reklama
 
 

Recenze: Ne každá filmová cesta vede do Říma

8. 8. 2015 18:20
Filmový debut Cesta do Říma režiséra Tomasze Mielnika, kterým zakončil studium na pražské FAMU, nezapře ambice a je technicky povedený. Ve všem ostatním ale selhává.

Recenze – Ambice jsou chvályhodné a imponující, to nepochybně. Zvlášť mladí režiséři jimi snad přímo musí překypovat. Už Orson Welles přece říkal, že kdo si vytyčí něco velkého a složitého, nemůže si dovolit být skromný.

Bohužel někdy zůstanou jediným, co můžeme z výsledného díla s určitostí vyčíst. A že zrovna u Cesty do Říma jde o pořádné ambice! Nejspíš chtěla být náročná, intelektuální, artová, surreálná, chtěla překročit naše hranice. Zároveň být velmi vtipná, nad věcí, ale s přesahem. Přitom by se měla odehrávat ve vlastním světě se zákonitostmi odlišnými od toho našeho. Ano, Cesta do Říma měla ambice oplývat úplně všemi vlastnostmi všech dobrých filmů. Najednou. A plnými hrstmi.

Všechno a nic

Polský režisér Tomasz Mielnik, jenž jí velkoryse zakončil pražskou FAMU, si určitě po právu zaslouží zápočet za všechny technické předměty. Jistě ví, jak udělat hezky vypadající záběr a demonstruje to každou vteřinu. Čím víc však promýšlí jednotlivé scény, tím méně jako by ke svému snímku přistoupil jako k celku, který by měl dávkovat informace, pracovat s postavami, gradovat a někam směřovat. Místo toho sledujeme sled scén, jež vždy vypadají nejlíp, jak za daných podmínek mohou, ale postrádají jakoukoliv další vlastnost.

Příznačné je, že většina stopáže se odehrává ve vlaku, kam za hrdinou přicházejí náhodné postavičky a vyprávějí náhodné historky, jež se rozhodně nedaří provázat ani jim dát opodstatnění. Rámcový příběh o cestě do Říma s ukradeným obrazem a tajuplnou nemocí se většinou jen krčí kdesi vzadu a je připomenut tehdy, když už Mielnik, zároveň spoluautor scénáře, vidí, že se mu dílo vyloženě rozpadá na nesouvislé fragmenty.

Nepomáhá, že hlavní hrdina (Václav Hrzina), pokud mu tak budeme říkat, postrádá vnitřek a osobitost. Nevyprofilovaní protagonisté nejsou neobvyklí, možná namítnete, je přece v pořádku formovat postavu výhradně skrz vnější okolnosti. To by se k ní ony okolnosti ale musely nějak vztahovat nebo by na ně musela nějak reagovat. Nebo by musela být zcela neaktivní pozorovatel, a ne ten, na koho se z nějakého důvodu všichni obrací.

Zde pasivní Vašek motivovaný (asi) láskou nebo (možná) touhou přežít sedí na sedačce a poslouchá, co mu kdo chce říct o lásce, sexu, náboženství... a nic. Když je ke konci štafetový kolík předán jedné z vedlejších figurek, sotva si toho všimneme, prostě místo jedné prázdné nádoby tu máme jinou. A jede se dál.

Moc a málo

Mielnikův styl, nejen ten režijní, ale obecně filmařský, nejvíc ze všeho evokuje svou obrazovou i dějovou čistotou a přímostí Wese Andersona (kdyby chtěl Wes točit jako Fellini). Dětsky naivní postavy tu uvězněné ve středové kompozici rovněž procházejí nádherně barevným světem, který ale jako by neviděly. Tedy s tím rozdílem, že debutující režisér postrádá veškerou Andersonovu hravost a vnitřní náboj.

Zatímco u Andersona design světa koresponduje s vnitřním světem hrdinů, kteří se skrze něj projevují, zde žádný důvod pro tak silnou stylizaci není patrný. Cesta do Říma se proto jeví upjatě a tísnivě. Mrtvolnost všech načančaných kulis, rekvizit, ale i postav je nekonečná, přičemž nejspíš nejde o záměr, ale důsledek skutečnosti, že většina tvůrčích voleb byla zkrátka samoúčelná.

Pokusy o intelektuální monology s převážně náboženskou tematikou pak kontrastují se snahou být neustále velmi sofistikovaně vtipný. Někdy není jasné, jestli Miroslav Donutil v epizodní roli má být během citování Danta směšný, nebo jestli má být brán vážně. (K zodpovězení mnoha nejasností ohledně Cesty do Říma by vlastně stačilo vědět, jestli mladý a ambiciózní režisér obsadil Donutila a další notoricky známé tváře coby metahumor, nebo má jít o seriózní herecké výkony.)

Cesta do Říma uspěla jako demonstrace technických schopností štábu, selhala ale jako film, jako příběh i jako médium sdělující myšlenky. Těžko říct, jestli je banálně prázdná, nebo překombinovaná, na každý pád ale nedává mnoho důvodů chtít po odpovědi pátrat.

Hodnocení: 40 %

Trailer k filmu Cesta do Říma | Video: YouTube

Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!

autor: Martin Svoboda | 8. 8. 2015 18:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama