Recenze - Francouzský film Přepadení (2010) bývá často přirovnáván ke snímku Let číslo 93 Paula Greengrasse (2006). Oba vycházejí ze skutečných případů únosů letadel arabskými teroristy, v obou případech se na první pohled autoři snaží spíš o rekonstrukci než o dramatizaci.
Obliba Greengrassova filmu přitom může působit trochu zvláštně; celý Let číslo 93 je založený na snaze cíleně se vyhýbat všem svodům toho, aby z událostí 11. září 2001 vzniklo velké tragické vyprávění. Ostatně stejným způsobem režisér přistupoval už k zpracování masakru v severoirském Derry ve filmu Krvavá neděle z roku 2002, tedy pouhý rok po teroristických útocích na World Trade Center.
Zpravodajský styl
Souvislost to nemusí být náhodná, oba Greengrassovy filmy vyvolávají podobné reakce jako sledování amatérských záznamů letadel narážejících do newyorských mrakodrapů. Nehraje při nich monumentální hudba, střih a pozice kamery nám neumožňuje mít co nejlepší přehled a výhled; není tu ani žádný hrdina, s nímž bychom mohli výjev spoluprožívat.
A nejde jen o vědomí, že to, na co se díváme, se opravdu děje, zatímco filmová vyprávění nejsou skutečná. Daleko důležitější je, že se to děje jinak, než jsme navyklí, že se věci dějí a mají dít - a to nejen z filmu a televize, ale i z každodenní životní zkušenosti. A právě toto „jinak“ stojí v základu Greengrassových filmů.
Specifický styl jeho filmů je označovaný jako „zpravodajský“, protože připomíná surové záznamy válečných zpravodajů nebo oněch amatérů přítomných u výjimečné události. Neukotvený pohyb kamery, nečekané střihy a chybějící návaznost záběrů poukazují na to, že jejich autoři neměli komfort k souvislému a přehlednému zachycení události.
Nejvěrnějším navázáním na Let číslo 93 ale není Přepadení, nýbrž norský snímek Nokas promítaný loni v Karlových Varech. Režisér Erik Skjoldbjærg využil Greengrassovy postupy ke ztvárnění skutečné události, přepadení norské sčítací centrály. Film vrcholí obrazy naprostého chaosu, kdy po sobě střílejí zmatení lupiči a policisté a kolem procházejí nic netušící chodci.
I Nokas přitom používá dramatické prostředky, ale velmi jemně a nenápadně. Kromě několika efektně zpomalených záběrů je to především ambientní soundtrack Geira Jenssena (samostatně vydávajícího hudbu pod jménem Biosphere).
Klasické žánrové drama
Také v Přepadení, které ztvárňuje případ únosu francouzského letadla v Alžíru v roce 1994, je možné najít řadu podobností s Greengrassovými filmy. Kamera se neustále chvěje, přeostřuje a zoomuje, děj se strikně omezuje na chronologické sledování průběhu události. Režisér Julien Leclerq, který před tímto filmem natočil jen mdlou sci-fi Chrysalis, tu však zároveň inscenuje i napínavý thriller.
Kromě hudby, která prakticky neustále výstražně skřípe i vypjatě burácí a jednoznačně určuje náladu scén, je to především tím, že snímek se soustředí na několik výrazně „žánrových“ figur. Samozřejmě se jedná o mladého vůdce únosců, který musí fanatickou odhodlanost osvědčit mimo jiné tím, že před něj na letiště předvedou jeho matku.
Opačný tábor je ztělesněn ve figuře ambiciózní a rovněž mladé pracovnice ministerstva zahraničí, která je podle žánrových regulí ze všech nejpohotovější, ať se to týká zpracovávání informací nebo akce - a musí svou pravdu obhájit před nadřízenými. Třetím hrdinou je člen protiteroristické jednotky, resp. spíš jeho manželka a děti, které trnou strachem o jeho osud.
Pomocí těchto postav získáváme v Přepadení něco, co nám Nokas i Greengrassovy filmy usilovně odpíraly, získáváme přehled a klasické žánrové drama. V případě Greengrassových rekonstrukcí šlo o náznak toho, že zachycované události se souvisle a přehledně zachytit nedají. Lépe řečeno, že když je zachytíme přehledně, dostaneme sice dramaticky vystavěný příběh, ale nepochopíme podstatu těchto událostí. Ta spočívá právě v chaosu a nepředvídatelnosti.
Krvavá neděle i Let číslo 93 působí neobyčejně tísnivě, neboť víme, že zachycovaná situace se dříve či později vymkne kontrole, ale nevíme kdy a jak. A co horšího, „zpravodajsky“ vyprávěný film nám k tomu nedává vodítka, nemáme dramatickou stavbu, podle níž bychom poznali, co přijde příště. Chaos může vypuknout kdykoli a jakkoli. V Přepadení se oproti tomu dokážeme podle dobře známých žánrových indicií snáze zorientovat v tom, co bude následovat, kdo zemře a kdo se zachrání.
Samozřejmě lze namítnout, že s žánry nemají tyto aspekty událostí co dělat, protože takhle se prostě reálně udály. Manželka člena protiteroristické jednotky možná skutečně sledovala celou akci na obrazovce na letišti se slzami v očích. Podstatné ovšem není to, zda „žánrové“ prvky odpovídají, nebo neodpovídají skutečnosti.
Spíš jde o rozdíl přístupů. Zatímco Leclerq se soustředí na oněch několik aktérů a všechno dění ztvárňuje jejich pohledem, Greengrass a Nokas vycházejí z události samé a na vystupující jedince se dívají "jen" jako na její účastníky.
Konvenční thriller o třech liniích
Ani to, že Přepadení je kompromis mezi „zpravodajskými“ rekonstrukcemi a žánrovými thrillery, ještě nemusí hrát v jeho neprospěch. Problém začíná až u toho, že není úplně uspokojivé ani jako thriller. Nabízí nám perspektivy tří postav, které se ale sotva kdy potkají a každá z nich v podstatě vypráví úplně jiný příběh.
Devadesát minut filmu nedokáže pořádně rozehrát ani jednu z předkládaných linií, takže všechny působí jako nahozené skici. Najednou nám tu chybí motivace a zájmy postav, o které u rekonstrukčních filmů nestojíme. Kvůli přílišné rozdílnosti tří dějových linií snímek postrádá úzkostnou sevřenost Letu číslo 93.
Scény z vnitřku uneseného letadla dlouho vypadají jako přehlídka modelových situací z "únosových filmů". Jsme svědky hysterických výbuchů zločinců i neočekávaného, až hrdinsky ledového klidu některých cestujících. Především nás ale snímek z nitra letadla vytahuje ven; k událostem, které se situací uvnitř souvisí velmi volně. Závěrečná přestřelka, sama o sobě natočená efektně, pak nepůsobí jako finální eskalace napětí, ale spíš jako začátek akce, na kterou se celý film čekalo.
Přesto má Přepadení dynamiku a dokáže udržet napětí, a to právě díky díky stylu, ve kterém neklidná kamera, tempo a hudba pohání celek kupředu. Leclercq se ukazuje jako pokračovatel současné vlny evropských thrillerů, které přistupují k žánru civilněji a komorněji než Hollywood.
Stejně jako v Nevinné Freda Cavayého nebo v Tohle je láska Matthiase Glasnera se tu setkáváme s šedivou realitou – a to doslova, protože barevnost obrazu je stažena na úroveň přibližující se černobílé. A samozřejmě tu chybějí „nadlidské“ postavy, které by v nebezpečných situacích uměly chodit jako ve svém živlu. Zde vidíme jen vyděšené, nejisté a zranitelné jedince.
Ve výsledku ale Leclerc neudělal příliš plodný kompromis. Spojení zpravodajského stylu a žánrového vyprávění nepůsobí rušivě, nicméně sotva může nabídnout víc než konvenční thriller složený ze tří nesouvislých kusů.
Možná měla být autorovým příspěvkem k filmovému zachycení výjimečných událostí právě tato rozdrobenost, kdy každý účastník prožívá zcela odlišný osud a vnímá celý "příběh" naprosto jinak. Pak to ovšem měl Leclerq říci lépe, i když ani tak by to nebylo nic objevného.
| Přepadení | |
| L'Assaut | |
| Žánr: | Akční, Thriller |
| Režie: | Julien Leclercq |
| Obsazení: | Vincent Elbaz, Grégori Derangčre, Mélanie Bernier, Philippe Bas, Aymen Saďdi, Marie Guillard, Mohid Abid |
| Délka: | 95 minut |
| Premiéra ČR: | 05.01.2012 |
