsného Harryho a že původní scénář byl o policajtovi ve výslužbě. Není to pravda, ale nejde tady ostatně o přímou návaznost, nýbrž o eastwoodovskou legendu, která se může vlnovitě přelévat mezi jednotlivými filmy.

Je to už dávno, co býval obviňován, že je fašista a propaguje násilí; nyní si může s touto pověstí pohrávat a vyvracet předsudky o sobě samém a ostatně i o rasismu. Pochopitelně, Gran Torino si budou jako „věrný obraz reality" brát do úst právě mnozí rasisté z přesvědčení - namísto toho, aby ho viděli jako způsob, jímž se Eastwood vyrovnává s minulostí.

Když rasista říká rasistický vtip a směje se mu, protože mu připadá pravdivý, pak na tom nic směšného není. Když se ale člověk směje tuposti rasistických stereotypů, pak je to humor a sebereflexe. V Gran Torinu se obě tyto polohy mísí a hodně záleží, jak se na určité scény díváme. Eastwood se zasazuje nikoli za to, že lidé určité rasy jsou stejní (a podřadní) - ale je proti tomu, aby zmizela svoboda zanadávat si.

Jednoduchý příběh s tunami nadávek, plný nasranosti na svět a s trochou akce se nakonec dopracuje k velmi netradiční a neočekávané pointě, která je ale vlastně jediná možná. Bylo  by zbytečné, kdyby Eastwood ještě někdy v něčem hrál. Lepší už by to být nemohlo.