reklama
 
 

Recenze: Zatažení USA do války v Iráku nebyla Fair Game

11. 5. 2011 8:00
Politický thriller se Seanem Pennem a Naomi Watts

Recenze - Doug Liman, jenž začínal s nezávislými snímky Swingers (1993) a Go (1996) o mladých nevázaných lidech, se postupně dostal do světa tajných agentů. Dnes už si na to pamatuje málo lidí, ale byl to on, kdo režíroval první díl série o Jasonu Bourneovi podle knih Roberta Ludluma.

U dalších dílů ale předal svou funkci Paulu Greengrassovi, který svým syrovým těkavým stylem navždy změnil tvář akčního žánru, a sám se držel jenom na pozici producenta.  Coby režisér se naopak plně ponořil do hollywoodského pozlátka a točil hrůzy jako Pan a paní Smithovi a Jumper, které se snažily především oslnit snahou být co nejvíe cool. Tyto snímky byly tak únikové a vyprchávající, až se dalo snadno zapomenout, že za nimi stojí někdo, kdo se jinak angažuje v charitativních akcích a je politicky aktivní.

Předem nesmyslné hledání

Drama Fair Game věnující se kořenům války v Iráku pak můžeme brát jako jistý druh pokání - odklon od povrchní efektnosti k angažovanosti a příběhu s posláním. (Totéž platí pro scenáristu Jeze Butterwortha, který nás dosud oblažoval podivnostmi jako Nevěsta přes internet nebo Poslední legie.) Liman se tu opět po delší době přiblížil směru, který razil jeho bourneovský následovník Paul Greengrass (i když nepřevzal jeho styl kamery a střihu). Ten před časem o Iráku natočil akční film Zelená zóna, v němž se zpožděním a značnou uměleckou licencí ukazoval, jak tu američtí vojáci nenašli žádné zbraně hromadného ničení.

Fair Game zachycuje události, jež tomuto předem nesmyslnému hledání předcházely.  Líčí příběh (skutečně žijící) agentky CIA Valerie Plameové, která má na starosti shromažďování informaci o iráckém jaderném programu. A přestože všechny stopy napovídají, že Irák atomovou bombu nemá ani nevyrábí, Bushova administrativa a s ní spřátelená média (hlavně televize Fox News) vše převrátí, vyvolají atmosféru strachu a hysterie a vynutí si souhlas veřejnosti s válečným tažením.

To si ovšem nenechá líbit manžel oné agentky, bývalý velvyslanec Joe Wilson (pozor, neplést s tímto Wilsonem, senátorem!). Začne vší silou bojovat proti této dezinformační kampani, zčásti i proto, že se sám podílel na výzkumu v terénu, v Africkém Súdánu, za což je on i jeho rodina vláčena mediálním lynčem. Pravda samozřejmě nakonec zvítězí a perutě svobody mají opět neporušená péra, jak pravil klasik.

Fair Game není akční film, ale vychází ze skutečných událostí a udržuje tón ve věcné rovině. Pochopitelně to, že hlavní roli hraje Sean Penn (proslulý účinkováním v řadě politicky laděných filmů Zabiji Nixona, Všichni královi muži, Tlumočnice, Milk), zaručuje, že snímek vyhovuje vidění amerických liberálů (kterým protistrana ráda nadává do levičáků a komunistů).

Stejně tak Naomi Wattsová, s níž se Penn setkal už ve filmu 21 gramů, se často pouští do projektů, které jí nepřinášejí všeobecně snadnou popularitu, ale spíše obohacující pracovní zkušenosti, případně jimi vyjádří nějaký postoj (International,
Funny Games USA, Východní přísliby).

Na přijetí svého vidění světa a prvopočátků americko-iráckého konfliktu jde přitom Fair Game mazaně: jeho hlavní hrdinové jsou totiž američtí patrioti, kteří věří tomu, že Amerika má být světový policajt a že k dosažení dobra je občas potřeba hrát složité hry. Jak říká hlavní hrdinka svému donašeči: „Musíte vědět, proč lžete. A nikdy nezapomenout, co je pravda." Což byl přesně problém lidí v Bushově administrativě, kteří bohužel uvěřili vlastním lžím.

Určirá chladnost

Hrdinové Fair Game (a dokonce i jejich skutečně existující předobrazy, neboť podle jejich dvou životopisných knih vznikl scénář) si myslí, že nebyl oprávněný důvod k vojenské invazi do Iráku a že spolupracovníci bývalého prezidenta George W. Bushe jsou zločinci.

Film to říká jasně; bez obalu a jen s mírným patosem projevů o pravé demokracii. Před nebezpečím být agitkou ho ale zachraňuje i uměřená režie a civilní herecké výkony. Přese všechen důraz na dialogy film naštěstí není pouhou přehlídkou mluvících hlav - obrazově se snaží klást důraz hodně na celky a pohled na věci z odstupu. Mimochodem je téměř nemožné si představit, že by se dal natočit podobně věcný snímek líčící pohled z druhé strany, který by onu válku obhájil.

Pokud vám připadá, že Fair Game bojuje s určitou faktografickou popisností, která v dějových hraných filmech spíše zdržuje, a chcete spíše čistě dokumentaristicky podané informace v hutnější podobě, jako nejlepší zdroj lze stále doporučit třídílný cyklus Power of Nightmares: Rise of the Politics of Fear od Adama Curtise.

Výsledek zjištění je ale pořád stejný. Byli jsme léta systematicky obelháváni vysoce postavenými politiky. Zda už v tom hrál roli idealismus, nebo naopak pragmatismus, případně jeho zvláštní kombinace („Lidem se musí lhát a nahánět strach, protože jinak nejsou jednotní"), už není tak důležité.

Problematicky se nicméně jeví, že dnes nemají politické filmy takovou sílu jako v 60. a 70. letech. Odhalení lží není tak šokující, navíc se z něj stále hůře dělá dobré zboží - a právě to se Hollywoodu nelíbí. Fair Game tak asi (poměrně pozdě) sděluje něco zásadního, ale studio snímek ani nenasadilo do většího množství kin.

Nebuďme ale zbytečně paranoidní - možná od výroby většího množství kopií odradila spíš určitá chladnost celého díla.

Fair Game
Fair Game
Žánr: Drama, Thriller, Životopisný
Režie: Doug Liman
Obsazení: Sean Penn, Naomi Watts, Ty Burrell, Bruce McGill, Brooke Smith, David Denman, Michael Kelly, David Andrews, Noah Emmerich, Tim Griffin, Geoffrey Cantor, Anand Tiwari, Louis Ozawa Changchien, Harry L. Seddon, James P. Anderson, Sam Shepard, Rebecca Rigg ad.
Délka: 108 minut
Premiéra ČR: 05.05.2011

autor: Kamil Fila | 11. 5. 2011 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama