Recenze - Jacques Audiard točí filmy pomalu a zřídka, v sedmapadesáti jich má na kontě teprve pět. Když už se ale odhodlá podstoupit ono „věčné poprvé", pak výsledek většinou za to dlouhé čekání stojí. Jeho nový snímek Prorok, provázený do našich kin mj. Velkou cenou poroty z Cannes, je nad jiné přesvědčivý důkaz.

Čtěte také:
Prorok je z nové generace kriminálníků-outsiderů
Speciál: Česko dostalo porci francouzského galimatyáše

Ještě lépe než kdy předtím demonstruje režisérovu schopnost vycházet z pozic žánrového filmu k obdivuhodným charakterovým studiím. Stejně jako v případě jeho předchozího snímku Tlukot mého srdce se zastavil (2005) je tu hrdinou mladík vržený s minimem vlastního přičinění do bezvýchodné situace, kterou zdánlivě nemůže ovlivnit, přesto se v jejím rámci pokouší nejen přežít, ale vyjít z ní s prospěchem.

Zvířátko, které ostražitě sleduje svět

Foto: Aktuálně.cz

Na rozdíl od subtilnějšího modelu někdejšího nadějného klavíristy, pokoušejícího se vymanit ze světa svého delikventního otce, je protagonista Proroka v situaci mnohem přímočařejší a brutálnější. Devatenáctiletý negramotný Arab Malik El-Džebena byl odsouzen na šest let do vězení. Za jaký to bylo zločin, nevíme a nedozvíme se to; stejně jako se nám dostává jen sporých náznaků o jeho předchozím životě. Pochází krvavé jizvy na jeho těle z let v dětském domově, anebo si je vysloužil jinde?

Audiard zjevně neusiluje o to učinit z Malika oběť systému či předem vzbuzovat divácké sympatie a soucit. Vysílá sotva zletilého mladíka mezi „velké hochy" bez bližšího určení jako uzavřené, nejisté a ustrašené zvířátko, které ostražitě sleduje svět, v němž se ocitlo.

Jeho sugestivně tísnivá atmosféra je dána jak přesnou rekonstrukcí reálných zařízení (natáčelo se v dekoracích) a „poradenskou spoluúčastí" bývalých vězňů, tak omezenou, chladně studenou barevnou paletou kameramana Stéphana Fontainea. Ta účinně pomáhá evokovat nelítostnou krutost místa, jemuž namísto dozorců vládne korsický gang vedený autoritativním a místy patologicky vlídným Césarem Lucianim.

Foto: Aktuálně.cz

Od chvíle, kdy se vylekaný Malik dostane do kleští „návrhu, který nelze odmítnout", až po jeho propuštění, Audiard mistrovsky buduje představu o systému vězeňského života rozděleného mezi soupeřící vězeňské kliky.

Spojení dramatu s žánrovými prvky

Především ale sleduje vnitřní vývoj svého hrdiny, který se instinktivně podvoluje pravidlům světa, v němž musí přežít, a zároveň velmi bystře odhaduje své možnosti - takže paralelně se službou Korsičanům, kteří s ním stále zacházejí s rasově podmíněným despektem, pracuje na svém „sebezdokonalení". Naučí se číst a psát, tiše naslouchá svým šéfům a osvojí si tak jejich dialekt (a metody) a nakonec vyspívá ve stratéga, schopného při sledování svých vlastních cílů obratně využívat svého okolí i jeho vlastních pravidel.

Jeho příběh je přitom obratným spojením strohého, až dokumentaristicky laděného vězeňského dramatu s žánrovými prvky - stejně jako je film úspěšnou kombinací drsného realismu s obrazovou stylizací odkazující k magii subjektivismu.

Přítomnost ducha Malikovy první oběti, věšteckého snu či zatmívacích záběrů kupodivu nijak neruší diváckou fascinaci „skutečným" příběhem, neseným především na bedrech málo známého osmadvacetiletého Tahara Rahima.

Subtilní, ale fascinující proměny

Velkorysá délka filmu je ospravedlnitelná i potřebou prostoru, v němž by se proměna hrdiny jevila zcela věrohodně a přirozeně - neodbývá se totiž „skokem" pomocí klíčových událostí, ale jaksi nepozorovaně, při zachování prakticky nezměněného Malikova zevnějšku a projevu. Její velikost si lze přesně uvědomit v oblouku tvořeném scénou první vraždy, kterou musí Malik z donucení spáchat, až k přestřelce v závěru snímku.

Rahim dosahuje proměny pomocí velmi subtilních hereckých prostředků a viděla-li jsem letos lepší herecký výkon, nevzpomínám si na něj. Důstojným protihráčem je mu v davu zachmuřených tváří spoluvězňů „otcovský" Niels Arestrup. Jeho postava korsického bosse vybaveného charismatickým klidem, střídaným čas od času nelítostnou brutalitou, prochází podobně fascinující proměnou - jen opačným směrem.

Přestože v domovské Francii film bezpochyby podnítí řadu diskusí například na téma postavení Arabů ve společnosti (zejména v souvislosti s rasovými i sociálně motivovanými nepokoji), odvažuji se tvrdit, že podobné akcenty režisér na mysli vlastně neměl.

Prorok není primárně politický film a vzdává se i jednoznačných morálních hledisek. Přes svou autenticitu je především „modelově" nadčasovým dramatem o duši ztracené v očistci, pro nějž jsou reálné charakteristiky jen funkčním prostředkem.