Recenze - Pět let po fenomenálním úspěchu se román Voda pro slony od spisovatelky Sarah Gruenové dočkal své celovečerní adaptace. Spíše než váhat, zda jde o dobrý film, stojí za to dívat se na něj jako na příklad, jak se dá po hollywoodsku sestavit „na Oscary aspirující možná i hit".
Ingredience se skládají hned od parametrů děje přes způsob vyprávění až po herecké obsazení. Stejně jako u Titaniku tu máme postavu starého člověka, jenž vypráví svůj osud ve vzpomínkách a křísí v nich dávno zašlou slávu jedné velké atrakce, jež měla katastrofický konec. Je to rovněž úvaha na téma, jak prožít dobrý život, čímž se Voda pro slony podobá Podivuhodnému případu Benjamina Buttona; chybí tu sice jakákoli rafinovanost podání, zato hodně povědomě zní hudební doprovod.
Malebnost a evokace dávných časů
Jak ale přilákat na příběh odehrávající se v době velké hospodářské krize? Je nutné najít ústřední hvězdnou dvojici, z nichž každá zajímá trochu jiné publikum. Což takhle zkusit trochu starší Reese Witherspoonovou a trochu mladšího Roberta Pattinsona; nebude to rajcovní? Ona bude tak trochu zaučovat zajíčka, nebo to aspoň tak publiku bude připadat, i když i jejím věku zde nepadne zmínka. On přitáhne do kin mladé dívky, které by jinak film z minulosti nezaujal.
Rozvíjení křehkého milostného vztahu pak bude bránit démon, který si pro sebe uzurpuje herecké sólo - teda další příležitost pro Christopha Waltze, který se proslavil coby nacistický padouch Hans Landa v Hanebných panchartech. Magii cirkusového světa a nočních jízd vlakem dodá kameraman Rodrigo Prieto, který se osvědčil u filmů Alejandra Gonzáleze Iňárritua (Amores Perros, 21 gramů. Babel, Biutiful) a má nominaci na Oscara za Zkrocenou horu.
Tak nějak v určitých fázích vývoje projektu asi uvažoval režisér Francis Lawrence a jeho producenti. Jistě, v jednu chvíli to vypadalo tak, že by mladého milovníka mohl hrát Channing Tatum, ztepilou krasojezdkyni Scarlett Johansson a diktátorského direktora a domácího tyrana Sean Penn. Ale skládačka dopadla jinak. Možná by v ní bylo více smyslnosti a krutosti, v aktuálním výsledku se tvůrci spolehli spíše na malebnost a evokaci dávno zašlých časů s určitou nostalgií.
Nostalgičnost je pochopitelně dána tím, že nám příběh líčí onen starý muž, který s láskou vzpomíná na mládí, i když bylo krušné. Stačí ale, aby byl někdo v publiku jen trochu nezasvěcený, a pravděpodobně mu nemusí docházet, v čem spočívá drama mnoha postav. Jak těžká byla hospodářská krize, jak nízké bylo společenské postavení kočovných cirkusáků, a tudíž se o ně a jejich problémy či naopak ilegální praktiky nezajímá ani policie ani odbory. Že pro vlaky kromě hlavní trasy existovaly i boční koleje, kde bylo možné „zaparkovat na noc", že byla prohibice (a tudíž alkoholové večírky byly ilegální) a podobně.
Mezi herci to nejiskří
Voda pro slony ani jako kniha ani film nejsou prvoplánová červená knihovna (čili sériová výroba a la Danielle Steelová), ale spíše příklad díla, které bude pro jeho sladkobolný humanismus propagovat ve své televizní show Oprah Winfrey. Melodrama je sice na prvním místě, ale vylíčení dobového pozadí a důraz na ušlechtilé téma (zde práva zvířat) tu nejsou jen pro okrasu.
Každopádně ti, kteří by chtěli knižní nebo filmovou Vodu pro slony porovnávat s knižními či filmovými verzemi Hroznů hněvu či O myších a lidech, jsou na špatné adrese. Dokonce ani pokusy evokovat magii okolo starých cirkusů nedojdou k rozvíjení nějakých mysteriózních zápletek, jako to dělal televizní seriál Carnivale.
Sloní doják tahá vodu z očí víceméně jen tím, že nedopřává ústřední milenecké dvojici dlouho klid, a také spoléhá na váš soucit s utrpením zvířat. Ne nadarmo nosí hlavní hrdina, nedostudovaný veterinář Jacob Jankowski, na krku medailonek sv. Františka.
Chlapec, jenž tragicky přišel o všechno, nasedá na vlak do neznáma a tam potkává ženu svého života, která je ovšem uvázána ve vztahu k jinému muži. Vztahový trojúhelník pak obohatí slonice Rosie, o niž se má Jacob starat. Právě na Rosie se ve vzteku několikrát vyřádí psychopatický ředitel August a právě k Rosie pojme silný vztah i jezdkyně Marlena, jeho manželka. Pouto mezi Marlenou a Jacobem je zpečetěno.
Při sledování romantické linie filmu ale vznikají pochybnosti. Nejenže je vidět (a přitom se slovně nezdůrazňuje) onen věkový rozdíl, ale především se zdá, že mezi herci to nejiskří. A nastává otázka, zda je to důsledek špatného castingu, nesehranosti, režijního vedení a střihu, nebo zda se film naopak snaží vyjádřit, že Jacob a Marlena si nejsou osudově souzeni a ve skutečnosti se nedíváme na kýčovitou romanci, ale spíše příběh o tom, že Marlena je poměrně vypočítavá mrcha.
Jistě zmítaná určitým dilematem, ale rozhodně nejem křehká panenka žádající ochranu od krásného prince. Marlenu můžeme brát jako oběť milující svého tyrana i někoho, kdo umí dobře hrát roli milující manželky. Film ovšem ani v líčení této rozporuplnosti není důsledný a oproti knize provádí zásadní změnu: vůbec si nepřipustíme, že že by Marlena mohla být vražedkyně. Právě toto odhalení je v knize překvapivé a umožní nám vidět postavu v jasnějším světle. Snad v zájmu hollywoodské přehlednosti a jednoduchosti ale snímek pochybnosti nejen nerozptýlí, ale ani nenaznačí.
Co je drásavější
Proto pak zbývá jen podivný vztah-nevztah s Jacobem, respektive lehké herecké míjení Pattinsona a Witherspoonové. Jak podotklo už více recenzentů, všichni tři jako by hráli v jiném filmu nebo svých osobních bublinách - což jistě může vypovídat něco o sobectví, nezralosti nebo patologii postav, ale vzhledem k tomu, že je vše vyprávěno z perspektivy Jacoba, asi k této izolovanosti projevů není důvod.
Možná bychom však mohli brát v úvahu, že ona láska nemá být spalující, ale má se jen pomalu probouzet a že v 30. letech mohlo být vyjadřování citů zdrženlivější. Znamenalo by to ovšem brát vážně, že Voda pro slony je film líčící realisticky tehdejší historickou mentalitu.
V jistém ohledu Voda pro slony není pouhý „chick flick" (film pro holky, co se jdou po práci bavit a dojmout), ale jak už bylo řečeno, ambice být čímsi víc zároveň dost systematicky auto-cenzuruje. Těžko říct, v jakém typu diváků a divaček zanechá hlubší stopu a zda si na něj skutečně vzpomenou oscaroví akademici.
V dějinách kinematografie si ho možná budou pamatovat jen lidé, kteří se zajímají o práva zvířat. Ústřední hvězdou a atrakcí snímku totiž bezpochyby je slonice Rosie (v civilu Tai), bezchybně poslouchající, majestátní, a přitom roztomilá. Všechny scény jejího týrání byly natočeny tak, aby se jí nic nestalo a neměla z nich ani psychickou újmu. Na natáčení dohlížela i organizace American Human Asociation, která zaručila v titulcích obligátní větu „v průběhu natáčení nebylo usmrceno ani zraněno žádné zvíře".
Po premiéře se rozpoutal skandál, že právě slonice Tai byla před šesti lety vystavena krutému výcviku s používáním ostrých háků a elektrického proudu. V tu chvíli se pak rozjela debata, zda je správné používat ve filmu kritizujícím zneužívání zvířat právě takto zneužívané zvíře, nebo je nemorálnější a pokrytečtější od organizace ADI (Animal Defenders International), že tak dlouho zadržovala otřesný materiál a vlastně čekala, že bude moct celou kauzu pořádně rozmáznout, až se dotyčná slonice proslaví, a bez toho by možná nikdy nic nezveřejnila.
Tato nejistota související s filmem jen nepřímo je zřejmě mnohem drásavější než nejistota ohledně povahy Marleny a nejistota ohledně toho, proč film, který rozhodně nemá potenciál Titanicu, beztak musí být v mnoha detailech tak uhlazován.
| Voda pro slony | |
| Water for elephants | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Francis Lawrence |
| Obsazení: | Reese Witherspoon, Christoph Waltz, Robert Pattinson, Hal Holbrook, James Frain, Paul Schneider, Dan Lauria, Ken Foree, Tim Guinee, Ashley Palmer, Brad Greenquist ad. |
| Délka: | 121 minut |
| Premiéra ČR: | 12.05.2011 |
