Recenze - Jan Němec byl vždycky solitér a enfant terrible. Jeho touha objevovat stále nové způsoby filmového vyjadřování ho v posledních letech vede k využívání moderních technologií, jichž se zmocňuje zcela po svém.
Občas je v tom těžké vidět jen umělecký zájem, ale často spíš určitý druh sportu. Němec udělal první český film, jenž měl premiéru na internetu (Noční hovory s matkou), pamatuju si, že zkoušel dělat film pomocí fotoaparátu (nevím, jestli ho dokončil) a teď uvádí první český 3D hraný film, čímž předstihl muzikálovou pohádku V peřině od F. A. Brabce - režiséra, který filmařinu zjevně taky bere hlavně jako sport či adrenalinový rajc (viz jeho Krysaře, jenž vznikl za 24 hodin a prý je i v Guinessovce.)
Pro Jana Němce je zase důležité být průkopníkem, i když je k tomu zčásti donucen okolnostmi. Jak sám říká, byl by nejraději, kdyby se jeho filmy promítaly zadarmo, a toto tvrzení má zdůvodnění nejenom v tom, že umění by mělo být svobodné a nepodřízené zákonitostem trhu. Porevoluční počiny Jana Němce (kromě titulu V žáru královské lásky) jsou totiž extrémně nízkorozpočtové a mají většinou jen kolem 60 minut - a upřímně, komu by za to chtělo platit normální vstupné…
Meze metody
Němcova vynalézavost tedy vychází ze zásadních omezení a používání nových médií je nakonec cestou ke snížení nákladů, případně způsob, jak upoutat pozornost k dílům, která by jinak v distribuci zcela zapadla. Nic se tím přitom neříká proti jejich formální vynalézavosti a v českém prostředí dosud nedostižnému ztvárňování subjektivity.
Snímek Heart Beat 3D však ukazuje meze autorovy metody, pokud ji lze nazvat metodou. S lehkou nadsázkou lze onen proces vzniku díla popsat zhruba takto:
Jan Němec chce točit za každou cenu, vymyslí si tedy něco pro grantovou komisi: „Bude to první celovečerní 3D art film na světě" a „bude vyprávět o globálním politickém spiknutí", „scénář jsme napsali s Václavem Havlem před 40 lety a teď jsem ho jen aktualizoval o nové vědecké možnosti, jako je klonování". Zní to ambiciózně, Němec je pro členy komise pojem, takže mu přiklepnou nějakou malou sumu.
Režisér pak s minimálním štábem a vybavením asi týden chodí po Praze s kamerou a natáčí, co ho napadne - převážně ulice okolo FAMU, aby to neměl daleko z kabinetu. Pod to pak pustí komentář, pečlivě deklamovaný ze 40 let starého scénáře. K výtvarné spolupráci si přizve výtvarníka Michala Rittsteina (s nímž dělal už na V žáru královské lásky), jež spočívá v tom, že malíř s pomocníkem vynesou jeden obraz z ateliéru na ulici, naloží ho do dodávky, a pak to plátno někde instalují, prozáří reflektorem a na těle Jana Budaře se promítají barevné fleky.
Kromě toho Budař (vždy v klobouku, kabátu a černých brýlích - snad coby alter ego režiséra) občas vejde do nějakého prázdného bytu, vyfoukne z bublifuku pár bublin, vyjde na balkon a hraje rukama na imaginární varhany, případně jde do starožitnictví a mává do kamery šavlí.
Ve finále pak sedí před dokumentárním záznamem jedné velké mezinárodní akce, kde je potkává spousta známých politických osobností včetně Václava Havla. Na začátku a na konci jede kamera parkem/lesem a zespodu snímá větve a listí stromů. Do toho Budař neustále monotónně vypráví o tom, že je „Dr. B", který dělá různé tajné transplantace orgánů pro bohaté a že „ví příliš mnoho".
To je, prosím, celé
Vše je natáčeno a postprodukčně upravováno ve 3D, takže vás občas nějaká větev šlehne přes tvář, málem vás propíchne ta šavle a máte chuť chytat bublinky do rukou. Stejně tak máte chuť dotýkat se hutných vrstev barev nanesených na plátně a první kroky ulicemi snímané ze subjektivního pohledu dávají zažít Prahu způsobem, jakým jste ji na plátně nikdy neviděli. A vlastně ji tak nezažijete ani v reálu, protože objektiv je mírně deformován do rybího oka a kamera se pohybuje hodně rychle a plynule; pravděpodobně na nějakém vozíku.
To je, prosím, celé. Ve filmu není nic takového jako „děj", nejsou tu žádné další postavy. Mluví se o velkých věcech a globálních problémech a pod tím běží obrázky, které nemají ani ilustrační charakter, ani nestupují do kontrastu se zvukovou stopou. Občas dojde jen k nějaké magické konjunkci, takže Dr. B. ťuká prsty do vzduchu (s prostorovým efektem to trochu vypadá, jako že „hraje na město jako na klaviaturu") a do toho zní chrámová hudba. Ale to jsem vlastně říkal, už se opakuju jako ten film…
Podobné dílo můžete hodnotit různě. Například říct, že mimo tvůrců samotných je to „vrcholná vochcávka" všech, kdo do Heart Beatu investovali čas a peníze - ať už to byli sponzoři nebo diváci. Stejně tak můžete dojít k závěru, že za minimální peníze a s touhou být první nemohlo vzniknout nic moc jiného.
Jenomže to se stále pohybujeme na trochu ignorantské rovině. Vždyť se přece jedná o film Jana Němce, který programově chce dráždit publikum tím, že mu dá něco jiného, než očekává. 3D tu není jen pro akční sci-fi trháky za 200 milionů dolarů. Je tu pro všechny a můžete si s ním dělat, co chcete.
Bohužel je těžko rozklíčovatelné, co přesně chtěl Němec s 3D udělat. Zdá se, že na jedné straně okouzleně podléhá jeho možnostem, ale na druhé straně to nechce dát najevo, takže zvolí výsměch, odstup a ironii. Chápete, všichni chtějí ty výbuchy a létající střely nebo stříkající krev z plátna. A co vám ukáže Jan Němec - bublinky z bublifuku! Jako kdyby nám tím naznačoval, že 3D je jen velká bublina. Chcete obratné akční hrdiny, ale tady Budař šavlí omylem trefí lustr, vypadne z role, začne se hihňat a Němec to ve filmu všechno nechá. Sláva nedokonalosti, neumětelství, lacinosti!
Žánrově stydlivější
Šli jste na konspirační thriller (protože jste naivové) a dostane se vám zmatené a poblázněné přednášky, v níž se zpovídající neustále přeříkává, respektive něco nedoříkává a zamotává se do vlastní výpovědi. Věří Jan Němec svým konspiračním teoriím, nebo si z nich utahuje? A pokud si z nich utahuje, tak proč? Heart Beat 3D je ještě podivněji a „žánrově stydlivější" než pozdní filmy Jacquese Rivetta…
Když přistoupíte na tuto základní hru, že se nesmíte nechat filmem vytočit a musíte skousnout jakoukoli autorskou zlomyslnost a svévoli, omluvíte tím téměř cokoli. V tomto základním zápase jsem s Janem Němcem vyhrál. Nevytočil mě, dokonce párkrát rozesmál tím, jak jde proti proudu. Obávám se ale, že tentokrát jedinou hodnotou zůstává právě odvaha „jít do toho".
Nejenom, že si nejsem jistý, zda chvílemi technicky velmi nedokonalý obraz (kdy se najednou nekontrolovaně rozostří nebo z něj „odloupne" nějaká vrstvička) patří taky do uměleckého záměru (abychom byli naštvaní, „že nám nefungují ty brejle, co jsme nafasovali u vchodu před sálem"), nebo je prostě film špatně udělaný, protože to lépe udělat nešlo.
Především ale (přiznávám zcela otevřeně) nechápu, proč má Jan Němec potřebu oprašovat 40 let starý scénář jen proto, že se mu „líbí Havlův přesný jazyk". Aniž bych trpěl jakoukoli anti-havlovskou infekcí, nezbývá než říct, že doba, kdy podobné šifrované promluvy měly smysl, padla právě se sametovou revolucí.
Problém není v tom, že Jan Němec s Heart Beat 3D provokuje, ale že provokuje zpozdile, nezajímavě a únavně. Nakonec se mu ani nepodaří udržet publikum v pozornosti nebo naštvanosti celou hodinu. Nikdy nebyl ani silný vypravěč ani nakonec ani opravdu radikální experimentátor. Uměl ovládnout krátkou plochu (jeho geniální studentský snímek Sousto má 12 minut, horečnatě snový debut Démanty noci 65 minut), ovšem alegorie typu O slavnosti a hostech dnes působí vyšeptale.
V poslední době se pohybuje někde mezi póly hraného a dokumentárního filmu a videoartového osobního deníčku. Oč silněji se řídí instinktem, o to méně projevuje koncepční myšlení. A to se nakonec v případě souboje s novým formátem vymstí.
Je mi líto, že to musím říct o tvůrci, který je mi svým životním elánem sympatický, ale jeho poslední film je (v kontrastu s jeho projevem in natura) stařecky umanutý a otravný. Možná by mu pomohlo jít se podívat třeba na nějaký film Gaspara Noého, aby pochytil trochu inspirace, jak se ty provokace dělají dneska.
Samozřejmě, po originálním tvůrci nikdo nechce, aby byl něčím klonem nebo epigonem. Jen by ale měl vědět, jakou intenzitu dráždění publika by měl zvolit, aby dosáhl kýženého efektu. V mnoha rozhovorech Němec opakuje výrok Bohumila Hrabala "Kniha musí být napsaná tak, aby ten, kdo si ji o půlnoci přečte, běžel za autorem a rozbil mu hubu" a o totéž by se měl prý snažit i filmař. Po zhlédnutí Heart Beat 3D, byste Janu Němcovi spíš ze soucitu darovali pětikorunu.
| Heart Beat 3D | |
| Heart Beat 3D | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Jan Němec |
| Obsazení: | Jan Budař |
| Délka: | 65 minut |
| Premiéra ČR: | 16.12.2010 |
