Jen modrá plocha. Jako by celé plátno v kině bylo oceánem. A jako ona známá chyba v jednolitém vzoru, kterou do svých výrobků záměrně vetkávají perští kumštýři, brázdí obrazem drobný bílý racek.

Už prvním záběrem filmu nazvaného Human Flow, své monumentální dokumentární odysey o uprchlících, dává čínský výtvarník a režisér Aj Wej-wej najevo, že jeho perspektiva bude kosmická.

Umělec se tématu uprchlictví věnuje dlouhodobě a rád používá velká gesta. Předloni v únoru na šestici sloupů berlínského Konzerthausu uvázal 14 tisíc oranžových záchranných vest, které na náhodné kolemjdoucí působily jako obří vykřičník. Loni do Velké dvorany pražského Veletržního paláce umístil nafukovací člun s uprchlíky v nadživotní velikosti.

Možná teprve ve 140 minut dlouhé dokumentární eseji, kterou nyní promítají česká kina, se však podobná gesta slévají v jednolitý, vrstevnatý obraz. Oněmi tisícovkami oranžových vest snímek příznačně končí. Tentokrát však nejsou nainstalované v evropské metropoli, ale leží v bahně u moře, kde sloužily svému původnímu účelu. Dron stoupá do výše a ukazuje je jako memento prožitků lidí, do nichž je z pohodlné sedačky kinosálu těžké se vcítit.

A to je prvotní a jediný cíl snímku Human Flow: empaticky, nikoli politicky nahlížet lidské osudy - úplně zblízka, a přitom celoplanetární perspektivou.

Štáb natáčel ve 23 zemích světa a kameramani - mezi nimiž nechybí slavný, cenami z festivalů v Benátkách či Cannes ověnčený Christopher Doyle - ukazují migraci jako celosvětový fenomén, který začal před 140 tisíci lety v Africe.

Aj Wej-wej nehledá řešení problémů, které cloumají dnešní Evropou. Ví, že je nalézt nemůže, ani to podle něj není úkolem umělce. Nabízí širší pohled. Nejen na příliv člunů směřující k řeckému ostrovu Lesbos či na uprchlíky za ostnatým drátem v Maďarsku, což jsou mediálně známé výjevy předchozích let.

Aj Wej-wej zkoumá též situaci v Turecku, Pákistánu či Bangladéši nebo největší uprchlický komplex na světě, keňský Dadaab v subsaharské Africe, kde údajně žije až půl milionu lidí.

Kamera sleduje proudění lidí, nehledá drama, spíš vyobrazuje elegii za 65 milionů lidí, kteří jsou dle aktuálních statistik nuceni pobývat mimo domov. Ať už v důsledku válek, hladu či klimatických změn. Titulek lakonicky upozorňuje, že jde o nejvyšší počet od dob druhé světové války.

Aj Wej-wej neukazuje neznámá fakta, jen je řadí vedle sebe do nových souvislostí a mísí data s poezií.

"Tajemství naší tragédie: Naše výkřiky jsou hlasitější než naše hlasy. Naše meče jsou delší, než jsme my," objeví se v jednu chvíli na modré ploše oceánu slova syrského básníka Nizára Kabbáního. Jindy dojde na verše jeho krajana Adonise či dalších tureckých nebo kurdských poetů.

A mezi takovými filmem defilují masy lidí a znepokojivá čísla: 34 tisíc lidí se denně dává na útěk. Průměrně 26 let uprchlíci stráví mimo domov. Do Pákistánu od roku 1979 prchly tři miliony Afghánců. 26 procent všech uprchlíků přebývá v subsaharské Africe. Africká populace se do roku 2050 zdvojnásobí na dvě a půl miliardy.

Aj Wej-wej někdy působí jako muž prázdných gest. Třeba když si před kamerou vyměňuje pas s uprchlíkem, který mu navrch přihazuje svůj stan a umělec na oplátku nabízí svůj berlínský ateliér. Vše je samozřejmě jen šaráda a pasy brzy putují zpět do rukou svých majitelů. Ani Aj Wej-wejova následná slova o respektu v tu chvíli neumí smazat ostrou hranici mezi postavením obou mužů.

Ale jako celek je snímek Human Flow pozoruhodnou poutí, která prostým řazením faktů, působivých záběrů, básní a svědectví dává věci do podnětných kontextů.

Nejedná se o estetizaci utrpení ani o zavírání očí před společensko-politickými potížemi, jež migraci provází.

Human Flow pouze uměleckými prostředky apeluje na kohokoli, aby při utváření názorů na migranty či řešení politických problémů vnímal širší celek.

Režisér nehovoří s politiky, spíš dává prostor uprchlíkům a jejich zkušenostem. A pokud už před kameru usednou oficiální představitelé zemí či organizací, jsou to převážně humanitární pracovníci, případně jordánská princezna Dana Firasová, která promlouvá o tom, že Jordánsko bylo křižovatkou už v dobách karavan. Nyní hostí 1,3 milionu uprchlíků ze sousední Sýrie.

Nebo si Aj Wej-wej před kameru pozve bývalého syrského astronauta Muhammeda Farize. "Bohužel jsou na zemi i zlí lidé. Pošleme je do vesmíru," říká.

Není to to ani návrh na deportaci nehumánních politiků do kosmu, ani naivní optika. Fariz to říká v kontextu svého až mystického astronautského zážitku, kdy se mu všichni lidé jevili jako bratři. A jako řešení problémů navrhuje nabídnout podobný prožitek všem, kteří se vzdávají svých humanistických kořenů.

Film Human Flow je možná jen obrovské gesto. Ale zaslouží si uznání už coby velkolepý pokus nabídnout pohled, který přesahuje hranice jednotlivých zemí, jejich mezinárodních politických vztahů, vůbec celé Evropy.

Možná dnešní turbulentní svět potřebuje pragmatická řešení. Ale bude možné v něm žít bez lyriky a humanismu?