Rozhovor, dokončení - Zatím skončila hlavní letní část. Ještě nás čekají dotáčky v září a říjnu - za cenu neuvěřitelných přesčasů to vyjde kolem čtyřiceti natáčecích dní, shrnuje natáčení filmu Kajínek scenárista a debutující režisér Petr Jákl.
Hlavní roli v ostře sledovaném filmu, který podle autorů chce být nelichotivým portrétem Česka, ztvárnil ruský herec Konstantin Lavroněnko.
Čtěte také:
1. část rozhvoru: Při přípravě Kajínka jsme slyšeli neuvěřitelné věci
Film o Kajínkovi chce být nelichotivým portrétem Česka
Držitel ceny z Cannes i Tatiana Vilhelmová (coby představitelka Kajínkovy obhájkyně) se s vězněm, který neustále usiluje o obnovení procesu, setkali tváří v tvář ještě před startem natáčení.
To zavedlo tvůrce i do přísně střežené věznice na Mírově, odkud Kajínek utekl podruhé, v roce 2000. „Vězni jsou při jakékoliv změně režimu blízko vzpouře. Pokud mají příležitost, zkoušejí cokoliv, proto jsme se museli vyvarovat jakékoliv záminky, nicméně za tu námahu to určitě stálo," rekapituluje Jákl. Film by měl do kin přijít na jaře 2010.
Kolik stál vlastně peněz?
Rozpočet činí v tuto chvíli 55 milionů. Podle mě je to dostatečná suma, za kterou lze u nás natočit bombastický film. Jde jen o to vynaložit peníze správným směrem. My jsme doslova nešetřili na hercích a kamerové technice. Točili jsme minimálně na dvě kamery a
maximálně na sedm, každý den jsme měli k dispozici kamerový jeřáb a jízdu.
Díky tomu natáčení jedné scény netrvalo dejme tomu pět hodin, ale jenom tři a mohli jsme se v klidu soustředit na herecké výkony. Z tohoto hlediska je proto údaj o počtu natáčecích dnů relativní, máme dost materiálu, dokonce bych řekl obrovské množství - a obrázky jsou to opravdu hezké, to mi věřte.
A co herecké obsazení. Proč právě Rus Konstantin Lavroněnko, Polák Bohuslav Linda, Češka Táňa Vilhelmová a dva u nás neznámí Němci?
Největší problém byl s obsazením Kajínka. Dlouho jsme hledali mezi českými, slovenskými, německými, polskými i maďarskými herci, až jsme skončili v Rusku. Konstantin Lavroněnko mě upoutal nejen svým hereckým projevem, ale i obrovským charismatem. Až on mě přesvědčil, že je ten správný Kajínek. Od jeho obsazení se odvíjelo obsazování ostatních. Pokud máte v titulní roli člověka, který získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes, tak nesmíte dopustit, aby vedle něj stál někdo průměrný, protože to strašně bije do očí.
Proto jste šel do Boguslawa Lindy?
Proto. Jel jsem za ním do Polska a lidsky jsme si ohromně sedli. Co se týká oněch dvou Němců, tak s Wernerem Daehnem jsem hrál ve filmu xXx, stali jsme se nejlepšími kamarády, on dnes částečně žije v Los Angeles a naposledy jste ho mohli vidět s Tomem Cruisem ve Valkýře. Druhý Němec se jmenuje Ken Duken a zatím naposledy hrál u Quentina Tarantina v Hanebných panchartech, je to taková nastupující německá star.
A Táňa Vilhelmová?
S Táňou jsme dělali několik kamerových zkoušek. Pořád jsem se vzpínal tomu ji obsadit, ale protože předvedla něco, co jsem nečekal, vzal jsem ji.
Předvedla něco, co jste nečekal?
Všichni Táňu známe ze spousty filmů a víme, že je výborná herečka. Ale já nechtěl, aby diváci našeho filmu viděli Táňu, kterou znají z toho a toho filmu. Jenže ona mě překvapila tím, že dokázala být úplně jiná, než jsem ji dosud znal. Částečně jsme jí pomohli vizáží, ale i tak, klobouk dolů. Během natáčení se ukázalo, že jsme se rozhodli správně, předváděla něco úžasného.
Stejně tak Vladimír Dlouhý, u něj jsem se doslova těšil na každý natáčecí den, to samé jeho brácha Michal. A tak bych mohl pokračovat: Jana Krausová, Marek Vašut, Jiří Štěpnička, Deana Jakubisková, Alice Bendová, Vašek Noid…
Pomohlo Konstantinu Lavroněnkovi a Táně Vilhelmové, že se mohli osobně setkat s Jiřím Kajínkem?
Ze začátku jsem z nich cítil rozpaky, jestli je to dobrý nápad se s ním setkávat. Pak za ním do vězení v Karviné odjeli a Kosťa se vrátil totálně nadšený. Poznal, že ačkoliv je Kajínek odsouzený na doživotí, jedná se o neuvěřitelně pozitivního člověka, který se pořád směje. Jakoby najednou začal chápat, proč jsme se do jeho příběhu tak zakousli. Prošel stejným vývojem jako my - nejdřív to viděl zvenku jako nějakou lehce výbušnou kauzu, ale čím víc ten příběh poznával, tím víc se pro něj stával osobní záležitostí.
Co jste si myslel, že bude na filmu nejtěžší, a co se nakonec nejtěžším ukázalo?
Myslel jsem si, že nejtěžší pro mě budou všechny pocitové a psychologické záležitosti s tím, že akční scény zvládnu levou zadní, protože jako kaskadér mnoha filmů o tom hodně vím. Opak byl pravdou.
Psychologické věci šly daleko jednodušeji, než jsem si myslel, za to akční scény nám daly zabrat. Například na útěk z Mírova jsme měli tři dny, což zvládnout byl opravdu záhul. Běžely všechny kamery, trochu nás zlobil déšť, ne všechno se povedlo hned…
Některé záběry jsme jeli i devětkrát, což máte při třech kamerách sedmadvacet jetí. Když jsme točili v Praze s Anthony Hopkinsem Českou spojku, tak jsme jednu obyčejnou rvačku dělali tři dny. Jeden den s prvním štábem, dva dny s druhým štábem - aby měli ve střižně dost dobrých záběrů. Díky více kamerám máme tuhle výhodu taky.
Nebylo příliš složité natáčet v tak přísně střežené věznici, jako je Mírov?
Měli jsme hodně přísný režim. Před námi tam takhle nikdo nenatáčel. Vězni jsou při jakékoliv změně režimu blízko vzpouře. Pokud mají příležitost, zkoušejí cokoliv, proto jsme se museli vyvarovat jakékoliv záminky, nicméně za tu námahu to určitě stálo. Jednak atmosféra dělá své a jednak kdybychom neměli pomocnou ruku od Vězeňské služby a trvali na všech prostředích, tak by rozpočet nebyl 55, ale 155 milionů. Všechno bychom si museli draze sami stavět.
Opravdu všechno jste točili na autentických místech?
Překvapivě ano. Původně jsem si myslel, že buď se původní místa nepovedou nebo nebudou vizuálně dostatečně atraktivní pro film, ale nakonec to všechno zafungovalo.
Máte s Kajínkem mezinárodní ambice?
Příběh, který vyprávíme, se mohl stát kdekoliv. Není vázán na Českou republiku, i když my ho do České republiky situujeme. Stejně tak se mohl stát v Rusku, Anglii, Španělsku nebo Americe. Nemyslím si, že by za oceánem byli z našeho filmu utržení ze řetězu, jen co ho dokončíme. Filmů vzniká po světě obrovská spousta a je stále těžší prosadit se, přesto bych řekl, že některé výhody na naší straně jsou.
Především vyprávíme true story - příběh, který se opravdu stal, navíc o člověku, který stále žije, což je u skutečných příběhů poměrně vzácné. Máme obrovskou spoustu doplňkového materiálu, který už více než tři roky poctivě sbíráme, takže třeba bonusy budou na DVD, myslím, velmi nabité. Skutečný příběh a dotek s konkrétní realitou funguje na lidi po celém světě.
Co pro vás bylo na tomto filmu zatím nejpříjemnějším překvapením?
Jak obrovsky mě to bavilo a jak překvapivě lehce všechno šlo. Měli jsme obrovské štěstí na počasí, všechno nám vycházelo a ani na mě nedolehla žádná krize, což jsem skutečně nečekal.
Opravdu žádná krize?
Až po natáčení. Najednou jsem cítil totální vyčerpání. Šíleně se mi chtělo spát, ale moc to nešlo. Zdálo se mi, že další den točíme a já nemám domluvené herce, že nevím, co natáčet, že jsem nenatočil něco, co jsem natočit měl, že jsem někde udělal zásadní chybu, která všechno šíleným způsobem zkomplikuje… prostě všechny klasické noční můry režiséra. (smích) Ale tyhle úvahy si musíte zakázat, odstřihnout se od nich, jinak byste se zbláznil.
Třicet šest natáčecích dnů jsem osmnáct hodin denně jel jako zrychlený robot, pořád jsem něco dělal a něco řešil. Naštěstí díky tomu, že mám příběh hluboko v sobě, jsem dokázal kdykoliv na jakoukoliv otázku odpovědět. Naučil jsem se nemít strach z rozhodnutí. A když jsme měli nedávno jednodenní dotáčku bez herců a já přišel znovu na plac, tak jsem si okamžitě vzpomněl, jak to bylo pěkný a hned bych točil dál.
