Recenze – Možná se populární akční série jmenuje Rychle a zběsile, paradoxně však představuje jednu z největších jistot Hollywoodu. Minulý, v pořadí šestý díl jí svými zcela neočekávanými tržbami i vlídným přijetím dokonce přinesl nový vítr do plachet a "sedmička" se štědrým rozpočtem a pečlivou propagací nemá menší ambice než předchůdce trumfnout.
Představovat příběh by bylo zbytečné a tvůrci se ani nesnaží předstírat, že divák by se měl orientovat v ději předchozích šesti dobrodružství. Hodí se vědět, že epizoda s podtitulem Tokijská jízda vznikla sice jako třetí, chronologicky se však odehrála nejpozději, a právě tento skok se sedmička pokouší překlenout.
Vztahy mezi postavami ani jejich cíle nejsou zásadní, pochopíme je za jízdy a opět stačí málo: Vědět, že nováček Jason Statham chce pomstít svého bratra a přichystá perné chvilky "velké rodině" v čele s Vinem Dieselem, The Rockem a Michelle Rodriguezovou.
Objeví se ještě Kurt Russell jako cool agent, aby to bylo komplikovanější, ale vážně... koho zajímá děj? Důležité je, že luxusní auta v tomto filmu projíždějí skrze mrakodrapy stovky metrů nad zemí.
Jsme hloupí, nemáte zač
Série Rychle a zběsile už je daleko víc než jen fetišistickým katalogem určeným fanouškům rychlých aut, což o ní platilo ze začátku. V pětce a šestce byla překročena hranice, byl „přeskočen žralok“, jak by se řeklo v Americe, a Rychle a zběsile přeřadilo na vlnu moderních takzvaných meta-filmů, jejichž primární hnací silou je upozorňování uvědomělých diváků na vlastní umělost.
Jsme tu konfrontováni s trendem posledních let v té nejčistší možné podobě. Režisér James Wan (proslavený horory jako Saw) se chopil žánrového filmu, aby jeho pravidla natolik přetáhl, zdůraznil a zviditelnil, že bude publikum místo pohoršeného poukazování na stupiditu, lacinost a odhadnutelnost scénáře nadšeně tleskat za promyšlenou hru s motivy, kterou odhaluje a které se směje spolu s tvůrci.
Právě tím vynikly poslední dva díly, jež se i díky přítomnosti policisty-kavalérie The Rocka dostaly už na hranici parodie. Což byl geniální tah z hlediska diváckého záběru, protože nyní se na sérii nechtějí dívat jen blázni do rychlých aut, ale také ti, kteří by touto cílovkou jinak pohrdali.
Nyní nejenže je Rychle a zběsile dál přehlídkou nesmyslné akce, sexistických atrakcí a neusledovatelného příběhu, ale zároveň dekonstrukcí všech těchto prvků. Takže si vedle sebe mohou sednout ti, co první díly milují, i ti, kteří je nesnáší.
RIP Paul
Produkci sedmého dílu zasáhla tragická smrt Paula Walkera při autonehodě. Asi polovinu natočeného materiálu doplnily speciální efekty, ale pokud se na danou skutečnost nesoustředíte, ani by vás nenapadlo, že v mnoha scénách sledujeme dubléra (jednoho z Walkerových bratrů) s digitálně upraveným obličejem.
Zajímavější je, že snímek s tímto faktem zcela otevřeně pracuje. Postavu bylo potřeba dostat pomalu ze středu dění, aby mohla sérii opustit, což v důsledku nedává dějový smysl a emocionální montáže na konci pochopíme jen tehdy, když víme, že se tvůrci neloučí s hrdinou, který se v podstatě nedostane za svůj výchozí bod, ale se samotným Walkerem.
Tady už Wan a scenáristé zcela smazávají hranici mezi filmem jako uzavřeným příběhem a filmem jako produkcí a součástí popkultury. „Meta" tu dosahuje maximální úrovně.
Zároveň to ukazuje, jak tvárnou se série stala. Za těch sedm dílů se přihodilo už tolik, že se dál může dít cokoliv a na jakýkoliv způsob. Doslova.
Jen ať skočí!
Nadsázka a „nesmyslnost“ ve filmu jako tento nevadí, takže když se domněle zemřelá hrdinka vrátí s amnézií, aby mohl milostný románek pokračovat, leda pokrčíme rameny. Wan má však problém s tím, že se mu nedaří udržet jediný koncept, jedinou úroveň.
Když například v jedné ze scén hrdina záměrně s autem sjede z propasti a přežije, opět to můžeme přijmout jako nadsázku oprávněnou v rámci žánru. Proč ale později máme cítit drama, když tentýž hrdina s autem spadne z mostu – z mnohem menší výšky, mnohem méně drasticky, než když to předtím udělal záměrně a odešel po svých?
Asi by bylo přehnané chtít po tvůrcích, aby drželi konzistentní pravidla fikčního světa v rámci celé série, v rámci jednoho dílu by ale nejspíš být zachována měla, aby se mohl divák na příběh napojit a vůbec tušit, kdy se má o hrdiny bát.
Wan tu až přespříliš spoléhá na omluvu uvědomělou nadsázkou – jenže skutečně lze díky ní odpustit vše? Snad by nemělo jít o univerzální odpustek, jímž mu promineme i díry v logice ne matematické nebo fyzikální, ale čistě selské.
I sedmý díl má navíc přestřelenou stopáž blížící se ke dvěma a půl hodinám. Na rozdíl od šestého ale Wan (u série nový) udržuje tempo a dokáže nestřídmost obhájit, takže nám nakonec přes tyto mouchy nabídne možná nejlepší díl série, který – okořeněný poměrně vkusnou nostalgií a poctou Paulu Walkerovi – nabídne vše přesně tak, jak diváci spokojeni s předchozími díly chtějí, a možná o kus lépe. U sedmého dílu jakékoliv série si jen stěží můžeme přát víc.
