Recenze - Píše se rok 1966, zlatá éra rock'n'rollu, a BBC coby jediná britská rozhlasová společnost s celoplošnou licencí vysílá méně než hodinu hudby denně - většinou artistního jazzu. Pro ilustraci je to stejný rok, kdy Beatles vydávají Revolver, Stouni bodují s Paint It Black a Beach Boys nahrávají Pet Sounds.

Situace postavená na hlavu. Proto už dva roky skupina nadšenců, která našla mezeru v zákoně, vysílá z lodi (později několika lodí) zakotvené mimo teritoriální vody. Vláda je vzteklá, ale miliony posluchačů denně nedokážou odtrhnout uši od rozhlasových přijímačů, z nichž se konečně line to, co je zajímá, čím žijí.

My Generation

Potud by Piráti na vlnách mohli být skutečnými událostmi inspirovaný film, který by hovořil o éře zrodu okázalého individualismu; o době, kdy vlády začaly být poprvé masově vnímány jako zkostnatělé aparáty, jež je nejlepší ignorovat. Mohla by to být črta o době, kdy byl rock'n'roll ještě nebezpečný a symbolizoval rozkol; změnu, kterou nejlépe vyjádřilo nezvladatelně rozčílené zakoktávání Rogera Daltreyho v refrénu skladby My Generation.

To by ale scénář a režii nesměl mít na triku Richard Curtis, který předtím, než režisérsky debutoval s Láskou nebeskou, napsal Notting Hill, Čtyři svatby a jeden pohřeb, oba celovečerní Mr. Beany a Bridget Jonesové.

K těmhle filmům totiž stačí přidat pár starších českých pohádek, Pretty Woman, koncert Vídeňské filharmonie, Donutilův recitál - a okamžitě vykouzlíte idylu vánočního vysílání. Nikdo nepřijde k újmě, nic není úplně na vážno, záporní hrdinové mimo dohled a k dojetí vždycky strašně blízko.

Piráti na vlnách se drží principu Lásky nebeské, kdy Curtis nestraní jedinému hrdinovi, ale spřádá a prolíná osudy mnoha postav, které spojí buď vánoční vystoupení, nebo právě kotvící loď, odkud vysílá Radio Rock.

Piráti na vlnách | Foto: Aktuálně.cz

Ovšem tam, kde Láska nebeská fungovala proto, že dokázala na půdorysu něčeho naprosto obecného jako Vánoce prolnout příběhy nejrůznějších typů od premiéra po dvanáctiletého kluka, přicházejí Piráti na vlnách ze scenáristického hlediska se stejnorodým davem.

Bezmezná láska k hudbě

Můžete sice tvrdit, že okouzlující dandy-kapitán Quentin (Bill Nighy) je úplný protiklad americky patetického speakera Hraběte (Philip Seymour Hoffman), který je daleko větší mluvka než prudce sexy Půlnoční Mark (Tom Wisdom), a ten zase nemá tu animální sprostotu krále DJů Gavina (Rhys Ifans) - pro zajímavost první zpěvák slavných Super Furry Animals), který se nestydí čas od času ponížit dobrosrdečného ňoumu Simona (Chris O'Dowd - Roy z Ajťáků).

Jenomže aby vůbec tahle parta dokázala žít daleko od pevniny jako kostlivci na Bludném Holanďanovi, musí mít každý z nich v základě jedno: bezmeznou lásku k hudbě.

Piráti na vlnách | Foto: Aktuálně.cz

Tu vášeň, která vám nedovolí odejít od rozposlouchaného alba, nutnost umocňovat svoje radosti i smutky třiapůlminutovým emocionálním koncentrátem, fyzickou chuť utopit se ve zvuku a zapomenout na vše ostatní, protože to je vaše jediné útočiště, zvědavost slyšet, co bude dál, co se stane, až tahle skladba dohraje.   

Když na to dojde, žádného z hrdinů nic neodradí od toho, aby nerozbil štamprle, vyskočil na stůl a zařval: „Rock'n'roll!" V tom si jsou všichni podobní jak jedno album AC/DC druhému. A o těchhle povahách fakt něco vím, věřte mi.

Šmoulovsky snadný souboj sympatií

Všichni hrdinové mluví společnou řečí pop music, proto je pro Curtise neskutečně obtížné vytvořit v Pirátech na vlnách jakýkoli konflikt, nebo alespoň zdání nedorozumění - navíc při jeho velejemném a shovívavém pohledu na život.

Děj Pirátů na vlnách se tak smrskává na plochou koláž pravděpodobných skečů, které by se mohly těmhle svobodomyslným hippíkům přihodit. Jako jediného protivníka proti sobě mají -ministra Dormandyho v podání Kennetha Branagha,  smrsknutého do gargamelovské karikatury konzervativních hodnot. A to je pro diváka šmoulovsky snadný souboj sympatií.

Navenek nenároční Piráti na vlnách mají velkou smůlu v tom, že se dotýkají hned několika klíčových témat současného hudebního průmyslu a mladé kultury.

Drzost moderátorů Radia Rock předznamenává obscénní excesy Russella Branda, za které byl loni vyhozen z BBC. Ale nejen to: internet udělal z poslechu a sdílení hudby opět napínavou komunitní záležitost, ne nepodobnou počátkům rozhlasu. Vymanil ji z nudné solitérské konzumace, již reprezentovala éra MTV. 

Curtis alibisticky a srabácky postává na hranici toho, kdy by se vánoční komedie o podivínech s čistou duší mohla proměnit v podobenství toho, jak se establishment bojí kultury, kterou nedokáže pochopit.       

Piráti na vlnách | Foto: Aktuálně.cz

Stačí, když si připomenete pár novějších případů, a romanticky smířlivá retro podívaná je najednou daleko míň vtipná. Hon na pirátská rádia není nepodobný kriminalizaci spontánních rave parties v 90. letech. Nehledě na to, že se Piráti na vlnách se dostávají do kin přesně v době, kdy si jejich o dvě generaci mladší následovníci z Pirate Bay jdou na rok sednout za katr.

Ale jestli z toho plyne naděje, že i o nich jednou bude natočená naivní bezkonfliktně roztomilá veselohra, která se vám vykouří z hlavy, sotva v závěrečných titulkách dozpívá David Bowie, tak se to pro mě za mě dá tolerovat.