Rozhovor - Když jsem se s ním setkal těsně před rozhovorem, tak mě kromě jeho ostře řezaných rysů a obrovského charismatu zaplavil i pocit, že stojím vedle postavy z filmu Jima Jarmusche. Ano, vím, je to spíše projev omezenosti ztotožňovat si herce s nejslavnějšími postavami, které hráli, jenže z Isaacha de Bankolé opravdu vyzařuje ten podivný zenový klid, který dýchá i ze snímků klasika amerického nezávislého filmu.
Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít příležitost si s ním dát espresso, neboť k němu neodmyslitelně patří, podobně jako k jeho postavám. Byť hrál Isaach v mnoha dalších snímcích, včetně hollywoodských produkcí či francouzských thrillerů, jeho koncentrovaný projev, stylové prsteny i zvláštní pečlivost při každém gestu dokonale zapadají do světa jednoho z nejpreciznějších současných režisérů, do světa, kde rytmus, tempo, pohyb a detaily jsou vším.
Vzhledem k tomu, že na Febiofestu dostal jednu z udělovaných cen Kristián za přínos kinematografii, byl o tohoto charismatického herce, pocházejícího z Pobřeží slonoviny pochopitelný zájem. Na rozhovor jej přivezli z rozhlasu, a když jsme dohovořili, ve vedlejším salónku už čekal štáb České televize. Ten maratón však na něm nezanechával sebemenší stopu. Ve tváři se mu zračil pouze klid a měl jsem pocit, že slova jako profesionalita tu nejsou dostatečná. Isaach de Bankolé nehrál žádanou společenskou roli, jeho vystupování bylo každým coulem opravdové.
Aktuálně.cz: Rád bych se nejprve zeptal na vaše role ve snímcích Jima Jarmusche. Spolupracujete s ním docela často, máte pocit, že vás něco spojuje s hrdiny z jeho filmů? Obzvláště narážím na postavu zmrzlináře Raymonda z Ghost Doga.
Isaach de Bankolé: Když za mnou Jim přišel s nápadem na film Ghost Dog, říkal mi: Chci ho napsat pro tebe a pro Forresta Whitakera. Nevím, jestli budeš souhlasit. Proč? zajímalo mě. Protože jsou tu dvě postavy, nejlepší přátelé, kteří však nehovoří společným jazykem. Ty mluvíš francouzsky, on anglicky, a navzájem si nerozumíte. Tak nevím, jestli do toho chceš jít, protože si pak budou lidé myslet, že Isaach neumí anglicky.
Jime, co blázníš, tohle je ten nejlepší nápad, s jakým kdy za mnou režisér přišel. Jenže věc se má tak, pokračoval, že já ten scénář napíšu anglicky a nechce se mi na tvé party najímat profesionálního překladatele, rád bych, aby sis je do francouzštiny přeložil sám. Bylo to pro mě pocta, ale také gesto velké důvěry. Když za mnou přišel Jim s nápadem na Hranice ovládání, řekl jen: Mám tenhle nápad, ale zatím je to jen představa tebe a té budovy, nemám žádný příběh. Tak asi bude nejlepší se sebrat a začít natáčet. Pak přišel s asi dvacetistránkovým scénářem a pustili jsme se do toho. Když jsem si četl delší, sedmdesátistránkovou verzi scénáře, všimnul jsem si, že si má postava vždy objednává dvě single espressa. Ptám se: Jime, kdes na to přišel? To jsem odkoukal od tebe, kdykoli jsem tě viděl v kavárně, ať už v New Yorku nebo v Paříži, vždy sis objednával dvě single espressa. Takže přinejmenším tohle mě spojuje s těmito postavami.
A.cz: A máte pocit, že oba tito hrdinové mají něco společného? Někde jsem četl, že osamělý zabiják z Hranic ovládání byl některými diváky vnímán jako pokračování osudů Raymonda z Ghost Doga…
No, Raymond je nejlepší kamarád chlapíka, co se věnuje samurajskému umění a moje postava v Hranicích ovládání se zase věnuje jinému druhu bojového umění, takže tu určitě lze vidět určitý druh podobnosti - když Raymondův nejlepší přítel v Ghost Dogovi zemře, možná se stane jakými pokračovatelem jeho odkazu, kdo ví…
A.cz: Co je větší výzva, hrát takovéto mysteriózní charaktery, anebo ztvárnit nějakou postavu realisticky, jako třeba učitele v thrilleru Chaos?
Myslím, že je velká výzva, když se musíte vyjádřit beze slov. Když máte k dispozici jazyk, je to podle mě snazší, stačí ho začít používat. Když nemáte k dispozici dialog, musíte se naučit úplně jiným způsobem pracovat s tichem.
A.cz: Byl v tomto ohledu nějak specifický způsob, jak vás v Hranicích ovládání Jim Jarmusch režíroval?
Jim opravdu hodně přemýšlí o tom, co chce, než začne psát. Ale kromě toho se snaží k hercům, které si vybere, velmi natěsno přiblížit, i v každodenním životě. A on má opravdu velmi vyvinutý pozorovatelský talent. Takže často si přebírá z vašeho počínání či povahy věci, o kterých ani netušíte, že pocházejí od vás. Některé inspirace jsou zjevné, jiné nikoli. Jim také hodně lpí na zkoušení, to není úplně běžné. A pak když dojde na natáčení přímo na place, tak už vlastně nezbývá než prostě žít, protože všechna práce už byla odvedena.
A.cz: A mohl byste porovnat Jarmuschův režijní přístup s tím, jak režíruje Claire Denis? S ní jste též několikrát pracoval, ona přitom u Jarmusche začínala jako asistentka. A jejich filmy podle mého mají hodně společného přinejmenším v tom ohledu, že hodně spočívají na rytmu, možná mají více společného s hudbou či tancem než s tradičním vypravěčským uměním.
To, čeho oba chtějí dosáhnout, je dost možná velmi podobné. Ale způsob, jak toho chtějí dosáhnout, je odlišný. Nepochopte to špatně, ale Claire není při natáčení příliš intelektuální, byť její metoda je předem promyšlená. Jim se zjevně snaží si natáčení více užít. To je podle mého veliký rozdíl. Na place u Claire musí být lidé velmi soustředění a respektovat slova ostatních. Podle Jima může být správným druhem soustředění i nechat věci jen tak plynout. Oba jsou ale skvělí režiséři, rád s nimi spolupracuji a oba mi také dávají možnost si věci přizpůsobit podle sebe.
A.cz: A byla radost i spolupráce na Von Trierově Manderlay? Protože mám takový pocit, že jeho metody musí být právě opačné, že to musí být tak trochu peklo pro herce.
Isaach de Bankolé
Charismatický rodák z Pobřeží slonoviny se zviditelnil ve filmu Čokoláda francouzské režisérky Claire Denis. Ke spolupráci s ní se vrátil filmem Sama v Africe.
Král amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch ho obsadil do filmů Noc na Zemi, Ghost Dog i Hranice ovládání. Objevil se také ve filmech Manderlay Larse von Triera, v bondovce Casino Royale a ve filmu Skafandr a motýl.
V roce 2000 si vyzkoušel roli režiséra a kameramana, když natočil hudební film Traveling Miles: Cassandra Wilson. O sedm let později se stal ve Francii Rytířem České legie.
Ať už tomu uvěříte nebo ne, já si s Larsem užil skvělé chvilky, je to neuvěřitelně vtipný chlapík…
A.cz: Ano, to si umím představit, ale je takový i na place?
Velký rozdíl je, že na rozdíl od Jima či Claire Lars většinu času své filmy sám snímá. A současně též režíruje herce, takže to někdy může být trochu matoucí, neboť dává pokyny v reálném čase, když kamera běží, nemáte čas na přípravu, nikdo neřekne: "klapka", vše se děje v rámci jednoho záběru, protože Lars jako by měl jakýsi střihačský program ve své hlavě. Ale určitě jsem si užil i natáčení s ním. Jde o různé lidi, o různé typy inteligence. Všichni tito lidé, o kterých jsme mluvili, mají podle mě společné, byť se jinak jejich přístupy liší, že jsou velmi otevření nápadům a výzvám a jsou připraveni druhým opravdu naslouchat.
A.cz: Je pro vás velký rozdíl hrát ve francouzštině a v angličtině?
Z počátku byl. Ale teď už ve Státech žiji sedmnáct let, takže to není žádný problém a navíc emoce neznají žádný konkrétní jazyk.
A.cz: Máte zkušenosti i s velkými hollywoodskými produkcemi, liší se natáčení hodně od nezávislých autorských filmů?
Ano, hrál jsem v bondovce, v Miami Vice, měl jsem menší roli i ve snímku Hranice života a tak dále, a jde opravdu o odlišnou mentalitu. Ale i tady narazíte na skvělé režiséry jako je třeba Michael Mann…
A.cz: Nechápejte mě špatně, já Miami Vice považuji za skvělý film a nechci vás tlačit do nějakého prohlášení, že Hollywood je jen továrna na peníze…
Ale v něčem máte pravdu. Když za mnou Michael Mann přišel, chtěl, abych hrál jinou postavu, ta, co jsem nakonec hrál, v původním scénáři nebyla. Měl jsem hrát vojáka, role se mi nelíbila a odmítnul jsem. Když jsem pak byl v Hollywoodu kvůli natáčení filmu Klíč, říkala mi moje agentka, že se se mnou chce Michael Mann vidět.
Já jsem ji odvětil, že tu roli hrát nechci, ale prý že si se mnou chce jen promluvit. Tak jsem přišel do jeho kanceláře, a jakmile mě uviděl, prohlásil: "Isaachu, když jsem natáčel některé epizody seriálu Miami Vice v sedmdesátých letech, byla tam jedna postava pasáka, když se teď na tebe koukám, myslím, že bys ji měl hrát, připíšu ji do scénáře." Přišlo mi to skvělé.
A.cz: Takže i v takovýchto podmínkách je stále nějaký prostor pro překvapení…
Přesně tak. I spolupráce na seriálu 24 hodin byla skvělá. Takže jsem měl doposud štěstí i se všemi těmi velkými hollywoodskými mašinériemi…
A.cz: Máte nějakou specifickou metodu, jak porozumět svým postavám? Nebo je každé natáčení úplně odlišná zkušenost?
Pokaždé se samozřejmě musím naučit odlišné dovednosti, ať už jde o tai-či nebo o potápění, ale co se týče mého osobního přístupu k postavám, je pro mě nezbytné psát. Musím si ručně, nikoli pomocí nějakého stroje, přepsat celý scénář, bez ohledu na to, jak malou roli v něm hraji. Pro mě jde metodu, jak se dostat co nejblíže, jak je to jen možné, k tomu, kdo scénář napsal. Občas mám při tom nápady, které bych jinak nikdy nedostal. Pohled na to, jak jiné postavy ovlivňují tu mou, se tím radikálně proměňuje. Je to, jako když máte před sebou kolo, to rozeberete na jednotlivé součástky a ty pak zase složíte dohromady, kousek po kousku.
Tímto rituálem si musím vždy projít. Myslím, že je to poměrně specifické, potkal jsem opravdu málo lidí, kteří dělají něco podobného. Až pak přijde veškeré zkoušení a tak dále.
A.cz: Jak jste se dostal k hraní? Byl to váš sen nebo jen dílo náhody?
Byla to naprostá náhoda. Studoval jsem zrovna v Paříži, po studiích matematiky jsem se rozhodl stát pilotem, původně jsem chtěl být doktorem, jenže sestra se stala doktorkou, no a dva doktoři v rodině, to nedělá dobrotu… Takže mi opravdu šla věda, té jsem se věnoval, všichni mi říkali, že tam mám více možností sehnat práci a tak dále. Když jsem získal titul v matematice a říkal si co dál, představa, že budu mít nad sebou šéfa, se mi moc nezamlouvala a říkal jsem si, že nahoře v letadle už nad sebou nikoho mít nebudu. No a jednou mě na ulici v kdosi Paříži zastavil a říkal, že má nějaký projekt, moc se mi to nepozdávalo, když vás takhle někdo zastaví na Saint Germain Des Pres, ale říkal, že bydlí nedaleko a že by mi sdělil podrobnosti. Měl jsem zrovna čas, tak jsem si řekl, že si to vyslechnu. Šli jsme k němu, byl to opravdu příjemný chlapík, gentleman, dvě hodiny mi vykládal o tom projektu, šlo o televizní adaptaci knihy Michela Tourniera Pátek aneb lůno Pacifiku. Půjčil mi tu knihu a já ji přes noc přečetl. Jen si to představte, byl jsem odjakživa vědátor, myslím, že jsem do té doby nepřečetl jedinou knihu, když nepočítám odborné tituly a komiksy.
Té noci, když jsem si v pět ráno šel lehnout, jsem začal snít o tom, že ze mě bude herec. Poté jsme se s Gerardem dva týdny potkávali a on mi o projektu sděloval další podrobnosti. A pak mi řekl: Isaachu, producenti tam nechtějí někoho, kdo nemá žádné herecké zkušenosti. No tak jsem se vrátil zpátky do pilotské školy. A o šest měsíců později mi najednou volá: Tak jsme to natočili. Já na to, že je to bezva. A dál mi říká, že by rád, abych postavu Pátka předaboval do francouzštiny, neboť šlo o koprodukci několika evropských televizí. A tak jsem přišel do studia, kde se stalo něco takřka magického. Spatřil jsem Michaela Yorka, který hrál hlavní roli Robinsona, v té době patřil k mým nejoblíbenějším hercům. Bylo to poprvé, co jsem viděl živého herce. Opravdu jsem zbožňoval filmy jako divák a najednou vidím opravdového herce, na kterého si mohu šáhnout!
Pak mi začali vysvětlovat technické podrobnosti dabingu, kde svítí jaké světlo a kde běží text, což pro mě coby technicky založeného člověka bylo přirozené a začínal jsem tušit, že si to zamiluji. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že existuje takovéto zaměstnání. Když Gerard viděl, že mě to baví, dal mi adresy pěti hereckých škol, tak jsem vzal tužku, zavřel oči a nechat náhodu vybrat.
A.cz: Takže jste přestal se studii na pilota?
No jistě, uvědomil jsem si, že takhle můžu být jeden týden doktor, druhý týden pilot a dostanu za to zaplaceno. Najednou se mi, vědecky založenému chlapíkovi, otevřel svět slov. Je to jako když se potápíte, žijete celý život pod hladinou a najednou se vynoříte. Věda a literatura jsou dva naprosto odlišné světy.
Ale škola byla samozřejmě jen začátek, člověk potřeboval trochu štěstí, no ale najednou jsem dostal velkou roli, pak Césara no a zbytek už je historie. (smích) No a doma to samozřejmě nejprve bylo velké drama.
A.cz: Ještě bych se závěrem rád vrátil k Jarmuschovi. Když jsem viděl jeho novinku Přežijí jen milenci, opět jsem si uvědomil, jak podstatnou roli v jeho filmech hraje hudba. Nejde jen o doprovod, celý ten film působí jako starý song hrající na vinylu. Vše se podřizuje rytmu, který je v nějakém ohledu i klíčem, jak filmu rozumět. Vím, že už jsme o tom částečně hovořili, ale myslíte, že je v tomto ohledu na Jarmuschovi něco jedinečného, lze říci, jak tohoto účinku dosahuje?
Jim není jen filmař, ale také hudebník. Zbožňuje hudbu, poezii i obrazy. Mám pocit, že když píše, tak obrazy v jeho mysli už existují souběžně se zvukem. A když poslouchá hudbu, vidí obrazy. A mám pocit, že toto je pro něj úplně to nejpodstatnější. I když je v těch obrazech ticho, jde vlastně o součást zvuku. I ticho je nota. Toto je podle mě jedinečné, mnoho režisérů není zároveň hudebníky. Ve filmu Přežijí jen milenci úplně cítíte, jak je tím pohlcený. A v Hranicích ovládání do soundtracku zahrnul skladby vlastní kapely. A v Přežijí jen milenci si coby hudebník ostatně zahrál cameo roli. Zvuk a hudba jsou pro Jima opravdu podstatné.
