Recenze: Ztroskotanci si přijdou postěžovat i Další rok

Kamil Fila Kamil Fila
27. 1. 2011 12:40
Drama Mika Leigha z prostředí britské střední třídy
Foto: Aerofilms

Recenze - Drama Mika Leigha Další rok (Another Year) se k nám dostává v rámci Projektu 100 a vzhledem k tomu, že má jednu kopii, je docela těžké ho vystopovat v kinech. To, že po něm musíte pátrat, patří k jeho základní nenápadné povaze. 

Stejně tak jako film vypráví o lidech, kteří jsou tak obyčejní, až o ně nemá nikdo zájem. Ani smetánka, která dráždí životem v luxusu, ani lidé na dně společnosti. Zkrátka střední třída. Vzhledem k tomu, že většina lidí se nachází v této stále decimovanější skupině obyvatelstva, může být pro ně setkání s hrdiny tohoto typu něčím nesmírně katarzním a v podobném snímku pak vidí vrchol možného umění: neokázalé dílo o obyčejných lidech, kteří neprocházejí výjimečnými dramaty, ale zkrátka žijí si svůj život a přijímají věci tak, jak přicházejí.

Orloj marnosti a frustrací

Foto: Aktuálně.cz

Sledujeme stárnoucí manželský pár, geologa Toma (Jim Broadbent) a psycholožku Gerri (Ruth Sheen), kteří žijí ve vlastním domku na okraji Londýna, jezdí autem za město na zahrádku pěstovat zeleninu a přijímají návštěvy od svých známých a příbuzných. Zatímco Tom a Gerri budí dojem dokonalé vyrovnanosti a štěstí, téměř všichni ostatní okolo nich se jeví přinejmenším jako nejistí, tápající a hledající, ale často spíš už definitivně ztroskotaní.

V průběhu jednoho roku, kdy je vyprávění rozděleno na čtyři nestejně dlouhé části pomocí ročních období, sledujeme střídající se orloj marnosti a frustrací; malým zábleskem něčeho pozitivního má být snad jen narození syna jedné spolupracovnice Ruth a to, že si syn obou manželů najde přítelkyni. I když se tedy dá pochybovat, že by svazek s přerostlým diblíkem Katie, která nemá žádnou osobnost, ale jen se snaží vytvářet dobrý dojem, mohl být pro jakéhokoli muže dlouhodobě požehnáním…

Mike Leigh nás provádí další ze svých pozorovatelských, nesoudících a částečně improvizovaných sond do prostředí nehezkých britských lidí žijící v odporných stísněných stavbách (jak režisér natáčí, si ostatně můžete přečíst více i v našem rozhovoru).  Zdá se to být dokonce nejbližší návrat k jeho proslulým Tajnostem a lžím z roku 1996, i když tentokrát se obešel bez čehokoli drastického a expresivního.

Foto: Aktuálně.cz

Jen si v závěru dovolí naznačit, že za hlavní postavy bychom neměli brát Toma a Gerri, ale rodinnou přítelkyni „tetičku" Mary - neurotickou alkoholičku, která ztratila pojem o tom, kolik jí je a přitahuje na sebe nekončící řadu problémů. Závěrečné vteřiny ticha se záběrem na mlčící Mary, která ztrácí kontakt s okolím, působí hrozivě a zadírají se do paměti jako memento za „zbytečného člověka", který nemá, čím by se na světě realizoval.

Dojem reality

Pokud však recenze nemá zůstat jen u spokojeného úžasu nad absolutní realističností a civilností (je až zvláštní kolik lidí podléhá dojmu „tohle už ani není film"), musí se dobrat k tomu, jak takový „dojem reality" vzniká.

Je dán jednak ubíráním na celkovém výrazu, jednak vymezením se vůči všemu „hollywoodskému" - mládí, akci, trikům, dramatu, emocionálně návodné hudbě a tak dále. Realismus tu tedy vzniká tím, že tu něco není, nikoli že je tu něco navíc.

Výkony herců nás můžou uhranout svou přirozeností a „zapuštěností do role", ovšem musíme přitom nevědět, že většina z nich hrála už v několika předchozích Leighových filmech, že je vlastně „používá" pořád dokola a že je to takový „realismus na klíček".

Foto: Aktuálně.cz

Pro obezřetnější (hlavně britské) diváky půjde o stejný případ, jako když si my v Česku po právu, ale neřešitelně stěžujeme na to, že se v každém druhém filmu objevuje Aňa Geislerová, Ivan Trojan, Jan Macháček, Jan Budař, Bolek Polívka, Eva Holubová nebo Simona Stašová; tedy vynikající herci, kterým ovšem v konkurenci s neokoukanými tvářemi můžeme stále hůř věřit.

Dojem civilnosti dál padá, když si vzpomeneme, že Lesley Manville a Ruth Steen hrály už v Leighových High Hopes (1988), zmíněných Tajnostech a lžích (1996) a Všechno nebo nic (2002). Manville navíc byla ještě ve Veře Drake (2004), kde ovšem hlavní roli měla Imelda Staunton, jež se v Dalším roku objeví jen na začátku. Oliver Maltman hrál zase v Happy-Go-Lucky, Peter Wight ve snímcích Nahý, Tajnosti a lži a Vera Drake, Phillip Davis v Tajnostech a lžích a Veře Drake.

Vykoupení z Pottera

A vrcholem nezáměrné komičnosti pak je, že skoro všechny jmenované herce a herečky jste mohli vidět v různých dílech Harryho Pottera. Jim Broadband, jenž byl v posledních dvou dílech, a David Bradley, jenž hrál ve všech dílech, se u Leigha objevují poprvé, a člověka skoro napadne, že to je schválně - aby vynikla ta opozice.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Jako by účast v Leighově filmu byla vykoupením pro kohokoli, kdo se někdy „komerčně zaprodal". Samozřejmě to nelze brát doslova, jen si člověk uvědomí, že za hranicemi Leighova „divadelně nazkoušeného" realismu existují ještě úplně jiné možnosti jak docílit autenticity a Další rok není rozhodně konečnou stanicí, ale spíš autorskou licencí.

Veškerou přirozenost, obyčejnost a „nehranost" pak máte sklony prověřovat do detailů. A není těžké si všimnout, jak toho o postavách příliš nevíme a napětí tu plyne z toho, jak si skoro nic neřeknou, přestože se tu pořád mluví. Co se stalo kdysi mezi Mary a Joem (synem Toma a Gerri)? Co si udělali bratr Toma Carl a jeho syn Ronny? Tady se metoda „necháme to otevřené" osvědčuje a zanechává nás v hluboké, až traumatizující nejistotě.

Naopak jako pouhá manýra vyznívá scéna, v níž se obézní Ken  nechutně cpe u stolu a povídá si s Tomem a Gerri. Režijní předstírání, že dvě sousta na talíři lze horlivě jíst pět minut a k tomu si v každém záběru dolít sklenici vína, aniž se z ní opravdu pořádně pilo, patří do arzenálu hodně otravných filmařských zlozvyků. Opět potvrzuje, že většinu uměleckých snímků poznáte podle toho, že se v nich buď nejí, nebo lidé neumějí jíst.

Foto: Aktuálně.cz

Ústřední argument, který vytváří můj odstup od jinak zjevně skvěle napsaného a zahraného díla, vychází z dosavadních ohlasů. Vyloženě překvapí, kolik lidí si snímek pochvaluje jako „příjemný" a „milý". Přitom asi tak to poslední, co mě při sezení v kině i odchodu z něj napadalo, bylo, že jde o příjemný" a "milý" film.

Pohádka bez ponaučení

Trošku se bojím, že rada diváků a divaček nedohlédne za fasádu realismu daného hlavně typem hereckých projevů, a zapomínají, že jde o poměrně tvrdou "třídní kritiku". Namísto toho, aby film chápali ideologicky jako ukázku bídy střední třídy v Británii, v něm pak vidí jen obecný pohled na "život, jaký je", jak kdyby to bylo cosi univerzálního a neměnného.

Leigh může klidně poukazovat na to, že Tom a Gerri nejsou skvělí a šťastní lidé, ale spíš pokrytci, kteří si pocit nadřazenosti a výjimečnosti budují právě tím, že mají navrch nad svými známými, kterým nakonec nejsou schopni a ochotni nijak pomoct. Výjimkou je snad jenom Carl, ale u něj se zdá, že s ním nikdo není schopný navázat vztah.

Leigh může vykreslovat obraz krize solidarity, ale interpretace diváků se tomu spíš vymykají. Pokud by Tom a Gerri opravdu byli tak úžasní, moudří a hodní, stává se z filmu spíš pohádka, jíž ale chybí morální ponaučení.  Jeho jediným smyslem může být pouze sociální kritika, kterou ale cílové publikum odmítá vidět - a v tom Leigh autorsky selhává.

S vědomím, že nikdy nejde postihnout veškerá chápání filmu, se dopustím malé generalizace. Pominu-li, že Další rok bude „filmem roku" pro řadu důchodců, již ocení, že někdo natočí dílo s hrdiny jejich generace, se jako modelový divák filmu jeví typ žena po čtyřicítce, která je spíš jako zoufalkyně Mary a chtěla by být nad věcí jako Gerri. Namísto odvahy nechat si nahlédnout do své životní prázdnoty je snazší upnout se k iluzi, že lze důstojně zestárnout a mít se fajn.

Další rok
Another Year
Žánr: Drama
Režie: Mike Leigh
Obsazení: Jim Broadbent, Lesley Manville, Ruth Sheen, Oliver Maltman, Peter Wight, David Bradley, Philip Davis, Imelda Staunton ad.
Délka: 129 minut
Premiéra ČR: 13.01.2010
 

Právě se děje

před 47 minutami

Allertová skončila v Taškentu v prvním kole

Tenistka Denisa Allertová se rozloučila s turnajem WTA v Taškentu v prvním kole. Nestačila na vítězku tamního podniku z roku 2008 Rumunku Soranu Cirsteaovou a osmé nasazené soupeřce podlehla 1:6, 4:6.

Šestadvacetiletá Allertová, 254. hráčka žebříčku, v prvním setu za stavu 0:5 odvrátila "kanára". Druhou sadu začala brejkem na 2:0, poté však podání neudržela a v devátém gamu znovu. Po návratu do elitních turnajů z okruhu ITF prohrála potřetí v řadě první zápas.

V Taškentu dnes nastoupí ještě úspěšná kvalifikantka Tereza Martincová, v úterý pak Kristýna Plíšková, nasazená jako pětka.

Další zprávy