reklama
 
 

Recenze: Pevné pouto má v sobě mystiku čínského ručníku

22. 3. 2010 15:45
Duchovní thriller Petera Jacksona podle slavné knihy

Recenze - Peter Jackson býval zlobivé režisérské dítě, které nechávalo skákat lidi s motorovou pilou skrz těla vesmírných kanibalů, rozšlehávat zombie mimina v mixéru či zvracet plyšové králíky z jeviště do divadelního publika a nakonec je všechny nechat rozstřílet od hrošice se samopalem.

Jo, to byly časy: Bad Taste (1987), Braindead (1992), Meet the Feebles (1989). Pak bohužel natočil Pána prstenů a od té doby ho všichni berou vážně.

Tedy důsledně vzato, měl ve své tvorbě i několik odboček. Mistrně mystifikoval se Zapomenutým stříbrem (1995) o novozélandském průkopníkovi kinematografie Colinu McKenziem, který nikdy neexistoval, a také zkusil vážné drama - Nebeská stvoření (1994) o dvou teenagerkách-vražednicích, jež žijí v podivném vnitřním světě (respektive jedna si o tom píše poetický deníček).

Ideální diváci Jacksonových posledních filmů

Právě na Nebeská stvoření navazuje Jackson s novinkou Pevné pouto asi nejvíc. Vražda, retro styl, fantasy prvky, perspektiva mladé dívky. Zdá se dokonce, že všechny jeho filmy (včetně Pána prstenů a King Konga) nějakým způsobem zkoumají podoby nedospělosti, mentálně vězí někde v přelomu dětství do puberty a různými způsoby onu nutnost dospět odsouvají.

Zkrátka, můžete anarchisticky řádit, jako to dělají hrdinové jeho raných filmů, nebo jsou hlavní hrdinové zabiti, případně zůstávají součástí nějaké země, kde čas nehraje roli. Rovněž ideální diváci Jacksonových posledních filmů bývají "děti" kolem 12-14 let plus ti, kteří se na podobnou věkovou vlnu jsou schopni navrátit.

Pevné pouto je každopádně hodně divný a hodně nevyrovnaný film. V jistém smyslu nesmírně precizně natočený, kdy každý záběr působí promyšleně a v jednotlivých momentech se většinou daří navodit atmosféru napětí a strachu či rodinné idyly nebo romantiky. Někteří herci předvádějí výborné výkony… Tak kde je chyba?

Jádro leží už v knižní předloze Alice Seboldové a potom se vše dál propadá a rozkládá v samotném procesu adaptačních změn. Ta kniha totiž adaptovat asi ani nejde. Zaprvé své autorce slouží jako osobní umělecká terapie, jejíž síla je těžko přenositelná na někoho, kdo nemá konkrétní zkušenost se znásilněním, případně není rodič ztraceného-zavražděného dítěte.

Netvrdím, že příběh nelze pochopit, ale spíš že na základě toho, co poskytuje kniha a hlavně film, lze těžko procítit onu léčbu, projít si procesem smíření se ztrátou někoho milovaného.

Soukromé nebe Susie Salmonové

Kniha jde k věci (tedy vraždě) mnohem rychleji a především stojí na velice ostrých kontrastech. Jenomže Jackson s ohledem na lepší přístupnost z příběhu vymazal to zásadní - tedy znásilnění, které je v textu líčeno skutečně brutálně s prostřihy na obyčejný běh života ostatních postav. Není tu tedy žádný šok a velké trauma, z něhož by bylo nutné se vzpamatovávat. Film zůstává stále v jemném a vlastně roztomilém retro oparu a má neobyčejně líné tempo.

Svým líčením "soukromého nebe Susie Salmonové", z nějž hrdinka vše pozoruje a popisuje nám divákům, pak paradoxně snímek v někom vytváří i dojem, že jde o "krásný film" - což je téměř tak úchylné jako být nekrofilní pederast.

Možná je to dezinterpretace, která vychází z toho, co lze vidět, ale skoro to vypadá, že je lepší být mrtvý než být živý, případně se člověk dostane do stavu, kdy je mu to jedno.  Být emo holka nebo new age blouznivec, možná na to i kývnu. Ale takhle váhám: Litujeme Susie? Nebo hůř: Máme ji litovat?

Pevné pouto celou dobu trpí nejasnými časovými vztahy, což je opět dáno tím, že filmová verze opomenula zásadní věci z předlohy. Je téměř nemožné, aby deset let děje zvládli odehrát titíž dětští herci (a aby mladší sestra vypadala od začátku starší) - stejně jako nevěrohodně působí matčin odjezd a návrat k rodině, když vynecháme to, že se spustila s vyšetřujícím detektivem a vrací se po sedmi letech.

Pořádně se emočně napojit

Hlavní vypravěčka sedící na obláčku v nebi vždycky jen řekne - no a pak taťka udělal tohle, pak mamka odjela, pak ségra začala mít podezření… a výsledkem je, že na většinu postav nemáte žádnou šanci se pořádně emočně napojit. 

Zůstává tu i spousta nedořešeností, z nichž mnoho nelze vypsat, protože by to prozradilo už příliš. Ale aspoň jednu otázku: Jak mohl Harvey sám tak rychle naložit těžký trezor s tělem Susie do auta, když později evidentně potřeboval pomoct jen ho dokutálet do velké jámy?

Toto jsou ale pořád jen detaily a stále ještě pochopitelná snaha vmáčknout jádro knihy do celovečerní délky (a méně let děje). Výrazný posun už nastává v tom, že film se nijak nesnaží o pohled do mysli vraha, ačkoli kniha Harveymu (o němž od počátku víme, že čin spáchal) poskytuje poměrně hutné psychologické zázemí a minulost, na základě čehož jsou jeho pohnutky pochopitelné a hlavně přestává být jednorozměrným monstrem, jež má skoro nadpřirozené schopnosti.

Jako by existovala jen pozitivní verze rodiny a rodinné hodnoty byly nade vše. Nominace Stanleyho Tucciho na Oscara za vedlejší roli tak vyznívá dost neopodstatněně, když jde spíš o slizké namaskování než o herecký výkon.

Nyní k tomu opravdu nejpodstatnějšímu, na čem si vyláme zuby většina diváků a divaček - a pravděpodobně i ti, jimž se film líbí. Susie má ve svém zásvětí, přednebí, očistci či prostě "někde mezi na digitální mezi" pozici zdánlivě vševědoucí vypravěčky s absolutním nadhledem a ví, co kdy kdo přesně dělal a co si myslel. Zároveň je ale případně svému věku dosti naivní, z čehož vychází i podoba onoho nebe, které vypadá jako čínský ručník z vietnamské tržnice nebo malůvka v dívčím deníčku.

Poučená věčností zásvětí...

Jackson hlavní hrdinku dokonce vykresluje mnohem rozumněji jako naivku, zatímco v knize je až nepřirozeně přemoudřelá - jednak "poučená věčností zásvětí" a jednak neobyčejně zdatná v popisech i dosti technických věcí, jimž by asi normální třináctiletá dívka nerozuměla (tohle si autorka předlohy moc neohlídala). Kniha nicméně nechává popis nebe jen ve velmi nejasných konturách, a co se děje přímo v něm, moc nerozvádí, zatímco film v "nebi" prodlévá opakované dlouhé minuty.

Nezbývá než se ptát: Má ten její svět být opravdu krásný? Nebo je výrazem její nezralosti? Je to celé motivováno vypravěčsky a má to mít jasnou logiku s ohledem na "vnitřní vidění" postavy? Nebo je v onom líčení nebíčka jenom samoúčelná snaha být estetický, případně zapojit určité trikové technologie? Vzhledem k tomu, že Jackson nikdy nebyl sofistikovaný vypravěč, nabízí se spíše druhá, podstatně horší varianta. (Stejně jako byla bitva u Helmova žlebu ze dvou stran knihy roztažena na hodinu filmu, i v Pevném poutu se Jackson pouští hlavně do trikových orgií, které nemají velkou oporu v předloze.)

Susie Salmonová zapadá velmi přesně do kategorie "nespolehlivý vypravěč" - zdánlivě vševědoucí, ale přitom nějak omezený a zavádějící. Jenomže k rozpoznání toho, že jde o "narativní nespolehlivost", potřebujeme najít nějakou další úroveň výpovědi; zkrátka vycítit nebo rozumově identifikovat na základě poskládání určitých obrazů, že minimálně některé z těch obrazů jsou "esteticky falešné nebo méně hodnotné".

Nitky a struny vesmíru

Ale v Pevném poutu se nezdá, že by se tvůrce zodpovědný za tvorbu všech obrazů snažil, aby některé z nich byly identifikovány jako kýč. Spíše naopak: mají sloužit jako obrazy oné nadpozemské krásy, jako prostředek, skrze nějž dospějeme duchovního osvícení a smíření se zákonitostmi karmy.

Na meditativní dílo však Pevné pouto zůstává moc povrchní, panuje tu spíš úžas ze syntetických barev a tvarů, než že by člověku došlo, jak jsou všechny nitky a struny vesmíru propojené.

Spisovatelka Alice Seboldová se s podobou filmu vyrovnala podobně jako hrdinka: dospěla nějakého zenového smíření, že jí záleží jen na procesu tvorby, a nikoli na kontrole výsledku práce někoho jiného. Bohužel pro čtenáře a diváky, kteří se nenechají unášet hladce plynoucími obrázky, ale občas se ptají i po smyslu sdělení, těžko může nastat to, že by se s podobným dílem smířili. 

Kde se v tom pankáčovi vzalo najednou tolik konformity? Člověk se mohl na totéž ptát už u Pána prstenů, ale tam jde přece jen o konzervativní literaturu oprašující starodávné mýty. Nicméně když si svůj malý seriozní nadpřirozený horor (Téměř dokonalý zločin v roce 2000) dokázal natočit Sam Raimi, který začínal také karnevalovými gorefesty (Evil Dead 1-2), proč by to nezvládnul Peter Jackson?

Rád bych napsal něco lepšího; chtěl bych, aby se mi Pevné pouto líbilo, ale nedá se svítit. Jestli se v poslední době objevilo dost názorů, že jde o nejhorší velký studiový film loňské sezóny od známého autora, tak s tím v zásadě souhlasím.

Pevné pouto
The Lovely Bones
Žánr: Drama, Fantasy, Thriller
Režie: Peter Jackson
Obsazení: Mark Wahlberg, Rachel Weisz, Saoirse Ronan, Stanley Tucci, Susan Sarandon, Rose McIver, Michael Imperioli, Carolyn Dando, Amanda Michalka, Nikki SooHoo, Thomas McCarthy, Reece Ritchie, Peter Jackson ad.
Délka: 135 minut
Premiéra ČR: 18.03.2010

autor: Kamil Fila | 22. 3. 2010 15:45

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama