Recenze - Wolverine jistě patří mezi nejoblíbenější a největší frajery z X-Men, protože na rozdíl od jiných mutantů otevřeně navazuje na velmi starou tradici pre-superhrdinů, kterým se říkávalo prostě hrdinové. Měli vysoce rozvinutý určitý typ myšlení nebo alespoň intuice, uměli dát přes hubu a naopak dost často přes hubu dostali, nebáli se nebezpečí a ve své povaze kombinovali zdravě sobecký cynismus s tendencí zničehonic propadnout romantickému poblouznění, ať už šlo o ženu, nebo o boj za správnou věc.
V hledání těchto hrdinů můžeme doputovat až k antickým drsňákům typu Odysea, Herkula, Achilla nebo Persea. A napříč několika tisíciletími literární i ústní tradice (např. Beowulf, artušovské legendy a později tradice rytířského románu, z níž si tak utahoval Miguel de Cervantes) se pak zas dostaneme až do předminulého a minulého století, kde nám nebude stačit jmenný seznam: Ivanhoe, Robin Hood, D'Artagnan, Alan Quatermain, Sherlock Holmes, Tarzan, John Carter, Nick Carter, Tintin, Flash Gordon, Phil Marlowe, Rick Blaine, James Bond, Indiana Jones a další.
Stará škola dobrodruhů
Nezranitelný mutant Logan alias Wolverine s dlouhými kovovými drápy sice spadá do škatulky komiksových superhrdinů, ale své parťáky v kostýmech zrovna nebaští a svojským přístupem ke světu patří spíše do staré školy obývané výše uvedenou bandou sardonických dobrodruhů.
Není divu, že mnohá jeho non-x-menovská dobrodružství mají blízko k dobrodružné, špionážní, válečné nebo westernové fikci. Koneckonců slavný "pilotní" komiks wolverinovské samotářské řady mimo tradiční komiksové týmové série otevřeně kombinoval právě dobrodružnou fikci (lovecká výprava za medvědem v horách), western (potyčka v aljašském saloonu), městskou krimi (noirové pátrání a rvačky v ulicích) a tehdy v sedmdesátých letech čím dál populárnější japonské samurajsko-nindžovské motivy (velká část komiksu se odehrává v Japonsku, najdeme tu souboje na samurajské meče a útoky nindžů).
A o něco takového by se rád pokusil i nejnovější filmový Wolverine, žel nepříliš uspěl a jeho žánrová mnoho-perspektivnost je soudržná jen čistě iluzivně.
Ignorované motivy knižní předlohy
Snímek Wolverine právě ze zmíněné komiksové knihy (která nedávno vyšla i česky v Ultimátním komiksovém kompletu) volně vychází, nicméně až příliš volně. Z členité de facto seriálové předlohy ignoruje právě ty motivy, jež z ní činily soudržné a v některých aspektech tragické dílo o vyděděncích a o životě na pomezí různých kulturních tradic. Zároveň se do vyprávění snaží vnést tragičnost. Ta ale nevyplývá z představovaných příběhových souvislostí a Wolverine si ji má nést z předchozího dobrodružství X-Men: Poslední vzdor, kde zabil milovanou Jean Greyovou alias Dark Phoenix.
Současně se snaží zavést nové padouchy. Z nich jeden je směšná karikatura a objevuje se na začátku a na konci. Další nemá možnost se rozvinout, působí spíš jako poskok - to je ta hadí žena. Třetí do party má na ploše tří sekvencí projít zásadní proměnou z tajemného přes záporného až k romantickému hrdinovi, což dost blokuje možnost se na něj nějak napojit. Dva dílčí padouchy ani nemá smysl řešit, protože mají už vysloveně funkci tmelu, který má celou splácaninu držet pohromadě.
Pokud bychom měli přistoupit na bazální motivace záporných postav, tak jedna z nich je magor, druhá skrznaskrz zlá, třetí naivka, čtvrtá chamtivý blbec, pátá jenom blbec atp. Ve filmu není žádný logický vývoj a vyprávění se pohybuje dost obskurními přískoky po velkých blocích, jež lze rozdělit podle ženských postav.
Náhodné mizení postav
První samotářsky-sebelítostivé části vládne japonská dívka Jukio, přičemž příběhová struktura této pasáže připomíná nějakého Ramba. V druhé akčně-romantické části sledujeme variaci na Osobního strážce, v níž Logan mimo jiné ztratí své schopnosti léčit se, ale zase ne natolik, aby mu okamžitě nezarůstaly rány po vytažených drápech a aby nepřežil de facto cokoli. Jednou omdlí, ach… V třetí části se pak objevují dívky obě (jedna je parťák, za druhou se jede) a story variuje něco mezi Americkým nindžou a bondovkami.
Postavy se náhodně rozhodují, náhodně objevují, náhodně mizí, žádná linie úzce nevyplývá z řady rozvíjených souvislostí, spíše se prostě odkáže na nějaký globální motiv a tadááá, po sexu je posunut děj dál a tak se objeví lumpové (jak je našli? proč ne dřív? a pokud slečna Y věděla, že muž X o tom místě ví, proč byla tak klidná?).
Jinými slovy, ve filmu není žádný dlouhodobě rozvíjený konflikt (nepočítáme-li Loganovo sebemrskačství, které ale stejně vzápětí pomine, když je třeba jednat), v komiksu okázale přítomný střet japonských rodinných a západních spíše solipsistních tradic v podobě střetu zájmů dcery a otce ustoupí do pozadí (snad aby to západní náctileté diváky nerozhodilo) a snové sekvence s Jean Greyovou slouží jako nechtěně komická berlička, kterak otevřeně verbalizovat Loganovy emoční pochyby (samozřejmě se musí odehrávat v posteli s Jean Greyovou v nedbalkách).
Obskurní akční scény
A pokud se těšíte na akční scény, i ty mají obskurní podobu, protože jsou zvláštním způsobem umělé a nerytmické - film je stříhaný na současné konvence průměrně rychle (průměrná délka záběru je 3,2 sekundy), ale střihy přicházejí vždy o chvíli později nebo dřív, než by člověk v souladu s normami střihu čekal. A nepovažuji to za promyšlené ozvláštnění, protože funkce takových střihů je spíše retardační a rušivá než produktivní, nenapomáhá větší přehlednosti ani dynamičnosti.
Tragický moment s nindža-bojovníky je pak nesmyslně protahovaný, nehledě i na jeho významovou nesmyslnost - šípy nemají problém pronikat neprůstřelnou adamantiovou kostrou (je fakt, že v X2 kulka taky pronikla Loganovou lebkou, ale to byl jen dílčí žert).
To není hledání nelogičností v porovnání s naším světem, ale jde o vyslovené rozpory v rámci řádu fikčního světa, kde právě adamantium a jeho vlastnosti jsou důležitými motivy. Jakkoli člověk po téhle scéně už tak nějak nemá důvod zkousnout, že zdrojem mutantské síly je zřejmě jejich morek či co, podobně jako v biblické mytologii Samsonovy vlasy a v řecké mytologii Achillova pata. Jen by to mohl někdo aspoň naznačit, aby to nebylo tak… inu, okázale dementní.
Celý snímek působí ještě smutněji, když Logan sám o sobě je pořád sympaťák, který se jen ocitl v poněkud nepatřičném světě a poněkud nepatřičném příběhu. Díky němu se sice vyrovnal s psychickým traumatem, ale toto trauma se jakožto trauma objevilo až v tomto příběhu, a tak nebylo žádnou nezbytnou překážkou, aby se prostě vrátil v dalších X-Men coby stejně sarkastický cynik jako dřív. (Tedy pokud v nich nebude hrát roli dívka, s níž se tu dal dohromady, což podle obsazení nebude. Jukio taky ne.)
Nic z toho by tolik nevadilo, kdyby byl Wolverine aspoň za mák inspirativní film, ale není. A přečtení komiksu Wolverine vám přinese mnohem větší požitek než celý tenhle podivně slátaný parazit na komiksovém boomu.
