Recenze - Akční thriller Zelená zóna (Green zone) odehrávající se v Iráku má v sobě ukrytý nechtěný kontrast. Je to film nesmírně dynamicky nasnímaný a rychle nastříhaný, aby budil dojem „odehrává se to právě teď". Ale přese všechen ten spád a vtažení jde vlastně o opozdilce; dílo, které přichází s příliš velkým odstupem - za což může právě cvrkot ostatních médií a rychlost informačních toků v dnešním světě.
Ti, kteří na Zelenou zónu nejdou jen proto, že v ní hlavní roli hraje jejich oblíbenec Matt Damon, předem vědí, že ústředním tématem tu je pátrání po zbraních hromadného ničení, které měl mít k dispozici Saddám Husajn. Na základě historické zkušenosti a skutečností dnes víme, že tato záminka pro vpád do Iráku byla falešná a pravděpodobně měla zakrýt neúspěch tažení proti terorismu v Afghánistánu a zároveň přinést lehce vyčerpané Americe nový zdroj ropy.
Příliš pomalé médium
Svržení bezpochyby nelidské diktatury a nastartování demokratizačního procesu ale nebylo vedeno čistými úmysly ani metodami; nehledě na to se také ukázalo, že irácká společnost na demokracii není připravena. (Rozebírat přitom samo pojetí demokracie cestou okupace by bylo ještě na delší debatu.)
| Čtěte také: Agent Bourne se vydává do Iráku hledat chemické zbraně 3D Alenka je silnější než Saddámovy chemické zbraně |
Pro důvěru v americkou vládu a armádu mělo ničivý vliv odhalení, že důvody pro válku stály na lži. Zpravodajská média naopak mohla ukázat, že plní základní úlohu hlídacích psů. Nicméně pro film jako „vždy příliš pomalé médium" je toto téma nevýhodné.
Příprava, natáčení, postprodukční úpravy a nasazení do kin trvá dlouhé měsíce, v některých případech léta. Film v tomto nedokáže nijak konkurovat novinám, televizi a internetu. Dovede například (před)určit módu na určitou sezónu, ať už se jedná o oblečení, účesy či doplňky, umí vyjádřit dlouhotrvající dobovou náladu, ale neumí reflektovat aktuální dění.
Jak nás přesvědčil režisér Paul Greengrass, správně zvolenými prostředky lze znovunavodit i pocit hrůzy a zmatku. Povedlo se mu to už dvakrát, s dramatem Krvavá neděle (2002) o střetu irských demonstrantů s britskými vojáky (film vznikl k 30. výročí od onoho incidentu) i s dramatem Let č. 93, který vznikl po pěti letech od teroristických útoků 11. září 2001.
Greengrass v zásadě nikdy nestojí na ničí straně, pouze se s ruční kamerou vmísí do davu, proniká ke vzrušeným tvářím a zaznamenává ono „bublání páry" před výbuchem emocí a násilí. Tedy alespoň takový „dojem reality" jeho snímky vyvolávají, i když právě navození chaosu, zdánlivé nahodilosti a bezprostřednosti vyžaduje velmi pečlivé přípravy.
Vynikající fyzické kvality
Zelená zóna přichází nejen dávno potom, co se zjistilo, že Irák zbraně hromadného ničení nevlastnil a nevyvíjel (na rozdíl třeba od Severní Koreje, která ovšem nemá ropu), ale i poté, co si Greengrass zalaškoval s žánrovou kinematografií a redefinoval pojetí akčních filmů dvojici snímků Bourneův mýtus (2004) a Bourneovo ultimátum (2007).
Prakticky nikdy neměl žádný drahý hollywoodský film tak rozklepanou kameru, tolik střihů a tak nepolevující a dokonce gradující tempo. Menší část diváků to nesnášela, dělalo se jim nevolno a rozčilovalo je, že nemají přehled, co se přesně děje na plátně.
Větší část plesala nadšením, protože šlo o důkaz, že i akční filmy mohou být realistické či - opět přinejmenším - budit ten dojem. S Bournem se šlo vžít do kůže někoho, kdo je zároveň lovcem i kořistí. Na druhou stranu chybělo zde to, čemu se v hollywoodské hantýrce říká „money shots" - záběry, na kterých je vidět, že stály hodně peněz a je možné se jimi pár vteřin kochat.
Zelená zóna propojuje obě dvě linie Greengrassovy dosavadní tvorby - onu historicko-pseudodokumentární i fiktivní-žánrovou. Naplno se tu zužitkovává režisérova zkušenost s natáčením dokumentů ve válečných zónách a snímek má opět vynikající fyzické kvality (anglický termín pro tento styl je visceral cinema - tedy kinematografie, která hýbe střevy).
Hlavní roli opět hraje bourneovský Matt Damon, opět tu jde o závod s časem na více úrovních (přičemž sám film jako produkt přicházející na trh tento zápas prohrál), ale tentokrát se to ještě týká něčeho mnohem reálnějšího než jen komplotů a šarvátek tajných agentů.
Jisté politické stanovisko
Na druhou stranu, zápletka i její řešení jsou vymyšlené, respektive upravené tak, aby odpovídaly zákonitostem akčního thrilleru. Film sice vychází z žurnalistické knihy bagdádského zpravodaje pro Wasgington Post Rádživa Čandrasekarana, ale používá mnoho zkratek a centruje vyprávění na jednu osobu - řadového důstojníka Roye Millera, který patří k jednomu z týmů, jež mají hledat ZHM. Tyto týmy nevědí, že se honí za chimérou a zažívají tak ustavičná zklamání. V Millerovi zákonitě začne hlodat pochybnost, zda jim vedení vůbec dává správné informace, či proč je záměrně mate.
Principem vyprávění je tedy vždy nastolení situace, kdy očekáváme, že UŽ něco bude nalezeno, ale NIKDY se nic nestane. Odpovídá to frustrující povaze celé irácké války, její bezvýslednosti a nesmyslnosti - ostatně s toutéž metodou neustále zklamávaného očekávání pracoval i nedávný oscarový Hurt Locker (Smrt čeká všude). Vybuchne bomba? - Nevybuchne.
Stejně jako Hurt Locker, i Zelená zóna směřuje ještě dál: nejde jen o žánrovou hru, ale o jisté politické stanovisko - v tomto Greengrass poprvé překročil svůj neutrální postoj a filmem zastává jednoznačný názor, který ve zjednodušené podobě působí až naivně moralisticky, tedy „lhát se nemá".
Zatímco v Hurt Lockeru bomba občas vybuchne, a to přesně ve chvíli, kdy to nečekáte (po chvíli mylného uvolněn přijde šok), tak v Zelené zóně prostě víte, že vojáci nic najít nemůžou. Proto Miller začne porušovat příkazy a na vlastní pěst (přesněji s dopomocí skeptického agenta CIA) pátrat, kdo dodává dezinformace.
Jak vnímáme dnešní dobu
Spor o to, zda má smysl točit filmy, které se zpožděním říkají obyčejné a dávno známé pravdy, se dá rozčísnout nejen tím, že řeknete „pozdě, ale přece", protože některé věci stojí za to říkat nahlas; tedy prostřednictvím akčního filmu za 100 milionů dolarů, které tam zjevně létají vzduchem, a to doslova a do písmene - leteckých záběrů a scén s vrtulníky je tu spousta.
Na Zelené zóně je příznačné a význačné, jak se přes jeho vyprávěcí strukturu a typy obrazů dere na povrch poznání o tom, jak vnímáme dnešní dobu a svět okolo sebe. Klasické a „bezpečně fiktivní" thrillery v duchu Alfreda Hitchcocka často používaly tzv. McGuffin - tedy věc, okolo níž se točí celá zápletka, ale diváci se vlastně nikdy nedozví, o přesně šlo. Důležité je samo napětí a ohrožení, nikoli přímo informace, oč jde.
O válkách v posledních desetiletích se začalo říkat, že jsou především válkami mediálními, virtuálními a abstraktními - že působí spíše jako počítačová simulace. Může za to řada nových zbraní, jako jsou počítačově naváděné rakety s kamerami, technické vymoženosti jako noční vidění či obecně přenosy a záznamy z bitevního pole, které vypadá jako rej pixelů. Válka je stálou součástí televizního vysílání, samostatný žánr, který by snad bylo potřeba i vyrábět, aby bylo co vysílat.
Válka jako simulakrum
A válka v Iráku to naplňuje až v absurdně tragikomickém duchu: válka o něco, co neexistuje, naprostá virtualita, totální simulace a předstírání něčeho, co není, čímž se má maskovat něco jiného. Válka jako zboží, jako nutný předvoj dalšího byznysu. Události a akce probíhají v takové rychlosti, kdy chvíli staré informace přestávají platitm a všichni dělají, že nikdy neplatily.
Stačí se začíst do esejů Jeana Baudrillarda o fenoménu mediálních simulaker (umělých výtvorů, které působí reálněji než sama realita) či knih Paula Virilia o „estetice mizení", přeměně reality na abstrakci kvůli rychlosti moderní techniky, či „strojích na vidění" - spojení válečného a mediálního průmyslu.
Zelená zóna vypovídá přesně o tom, že McGuffiny už nejsou jenom ve filmech, ale žijeme je v naší realitě: Celá válka jako McGuffin, jako zástěrka pro zábavu a také ekonomický chod světa. Greengrassův film vypovídá o zcela nové povaze absurdity existence člověka v moderním světě - o neuvěřitelném plýtvání veřejnými prostředky, kdy špičkoví profesionálové (zde vojáci a novináři) dělají vědomě i nevědomě naprosto nesmyslné věci, jen aby celá mašinerie vytvářela dojem, že se něco děje.
Čím déle nad tím budete přemýšlet, tím zoufaleji bude ten začarovaný kruh prázdnoty působit. A jistě můžete z prázdnoty a zbytečnosti obvinit film, který vám to ukazuje. Ale bude vám to k něčemu, dokážete to tímto odmítnutím tak snadno přehlušit? Paul Greengrass Zelenou zónou (což je mimochodem oblast v Iráku, kde je bezpečno a nic se neděje) dospěl do stádia, kam se napínavý žánrový film ani nemá pokoušet dojít.
Ne proto, že by ho chtěl někdo cenzurovat jako politicky nebezpečný, ale proto, že v mysli diváků otevírá bezednou propast a upírá nám onu základní jednoduchou zábavu, kvůli níž jsme na něj šli a prchavě ji na pár okamžiků prožíváme.
| Zelená zóna | |
| Green Zone | |
| Žánr: | Drama, Válečný |
| Režie: | Paul Greengrass |
| Obsazení: | Matt Damon, Greg Kinnear, Amy Ryan, Jason Isaacs, Brendan Gleeson, Khalid Abdalla, Antoni Corone, Yigal Naor, Said Faraj, Lewis Alsamari ad. |
| Délka: | 115 minut |
| Premiéra ČR: | 03.06.2010 |
