Komedie je způsob, jakým se díváme na svět, vysvětlují scenáristické příručky, že jde o více než pouhý literární či filmový žánr. Ne, komedie je zvracení, kadění a demence, oponuje v každé své vteřině český snímek Teambuilding, který do kin v těchto dnech přináší monstrózní dávku nevkusu.

Teambuilding se pochopitelně také dívá na svět. A všechny lidi vidí jako odpudivé, karikaturní bytosti ovládané pouze svými pudy. Což by mohlo být v pořádku v žánru satiry, kde se šije do různých společenských neduhů.

Teambuilding tak vysoké cíle nemá. Partu zaměstnanců na víkendovém pobytu, který má utužit vztahy, vyobrazuje jako spolek nesympatických a sprostých kreténů prostě proto, že to režisérovi a scenáristovi Jánu Novákovi přijde legrační.

Novák tento způsob pohledu na svět zjevně odkoukal od "mistra": podobně hrdiny svých filmů vidí Zdeněk Troška, po němž Novák převzal sérii zfilmovaných vtipů pro předpubertální děti Kameňák a natočil závěrečný Kameňák 4.

Novák debutoval dost rozdílným žánrem: hororem Klíček, který se směle zařadil k nejhorším českým filmům uplynulé dekády. Nyní se Teambuildingem vrací k troškovskému humoru a pokračuje v tomto specifickém žánru. Nazvěme jej pracovně "komedie nemravů", neboť místo satirického kritizování pokleslosti světa - známého z moliérovské komedie mravů - naopak ukazuje pokleslost jako normu.

Jak taková komedie nemravů vypadá? Musí pochopitelně začít zvracením. Takže v autobuse plném dospělých lidí se někomu udělá špatně a následuje střih na hromadné blinkání u cesty.

Dále nesmí chybět kadění. A tak vychytralý zaměstnanec hotelu, kde se teambuilding koná, nachystá klientům nečekaný zážitek: projímadlo. Aby si přivydělal prodejem léků na průjem. Čímž se na scéně objevuje ten nejpodstatnější prvek "žánru": morální či mentální pokleslost.

Jedním z těchto neduhů trpí všechny postavy beze zbytku. Většinu času nadávají, stěžují si, chtějí někoho podrazit, zneužít, vysmívají se mu. Možná se takhle po osmi panácích na firemním večírku chovají někteří zaměstnanci leckterého podniku, ale neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod, proč tak ukazovat všechny postavy ve všech situacích.

Ve filmu zaměstnanci banky z jednoho okresního města vyráží na tři dny do hor. | Video: APK Cinema Service

V Teambuildingu to navíc nikdy není vtipné. Snaha o humornou situaci vypadá zhruba takto: postava si pohmoždí kotník, při její záchraně další hrdina několikrát spadne z kola, přičemž si zlomí ruku, následně oba spadnou znovu a první nešťastník si vyvrtne i druhý kotník.

Ján Novák rozhodně není mistrem gagu: na rozdíl od grotesek, postavených na podobných schválnostech osudu či druhých, mu vše hrozně dlouho trvá, nemá cit pro tempo ani načasování.

K tomu, aby divák ještě více trpěl, si režisér vymyslel vypravěčskou finesu: celý už tak rozvleklý a bezobsažný "děj" teambuildingového víkendu po letech vypráví bývalý ředitel firmy jiným postavám. Ty se z nepochopitelného důvodu tváří, že je věc hrozně zajímá.

Tuzemský žánr komedie je a vždy byl plný laskavého humoru. Tak moc, až se ozývají kritické hlasy, že by to chtělo méně chlácholit a více tepat do lidských či společenských nešvarů.

Teambuilding je zástupce opačné a mnohem nebezpečnější tendence. Ukazuje svět, v němž laskavého není nic a v němž je normální se vysmívat jiným lidem. Ukazuje ubližování druhým jako něco nejen normálního, ale též domněle legračního.

Největší prohřeškem režiséra Nováka není, že neumí napsat dynamický scénář, že v jeho filmu chybí cit pro tempo či střih, že se v něm nic neděje. Nejhorší na Teambuildingu je, že v lidech místo smíchu vyvolává posměch. Že místo sebezpytného pohledu na sebe sama nutí diváka nenávistně hledět na druhé.

Leckdo se dnes pokouší udělat normu z cenzurování umělecké svobody, když chce v Brně zakázat uváděnou divadelní hru Naše násilí a vaše násilí, často na základě mediální zkratky o jejím obsahu, aniž by ji viděl. Že prý vyvolává nenávist, když obsahuje mimo jiné scénu, v níž Ježíš znásilňuje muslimku.

Možná autor té hry - chorvatský režisér Oliver Frljić - ve snaze zpochybňovat a klást nepohodlné politické otázky nestvořil umělecký skvost. To však nic nemění na tom, že místo snahy cenzurovat radikální umělecké projevy je třeba mnohem spíše odmítnout filmy, jako je Teambuilding. Nikoli zákazem. Ale poukazem na to, že k nenávistným náladám v dnešní rozdělené společnosti přispívají mnohem více než jakkoli radikální umělci.