Nekrolog - Robin Williams se pro svou profesi nenarodil. Typický americký komik je přece podle stereotypní představy člověk z lidu, který se vypracoval proti všem okolnostem, a může si proto dovolit břitký a angažovaný humor namířený proti všemu a všem.
Jim Carrey musel ještě během školy pracovat v ocelárně, aby přispěl do rodinné kasy, Will Farrel pochází z rodiny muzikanta a učitelky, Adam Sandler zdravotní sestry a elektrikáře a takový Andy Kaufman vyrůstal na nejnudnějším představitelném americkém předměstí.
Coby syn modelky a ředitele automobilky Ford pro celou středozápadní Ameriku Williams jistě nezažil skromné poměry a těžko mohl předstírat, že zná na vlastní kůži, jaké je to být „obyčejný Joe“. Mohl v životě být čímkoliv, čím by chtěl, měl tolik pokusů, kolik potřeboval. V herectví se zhlédl v době, kdy se teprve učil překonávat svůj značný mladistvý stud, šlo nejspíš o svého druhu autoterapii. Prostředkem pro ni byly i imitace, během nichž mohl vyjít ze své kůže a zbavit se tak strachu ze ztrapnění sebe samého.
Když už se na herecké škole otevřel, učitelé v něm poznali komediální talent a směřovali ho rovnou do stand-up barů, v Americe velmi populární komické platformy. Šlo o počátek kariéry, jež se rozhodně nevyvíjela strmě, ale velmi pozvolna. Na jejím vrcholu však stojí umístění v prestižní anketě „nejlepší stand-up komik“ časopisu Time a čtyři oscarové nominace za komediální, ale i dramatické filmové výkony, z nichž ta za vedlejší roli v Dobrém Willu Huntingovi byla proměněna.
Lidskost především
Možná i v důsledku sociálního zajištění byl jeho humor vždy spíš obecným pošťuchováním a než konkrétní témata nebo sociální kritika stály za jeho skeči „obyčejná“, ale zato přesvědčivá lidskost. Nebál se kontroverze, třeba když na Oscarech prezentoval píseň z celovečerního South Parku, nebo hrál homosexuála v Ptačí kleci, jeho poselství ale většinou směřovala k všeobjímajícímu "dobru" a přesvědčení, že lidé by se k sobě měli prostě chovat hezky.
Na druhou stranu se právě tím od svých konkurentů lišil. Jeho humor byl sice podobně hlasitý, ale ne agresivní nebo útočný, spíš přátelský. Měl navíc talent na nasazení vážné tváře ve vhodný okamžik a jeho úsměv tak mohl v dramatech nabývat všech potřebných hodnot. Neztratil se ostatně ani v Hamletovi Kennetha Branagha.
Jiná stránka jeho osobnosti pak jde klišé o komicích naproti – často trpěl depresemi, měl problémy s alkoholem i drogami, diagnostikována mu byla bipolární porucha, rozpadlo se mu několik manželství. Že komici moc často nežijí šťastné životy, završila zpráva, že ve třiašedesáti letech zemřel, pravděpodobně vlastní rukou.
Ihned se ukázalo, jak ceněná je v Americe profese komika. Přestože Williamsova kariéra začala stagnovat prakticky ihned po obdržení Oscara jak kriticky (šlo o jeho poslední nominaci), tak i kasově, ztrátu velké osobnosti komentoval i prezident Obama a desítky dalších.
Od počátku něco víc
Není neobvyklé, že se úspěšní komici snaží o dramatické role, vlastně naopak. Williams ale dokázal obě své polohy protnout velmi přirozeně. Na rozdíl od třeba Carreyho, který na okamžik přešel k vážným rolím až v době, kdy měl vybudovanou značku a mohl si dovolit bojovat o přízeň kritiky, Williams s dramaty koketoval od samého počátku „velké“ kariéry. Ceněný výkon v Dobré ráno, Vietname budiž důkazem.
Navíc kladl důraz i na role ve snímcích pro nejmladší publikum, za zmínku stojí Hook ve Spielbergově režii či trikově revoluční Jumanji. Čímž se rovněž odlišoval od svých kolegů, kteří upřednostňují peprné vtipy a odrostlejší diváky.
Výrazných rolí na poli komedií i dramat bychom našli víc. Jeho pracovní tempo bylo značné a při pohledu na jeho filmografii se můžeme jen ptát, jak to všechno stíhal. Zvlášť když coby správný americký komik nezanevřel ani na televizi. Jistě teď bude mnoho lidí hádat, jestli mu jeho tempo život prodloužilo, nebo zkrátilo.
I přes neutuchající nasazení však platil Williams v posledních letech za pohaslou hvězdu. Doba výrazných filmových komiků se posunula jinam a internetový humor už ho coby v jádru laskavého člověka poněkud negoval. Přesto si dnes, a jistě nejen ze slušnosti, nejeden člověk vzpomněl, jak výrazně zasáhl Williams do kinematografie. Ať bychom brali čistě popkulturní zápis v Tátovi v sukni, nebo skvělém Weirově dramatu Společnost mrtvých básníků. Takový měl Williams rozsah, aniž by se přestal smát. I když z toho smíchu šly někdy do očí slzy.
