Recenze - Roman Polanski je už osmdesátník. Zatím poslední erotický film Hořký měsíc natočil před více než dvaceti lety, v roce 1992. Přesto v paměti diváků zůstává zafixován jako „ten starý prasák“.
Může za to především dozvuk dávného sexuálního skandálu ze 70. let, kdy byl obviněn ze znásilnění náctileté dívky. I když je kauza velmi složitá (dívka byla na onen večírek přivedena se zřejmým záměrem svou vlastní matkou) a sama oběť Polanskému dávno veřejně odpustila, táhne se s ním pověst muže, jenž nedokáže potlačit temné pudy.
Vyzývá k tomu ostatně řada jeho filmů, v nichž se objevuje šmírování, mučení, ponižování, satanismus a tak dále. Součástí Polanského image také je jistá nepokora nebo až záměrná provokace. Od koho jiného bychom tak asi mohli čekat adaptaci slavného erotického románu LEopolda von Sacher-Masocha Venuše v kožichu než právě od tohoto psance a sexuálního štvance? Zájem publika předem zaručen.
Divadelní film
Přinejmenším na festivalech se tento malý kousek dobře vyjímá. I když možná některé diváky nakonec trochu zklame, že v něm není skoro nic explicitního kromě občas odhalené bradavky. Venuše v kožichu nakonec víc zapadá mezi Polanského „divadelní“ konverzační filmy typu Smrt a dívka (1994) či nedávný Bůh masakru.
Na fyzicky i časově malé ploše se odehrává jiskřivé konverzační drama, které sice odhaluje brutalitu skrytou v lidském nitru, ale nedojde k žádnému šoku, respektive z těchto děl nevyčtete touhu šokovat. Jsou pravým opakem nedospělé snahy o skandálnost. Učí nás přijímat nepříjemné věci o sobě dospělým způsobem - a v poslední době i se stále větším nadhledem.
Pro Venuši v kožichu je důležité, že scénář si psal sám Polanski. Film pojednává o divadelním scenáristovi, který napsal hru podle knihy Venuše v kožichu a jemuž na zkoušku přijde neohlášeně herečka, jež se na první pohled na roli moc nehodí.
Tu hraje Polanského manželka Emmanuelle Seigner známá právě z Hořkého měsíce. V průběhu děje se pak ukazuje, že zdánlivě pitomá a už trochu odkvétající žena skutečně získává nad autorem hry nadvládu tak, jako ji získává postava ve hře nad hlavním hrdinou, do nějž se scenárista evidentně projektoval.
Připočtěme k tomu, že jeho představitel Mathieu Amalric je stylizován - především účesem, ale i některými gesty a oblečením - tak, jako vypadal mladší Polanski. Pochopitelně, takto nastavená narativní struktura překračuje pouhý rámec divadelní hry a zkoušky a nutně v divácích a divačkách vyvolává „externí“ hypotézy, nakolik je celý film sebereflexivní.
Malá domů
Ale zrovna v tomto bodě se daří Polanskému nejlepší trik. Jsme neustále sváděni k tomu číst film realisticky, doslovně a vlastně naivně. Polanski je pak v tomto vidění stejný zdánlivý diktátor, ale ve skutečnosti podléhá své manželce, která chce hrát něco, nač nemá, a on ji zároveň pyšně ukazuje světu, že na to má herecky i fyzicky a že bychom ji neměli podceňovat.
Je to tedy rodinný podnik, malá domů. A ukazuje se, že všichni režiséři a scenáristé jsou jen malí úchylové, kteří dělají umění proto, aby se prostřednictvím něj mohli beztrestně ukájet a přitom se ihned veřejně obhájit; že jen rozvíjejí otázky na téma svobody projevu a jde jim o něco mnohem hlubšího a symboličtějšího. Stejně tak se domnělá symbolická moc autorů umění nad postavami a herci prozrazuje jako omyl, neboť fakticky je autor závislý na těch, které by měl ovládat.
Jenomže – ono je to ještě mnohem složitější. Můžeme si vážně myslet, že se před námi tvůrce prostřednictvím svého filmu tak upřímně odhaluje a dává nesmyslně všanc? Neměli bychom postoupit myšlenkově o další úroveň výš, a naopak celou tu konstrukci o „projektování pudů autora do díla“ opustit a pochopit, že právě toto je ta největší hra? Že právě to nejsnazší čtení je omyl a podlehnutí síle umění, které může svobodně konstruovat jakékoli významy?
Jistě z filmu zůstává poučení, že souboj mužského a ženského principu v sobě nemá pevně danou dominantní a podřízenou pozici a může se neustále měnit. Jistě můžeme i vyčíst, že Polanski má cit na odhalování toho, co je sexismus či klišé, a nebojí se to říct o uznávaných dílech literatury - ale přitom si chce uchovat i jistý prostor k tomu, aby vše nebylo převáděno jen na politicky korektní termíny a hodnoty, které dusí svobodu vyjadřování.
Jeho filmově-divadelní Venuše v kožichu je podnětnou, inscenačně bravurně zvládnutou rozpravou nad sexualitou i uměním. Strhující a zároveň velmi lehká, inteligentní i maličko perverzní.
Dílo starého mistra, který může s publikem rozjíždět partii na více šachovnicích a téměř nedomyslitelných interpretačních patrech. I kdybychom snad nesouhlasili s některými pasážemi, výroky či celkovou stylizací, můžeme doufat, že v osmdesáti budeme podobně lucidní jako Roman Polanski.
Text vznikl původně pro rubriku Dělníci kultury na Respekt.cz.
