Recenze: Perfect Days jen rozdávají reklamní moudra

Kamil Fila Kamil Fila
6. 11. 2011 18:25
Komedie Alice Nellis pro čtyřicátnice a gaye
Foto: Kultura

Recenze - Vývoj kariéry režisérky a scenáristky Alice Nellis napovídá, že toho má stále méně co říci - a především, že i to málo odmítá prezentovat způsobem, který by jí dával právo považovat se za filmařku s ambicemi. Přitom lpí na tom, že nedělá jen spotřební zboží. Komedie Perfect Days v její filmografii představuje zdánlivý odskok k lehké múze, přestávku mezi „těžkými" filmy; ve skutečnosti jde o vyvrcholení dosavadního sestupného trendu.

Příslib, nebo ztracená bitva?

Foto: Kultura

Shrnout něčí tvorbu do pár hesel je vždy trochu nefér, ovšem bez premis se těžko dostat dál. První film Alice Nellis, volební tragikomedie Ene Bene (1999), byl přijímán rozpolceně. Podle některých je v něm velký, ale ne plně rozvinutý pozorovatelský talent na zachycení situací všedního dne. Podle jiných naopak vyznívá smutně, jak se už debutantka podřizuje vypravěčským a stylistickým konvencím televizních Bakalářů. Pro někoho tedy příslib, pro jiné předem ztracená „bitva o hledání vlastního výrazu".

Okolo druhého snímku s názvem Výlet (2002) panuje konsensus, že jde o autorčino nejlepší dílo. Téma „rodinného peklíčka", kdy se lidé navzájem terorizují láskou, nebo k sobě naopak kvůli povinnostem nejsou schopni prožívat opravdové city, dostalo mnohem rozpohybovanější formu road movie, kdy přece jen všichni nesedí doma v kuchyni.

Právě estetika (či také „topos") kuchyňských a ložnicových hovorů se zdála být od dob Homolkových v české kinematografii značně vyčerpaná. Alice Nellis tu zřejmě ze sebe dostala vše, co měla na srdci - dokonale zažité a zároveň snadno uchopitelné ve filmové podobě. Od té doby ale tápe.

Foto: Kultura

Psychologické drama Tajnosti (2007) o čtyřicátnici, která má zdánlivě všechno, ale cítí se vnitřně nenaplněná, stálo a padalo jen na výkonu Ivy Bittové. Skluz k učebnicovému midcultu, maloměšťáckému uměníčku, které nenechává žádnou otevřenou otázku, ale všechno nám polopatě vysvětlí a zopakuje, už Alice Nellis nikdy nevybrala.

V plné obludnosti

Raná feministická teorie říkala oné falešné spokojenosti manželek v domácnosti „ženská mystika" -  kdy pak ovšem přes veškeré materiální zabezpečení zbývá jen nepojmenovatelný pocit prázdna. V Tajnostech se Alice Nellis toto mnohokrát lépe zpracované téma (viz Hodiny nebo díla Todda Haynese - Safe a Daleko do nebe) pokusila vylepšit představami o umění pomocí hudebních a tanečních vsuvek; a její mentální obzor „učitelky výtvarky a hudebky" tak dostal možnost rozvinout se v plné obludnosti. Postavy mají zásadně ušlechtilá povolání (překládají literaturu, hrají na klavír), mají i ušlechtilé vize a jsou tak dokonalé, že snad ani nepoužívají toaletní papír.

Naprostá absence humoru a soudnosti a hlavně touha udělat velké umění (tj. něco nesnesitelně drásavého) se projevila v Mamas a Papas (2010), které těžko označit za něco jiného než psychologické porno a citové vydírání publika. Hranice únosnosti byla překročena - mozaika příběhů o „matkách, které selhaly" se utápěla v bolestínství a postavy ráchala v neutuchající trapnosti. Protože takhle přece všichni žijeme, že? Anebo taky ne. A dokonce známe i lepší filmy a nemyslíme si, že filmový realismus znamená pouhé reprodukování známého.

Foto: Kultura

Jako úvod recenze rozverné nezávazné komedie mohou být předcházející odstavce nadbytečné. Pro pochopení toho, jak se vyvíjí dílo Alice Nellis ale slouží coby názorná ukázka, jak režisérka postupně tlačila stále více na pilu, až nebylo možné jít dál a skončila v objetí s mainstreamem. Snímek Perfect Days s podtitulem I ženy mají své dny je v podstatě „ženskou" variací na snímek Jiřího Vejdělka Muži v naději. Avšak jen při značném úpadku kritérií toto zjištění můžeme konstatovat s pozitivním nádechem.

Spíše se zdá, že Alice Nellis, podobně jako Jiří Vejdělek, dává definitivní sbohem umění (respektive té verzi, kterou vyznávala a jež se míjela s tím, kudy se ubírá světová kinematografie) a chce už jen bavit. Čímž také zpětně potvrzuje status většiny svých předchozích počinů jako pouhých nezdařených experimentů.

Jde to i jinak

Jistě, může být příliš brzo takhle spekulovat a klidně lze uvést příklad tvůrců jako je Woody Allen či Steven Soderbergh, kteří střídají žánry a dovedou natočit jak čistou komedii či parodii, tak seriózní drama. (Návrat z krize bezobsažných komedií zase v poslední době zaznamenává Jan Hřebejk.)

Foto: Kultura

Alice Nellis však na rozdíl od nich trpí tím, že nemá „filmové vidění" a je indiferentní k otázkám stylu. Proto jí zjevně nevadí natočit Perfect Days jako statickou interiérovou konverzačku, na níž je poznat, že vychází z divadelní předlohy.  Že to jde i jinak, by se tady mohla učit třeba od Romana Polanského. 

Ale i pasáže, které mají snahu vyprávět obrazem, a ne slovy, čerpají z jiné pokleslé konvence - reklamní estetiky. Když životem zklamaná čtyřicátnice Erika (Ivana Chýlková) smutní v baru, zželí se nad ní zdejší barmani a začnou vyrábět perkusivní zvuky cinkáním na skleničky či boucháním dvířek ledničky, aby ji rozveselili. Člověk po této energické montáži obrazů jen čeká, kdy naskočí fernetovské reklamní logo „I ženy mají své dny". 

Erice ovšem jen naskočí smyslná jiskra v oku a zatáhne si domů slibně nažhaveného kolouška (Vojta Kotek). Když však mezi nimi začne váznout komunikace, protože v „ženském filmu" se na to postavy neumí vrhnout jen tak, odvážou se oba opět cinkáním lžičkami o skleničky a splynou ve „spontánním tanci".  Ano, až takhle hloupě a podbízivě je film natočený a reklamní svět pouze reprodukuje a neironizuje.

Foto: Kultura

Prázdnota sloganu „I ženy mají své dny" bije do očí, neboť jde o dvojité převrácení původního významu. Reklama „I muži mají své dny" vycházela z toho, že oproti samozřejmému a přirozenému cyklu ženského menstruačního kalendáře, kdy všichni mají tolerovat špatnou náladu žen, přichází podvratný slogan, kdy své dny mají i muži.

Proč se však film o ženách musí vymezovat zpětně vůči tomuto machismu? Protože základem života postav je jen reklama, přetvářka a faleš? Copak původní nejsou ony „ženské dny"? Tak jaképak „i ženy"?

Tomu, že film vlastně líčí identitu postav jako totálně schizofrenní, a přitom tuto „kulturní schizofrenii" neproblematizuje, odpovídá celé uvedení do děje. Hlavní hrdinka je totiž hvězdou televizního pořadu Před a po, v němž coby majitelka kadeřnického salónu zkrášluje schválně hnusně namaskované lidi do vyfintěné podoby, v níž v reálu nikdy nevyjdou na ulici. Hrdinka nemá výčitky svědomí, že její image je postavená na lži, naopak má být úspěšná a naplněná, a chybí jí jen miminko. Ach, ty problémy dnešní buržoazie, lídra pokroku!

Ve vysněném reklamním světě

V práci nemít svědomí a vytvářet virtuální realitu, pak si oddechnout u rádoby alternativního umění v divadle La Fabrika (film je už v podstatě drze otevřenou reklamou na onen podnik) a nakonec fňukat u skleničky s kamarádem gayem, jak je osud krutý, protože nemůžete ňuňat vlastního mimíska a matka vám darovala nemožný pletený svetr.

Foto: Kultura

Člověk by tu chuděru politoval, kdyby ji ovšem nehrála Ivana Chýlková. Už po x-té v poslední době musím napsat, že evidentně chytřejší herečka hraje mnohem hloupější postavu; a tentokrát bychom jí chování mohli věřit, kdyby byla nejméně o deset mladší. Ať paní Ivana promine, ale už dlouho jsem jí neviděl hrát tak špatně a dezorientovaně, za což ale nemůže ona, ale scénář, který z ní dělá neschopnou blbku.

Zápletka se pak dále vyvíjí tím způsobem, že barman, který s Erikou lžičkuje, je ztracený syn její nejlepší kamarádky a zároveň bývalé švagrové (Zuzana Bydžovská). Erika se přitom v dobrém po letech odloučení rozvádí se svým manželem (Bohumil Klepl), který si narazil roštěnku (Martha Issová), jež by mohla být jeho dcerou. A k tomu všemu Erika chce zplodit dítě stůj co stůj a dárcem spermatu se má stát její teplý kamarád Richard (Ondřej Sokol).

To je ale překvapení, když se na konci všichni potkají v Eričině bytě, kde se beztak odehrává šedesát procent filmu, a hezky si to vyříkají jako v nějaké cimrmanovské operetě. Obecenstvo padá ze židlí. Opona jde dolů. Děkovačka. Byl to ale uvolňující večer, není-liž pravda?

Možná by se dalo jen dodat, že existuje i skupina diváků a divaček, kteří si podobnou zábavu dovedou s klidem odepřít. Odpudivá jim připadá právě ta zdánlivá vkusnost a lehkost, s jakou se tu vše podává a která smazává rozdíly mezi různými kategoriemi filmů.

Perfect Days rozhodně nemá parametry profesionálně dělané hollywoodské nebo britské komedie; na to tu chybí dostatečný nadhled a postavy nereagují vybroušenými replikami; spíše se tu tak brebentí a opilecky plácá. Film se odehrává v jakémsi bezčasí na území nikoho, ve vysněném reklamním světě, v jakém by chtěly žít věčně mladé holky z pražských kanceláří, a přitom je do bahna pořád stahují jejich „protivné obstarožní matky ze Slovenska". Namísto toho, abychom některé věci pochopili sami, nám hrdinka musí zásadní poznání "Začínám si připadat jako svoje matka." sdělit zcela doslovně, k domýšlení tu nic nezbývá.  I zdánlivě jediná pozitivní hodnota snímku, že etabluje gaye v české společnosti, se zde zvrátí v to, že je prezentuje jako její nejkonzumněji žijící členy.

Autorka divadelní předlohy Liz Lochheadová napsala svou hru původně jako odpověď na výzvu, že neumí stvořit nic s happy endem. Alice Nellis se této příležitosti chytila taky, protože aplaus je příjemný. Ale po tomto hybridu, který chce být nevážnou komedií, a přitom se tváří, že mluví o zásadních životních věcech, jí asi nepůjde uvěřit jakýkoli další film, který by už chtěl být vyloženě vážný. Natočit ho samozřejmě může, ale co z toho?

Perfect Days - I ženy mají své dny
Perfect Days - I ženy mají své dny
Žánr: Komedie
Režie: Alice Nellis
Obsazení: Ivana Chýlková, Zuzana Bydžovská, Zuzana Kronerová, Ondřej Sokol, Vojtěch Kotek, Bohumil Klepl, Jan Vondráček, Igor Chmela, Martha Issová ad.
Délka: 108 minut
Premiéra ČR: 03.11.2011
 

Právě se děje

před 2 hodinami

Zastupitelé západoněmecké obce z vedení sesadili člena neonacistické strany

Západoněmeckou obec Waldsiedlung již nevede člen krajně pravicové Národnědemokratické strany Německa (NPD) Stefan Jagsch, v úterý ho zastupitelé odvolali a ve funkci ho vystřídala zástupkyně křesťanských demokratů (CDU). Informovala o tom agentura DPA.

Jagsch byl do funkce zvolen v září, a to i s pomocí hlasů CDU, sociálních demokratů (SPD) a liberálů (FDP), což vyvolalo na celoněmecké úrovni tvrdou kritiku. NDP je totiž označována za neonacistickou a zavedené strany s ní spolupracovat odmítají.

Ačkoli CDU, FDP a SPD oficiálně s NPD nespolupracují, zastupitelé těchto tří stran v hesenského Waldsiedlungu, kde žije asi 2600 lidí a který je součástí obce Altenstadt, to nerespektovali. Následnou kritiku odmítali s tím, že nikdo jiný o tuto funkci, která byla volná od června, zájem neměl a že stranická příslušnost nehrála žádnou roli.

Další zprávy