Jihlava - Rumunský dokumentarista (a také programátor tamní pobočky festivalu One World) Alexandru Solomon přivezl na festival do Jihlavy provokativní dokument Kapitalismus - naše vylepšená receptura, popisující rumunský či východoevropský systém volného trhu.
V něm sledujeme rozhovory s předními byznysmeny, kteří v Rumunsku pronikají do politiky, ovládají média a unikají justici, ačkoliv jsou léta podezřelí z korupce, zpronevěry a tunelování státního majetku.
Transformaci střední a východní Evropy máme sklon vnímat černobíle. Zajímavé je, že vy jste se naopak rozhodl hledat to, co měl rumunský komunismus a postsocialistický kapitalismus společného. Vaši filmovou bilanci uvádí fiktivní příjezd obživlého Ceauşesca, který se dvacet let po smrti vrací do Rumunska. A vidí staronovou nomenklaturu, která opět tančí v jeho prezidentském paláci.
Film vznikl z pocitu zklamání nad tím, k čemu celý obrodný proces za dvacet let dospěl. Pád socialismu z devětaosmdesátého jsme vítali s nadšením, očekávání byla vysoká. Od svobody jsme si slibovali, že se vydáme k demokracii, k volnému trhu a otevřené společnosti. Dvacet let poté zjišťujeme, že jsme tam nedošli. Řekl jsem si, že se pokusím udělat sarkastický film, který zároveň ukáže, v čem žijeme. Co jsme za tu dobu vybudovali.
Ve filmu padne věta, že tehdejší společnost neměla jinou ideu než okopírovat západní kapitalismus, jak ho viděla v televizi a v katalozích obchoďáků. Systém ale nefunguje, jde o pouhou nápodobu. Jaká je dnešní nálada rumunské společnosti?
Veřejnost prochází silnou deziluzí. Vypadá to, že jsme dosáhli určitého bodu frustrace i pocitu beznaděje, klesli jsme tak hluboko, až se zdá, že se něco stát zkrátka musí. Můžeme jen doufat, že to přiměje lidi k tomu, aby se probudili a nastoupili cestu nějaké obrody. Většina mladých však uvažuje o emigraci, která se jim zdá být východiskem ze situace.
| Čtěte také: Speciál k letošnímu ročníku jihlavské přehlídky |
Ve filmu sledujete prototypy východoevropských mocipánů, kteří po revoluci rozkradli miliónové majetky a dnes jsou voleni do Senátu. Mohou jedním telefonem do vládního sekretariátu zvrátit výsledek výběrového řízení. Nenapadá vás, že je to naše chyba? Že to sami dopouštíme tím, jak jsme lhostejní? Že nechodíme volit ani se dost nezajímáme o věci veřejné?
Vy jste na svou otázku zároveň odpověděl. Když se na to podíváte z druhé strany, oni jsou v uvozovkách nejúspěšnější z nás. Reprezentují současný model úspěchu, neboť si nahrabali nejvíce peněz, naše společnost je zvráceným způsobem obdivuje a uznává. Až jednoho dne zmizí, a to se stane, na jejich místo nastoupí snadno další, pokud se nenaučíme bránit korupci. Většina dnešních filmů pojednávajících o kapitalismu ukazuje chudáky bez práce, kdežto já jsem se snažil přiblížit, jak žijí a uvažují ti, kteří stojí na vrcholu systému.
Ptal jste se někdy sám sebe, proč vás lidi jako Dan Voiculescu, George Copos či George Becali vůbec pustili mezi sebe, abyste o nich natáčel polemický film?
Trvalo to dost dlouho, než se mi podařilo natáčení zařídit a přesvědčit v první řadě jejich okolí. Nakonec pro to mám dvě vysvětlení. Jednak rumunští bosové pořád ještě nemají tréninky a poradce jako na Západě. Za druhé, kapitáni rumunského kapitalismu mají v sobě tolik narcismu, že se rádi předvádějí. Jsou zvyklí se vídat v televizi, obdivují je média, předvádějí se na veřejnosti, takže jim nepřišlo divné mě pustit s kamerou k sobě domů. Poté, co film viděli, by příště asi nic podobného nedovolili.
Jelena Bonnerová řekla v dobách březněvovského socialismu, že jedinou nadějí slušných lidí zůstává to, že se dva zloduši nemohou nikdy spřátelit, ale pouze spolčit. A proto se dříve či později obrátí v boji o moc proti sobě. Není dnešní naší nadějí, že podobní vlivní bosové ztratí dříve či později smysl pro realitu? Začnou si připadat nezranitelní, až to praskne?
Obávám se, že korupční prostředí utužuje především společný zájem. Takoví lidé se raději domluví, když to bude pro obě strany výhodné, než aby spolu bojovali. Nezapomeňte, že sklon ke korupčnímu jednání je přirozenou lidskou vlastností, jak je vidět i na Západě. Vidíte zemi jako Řecko, která nikdy nezažila náš systém, ale zkolabovala ze stejného důvodu. Jedinec se snaží dosáhnout svého cíle a prospěchu všemi dostupnými prostředky. Je na společnosti, aby stanovila pravidla a začala dohlížet na to, aby se lidé nedopouštěli korupce. Naši jedinou nadějí zůstává, že si to společnost nenechá líbit.
Otázka ale byla, jestli tito mocipáni stojí nohama na zemi...
V první řadě jsou velmi adaptabilní, nakonec právě proto dosáhli úspěchu. Velmi snadno se zorientují v nové situaci. Samozřejmě ze současné rumunské společnosti mají pocit, že jsou nezranitelní, neboť justice je na ně krátká, média jim zobou z ruky. Jakmile se začnou o sebe bát, určitě se opět adaptují.
Jak ve zkorumpované společnosti vyrůstá mladá generace?
Mnoho z nich dnes vidí v emigraci jedinou možnost. Velká část společnosti se uzavírá do svého malého světa, žijí televizí, budují si malé Rumunsko pro sebe. Model chování, který vás učí, že prospěchu lze vždy dosáhnout nějakými známými či penězi, je pro vývoj člověka nezdravý. Řekl bych, že toxický...
Vidíte podobnosti mezi krizí kapitalismu a kolapsu trhu s hypotékami v Americe a systémem východní a střední Evropy? Nenaučili jsme nakonec svět takové věci jako tunelování bank a podniků?
To bych si netroufal tvrdit, globální krize bude mít i jiné důvody. Nicméně jsem si jistý, že představitelé západního byznysu se rádi inspirovali i od svých kolegů z východní Evropy. Nakonec tamní koncerny se přesouvají k nám a snadno se v zemích bývalého socialistického bloku adaptují na způsoby, které by jim na Západě nikdo netoleroval.
Jaké byly v Rumunsku reakce na váš film?
Promítali jsme jej asi dva měsíce, objížděli jsme s ním kina a pořádali řadu debat. Zdálo se mi, že mezi lidmi vyvolal silnou odezvu. Mluví o věcech, které se týkají všech ostatních. Často se diváci ptali, co mohu zítra udělat, aby se něco zlepšilo. Já se ale necítím být v pozici, abych byl s to říkat, kam má kdo zítra jít a co má udělat.
A co vy budete zítra dělat?
Dál točit své filmy, dokud budu moct. Vyjadřovat své názory. Jedině když každý začne sám u sebe, můžete na konci něco změnit.
Umíme se jště "dát dohromady"?
Jedním z paradoxů dědictví komunismu je, že zanechal zcela zničenou společnost. Neumíme dělat něco pohromadě, chybí nám pocit solidarity. Každý bojuje jen sám za sebe. Dříve nás nutili žít kolektivně, dnes obdivujeme extrémní individualismus. Toho dovedou ti nejdravější dobře využít.
