Recenze - Sci-fi romance Pan Nikdo (Mr. Nobody) belgického režiséra Jaco van Dormaela se snaží se být o všem a pro všechny a je v tom až nebezpečně až zrádně dokonalá. Kdokoli trochu uznalý vidí, jak složité muselo být něco takového vymyslet, natočit a vůbec v mnoha etapách dát dohromady.
Připadáte si tak trochu neurvale, když něco takového odmítnete. Asi jako když v pohádce S čerty nejsou žerty přijde zlomyslný kaprál k dřevěné vatře, kterou poskládal kladný hrdina Petr, kopne do ní a řekne: „Máchale, spadlo ti to! Asi větříček, nebo co…"
Tak nějak takhle nakráčíte k tomu dvou a půl hodinovému kolosu, který scenárista a režisér v jedné osobě dával dohromady deset let (jen scénář mu zabral více než šest let psaní!), šťouchnete do toho se slovy „tady ti to nedrží". Celá stavba se zřítí, bublina praská. Působíte jako ti nejhorší kazisvěti.
Nikdo není úplně imunní
Mr. Nobody ale bohužel zapadá přesně do definice „příliš dokonalý film, který po vás chce jenom to, abyste u něj jihnuli" - což je kategorie, před níž je dobré mít se na pozoru. Jasně, že lidé budou mít vždycky rádi třeba Amélii z Montmartru nebo Forresta Gumpa, vůči jejichž kouzlu a suverénnosti na určitých úrovních není nikdo úplně imunní.
Ale spíš než podléhat jim a být okouzlený svým vlastním dojetím stojí za to vymezit se vůči nim otázkami: Je to pozitivní vize světa? Opravdu nám ty příběhy říkájí něco o podstatě lidství? Dá se přijmout taková podoba lásky a dobra? V zájmu zachování příčetnosti bychom neměli automaticky předpokládat, že odpovědi znějí „ano".
V Panu Nikdo se vypráví dlouhý a složitý příběh nejstaršího muže na světě (přesněji tedy na Marsu), který trpí zvláštní formou ztráty paměti a líčí před smrtí svému doktorovi a mladému reportérovi tři vzájemně nesouvislé verze svého života. O všech třech je přesvědčený, že jsou pravdivé, přestože se navzájem vylučují. V každé z nich žil s jinou ženou a dělal jiné věci. Svět budoucnosti, v němž jsou již lidé nesmrtelní, tu visí na rtech muži, který jako poslední v historii umře, protože umřít chce.
Nepochybně by se narativní struktura dlouho dala analyzovat, ale obávám se, že nám to nepřinese velký požitek, protože je to celé schválně nesoudržné a na konci se nám film ještě vysměje. Základní slabinou je paradoxně už to, že tu vedle sebe existují pouze „silné scény" - takže cokoli je podáváno jako strašně intenzivní a barvité. Ve výsledku pak ale snímek nemá životné, a tudíž nějak přirozeně proměnlivé tempo. Připomíná spíš sled vypiplaných reklam než „normální film".
Mezi poctou, vykrádáním a spolehnutím se
Další problém představuje - přestože se autor dušuje o opaku: „Chtěl jsem, aby to nic nepřipomínalo" - že Mr. Nobody je v zásadě nesmírně neoriginální. Máte pocit, že každou scénu a motiv už jste někde viděli. Jistě, je těžké být dnes nějak nový a původní, ale proč musí mít film s Jaredem Letem v sobě kusy Requiem za sen a Klubu rváčů, ve kterých před lety hrál?
Kromě přiznaných inspirací Malým velkým mužem (stařičký vypravěč) se tu nacházejí i nepřiznané inspirace Haroldem a Maude (fingované demonstrativní sebevraždy) či Náhodou (když nastoupím do vlaku, celý život bude jiný, než když do něj nenastoupím). Vizuálně se vám kromě Amélie budou tematizováním osudu a náhody připomínat Milenci z polárního kruhu.
Nejhorší je, že to celé se pohybuje na hranici mezi poctou, vykrádáním a spolehnutím se, že to spoustu lidí nenapadne, nevzpomene si na to, nebo to neznají; vlastně ani není jasné, proč určité scény něco připomínají, protože mohly být klidně jiné. Autor, který rozehraje film o otevřených možnostech života, má sám otevřené pole možností. A svéprávného umělce - nikoli sebeokouzleného kopistu - z něj dělá až to, jak se mu podaří přesvědčit, že jednotlivé střípky do sebe zapadají, nebo umožňují mnohaúrovňové „čtení".
Řekněme, že takový Matrix je rovněž mix inspirací a odkazů, ale rozhodně originální a pozvedávající své vzory někam dál. U Matrixu, který o sobě otevřeně říká, že velká mytologie za ním je součást počítačově naprogramovaného konstruktu, nakonec nevadí, že postavy jsou trochu neživotné, protože plní jen určité funkce ve velkém plánu a niterná psychologie tu nemá místo.
Kategorie tzv. mindfuck filmů
Mr. Nobody je ovšem film postavený na citech, emocích, prožitcích, niterných stavech, fantaziích a snech - ale pak jeho vykonstruovanost neumožňuje nic opravdového cítit. Nehledě na to, že ani nenabízí více možností, jak být chápán: pointa je jasná, jen úplně blbá (k tomu ještě později).
Párkrát jsem narazil i na to, že Mr. Nobodyho někdo srovnával s románem Nesmrtelnost od Milana Kudery. Připadá mi ale, že to vychází maximálně z nepříliš reflektované radosti, že objevíte film, který trochu používá něco z toho, co znáte z oblasti a možností literatury. Ale rozhodně nejde o díla stejné úrovně.
Nemám moc rád vytváření kulturních hierarchií (kdy jedno dílo je tzv. výš než jiné), ale v případě Mr. Nobodyho jsem si uvědomil, že někdy podobné žebříčky mají smysl. Nemůžete sice dost dobře určit, jestli absurditu života postihuje lépe komedie nebo drama, ale v rámci jednoho typu filmů se dá rozlišit, jestli určité téma pojímají kultivovanějším stylem a nabízejí bohatší prožitek a „potravu pro mozek".
Mr. Nobody bude zapadat do kategorie tzv. mindfuck filmů, které si hrají s tím, co je realita a co fikce-iluze-sen-virtuální realita-jiná dimenze apod.
Pokud pomineme snímky mimo hlavní proud, jako je tvorba Davida Lynche nebo až experimentální kousky typu Myslící moře, budou pomyslný vrchol „žánru" tvořit snímky podle scénářů Charlieho Kaufmana (Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, Synekdocha New York).
Někde kousek níž se bude nacházet Donnie Darko a další filmy Richarda Kelleyho, ještě kousek níž poněkud mechanicky vyrobené thrillery jako Osudový dotek a jako nezdar kotvící na dně se vyjeví Fontána.
Nadšeni z množství nových informací
Vůbec se Dormaelův přístup se podobá dráze Darrena Aronofského. Ten si také usmyslel, že je génius a natočí novou 2001: Vesmírnou odysseu, ale zabránila mu v tom nezralost, či řekněme, nedostatečně usazené zkušenosti a vědomosti. Jak Fontána, tak Mr. Nobody můžou sloužit jako učebnicová ukázka pojmu „sophomoric" - stavu, v níž se nachází mysl lidí, kteří studují první nebo druhý ročník vysoké školy a jsou nadšeni z množství nových informací, podnětů a myšlenek, s nimiž se setkávají.
Takže „objev" šipky/šípu času, fenoménu entropie, motýlího efektu, kvantové fyziky, teorie superstrun a z nich plynoucích možností alternativních vesmírů vás uhrane a říkáte si „z toho by se dal udělat úžasný příběh" - ještě do té fyziky přimíchám nějaké tao, zen a karmu, a bude to taková filoZofie, až všem spadne čelist.
Ale z díla pak dýchá hlavně ono prvotní okouzlení a celkem nepřekvapivě promlouvá nejsilněji k těm, kteří si zaké procházejí „sophomorní" etapou života. Což bohužel u některých jedinců není omezeno věkem kolem raných dvaceti…
V Mr. Nobody spatřuju hlavně tuto nestřídmost projevující se jak v nadužívání množství střihů, rekvizit, prostředí a podbízivé hudby, tak myšlenek, které nenacházejí využití. Omlouvám se, že tu spadlou hromádku ještě víc rozkopu a budu spoilerovat; ale aby měla recenze pointu, musím prozradit i pointu filmu.
Nakonec vše zakončil větou
Dormael si zkrátka vymýšlel strašně složitý, dlouhý a v zásadě únavně zbytečný koncept se třemi paralelními verzemi dějin, aby nakonec vše zakončil větou „a to všechno se odehrává ve fantazii devítiletého chlapce, který se na nádraží rozhoduje, jestli zůstane s maminkou nebo tatínkem, kteří se rozvedli". Což je jen o stupínek méně pitomé, než pointa „a potom se probudil", které se zdárně vyhnul, i když se k tomu dost schylovalo.
Film tedy celou dobu nehraje na intelekt, ale na citečky - čili lidově řečeno jde s kanónem na vrabce. Vůbec jste se nemuseli soustředit na nic abstraktního a náročného, dvě a půl hodiny konstruování alternativních vesmírů se odehrávalo pro nic za nic a hlavně z toho vychází nebetyčný nesmysl.
Který devítiletý kluk by měl takovou fantazii a znalosti, aby četl kvantovou fyziku, teorii deterministického chaosu, věděl a jasně cítil, jaké to je zamilovat se a chápal, jak se cítí starý člověk nad hrobem? Ve své pointě film naplno selhává; nehledě na to, že ani jeho vize budoucnosti není funkční a zapadá přesně do říše nápadů, nad nimiž nikdo moc nepřemýšlel, ale přišly mu cool a tak to tam vrznul.
Lidstvo nechce být nesmrtelné a společnost by nikdy nedovolila, aby se nesmrtelnost stala něčím běžným (nehledě na to, že ani technicky zatím nemáme vůbec představu, jak by to mohlo být možné). Existují zkrátka utopie více uskutečnitelné (byť stále docela hrozivé) a pak neuskutečnitelné. Budoucnost, kde neexistuje smrt, patří k těm, které nemohou nastat.
Nedá mi než nabídnout i rychlé srovnání s filmovým vrcholem letoška - sci-fi Inception. Ta má taky dvě a půl hodiny a pracuje s několika vrstvami reality, ale všechno tu má svůj účel a dokonalou logiku. Nic nemůže být vystřiženo, nic nemůže být vynecháno, a přitom - interpretační pole máte otevřené.
O tom, že Mr. Nobody je čistě arbitrární snůška nápadů, svědčí i to, že mohl být do české distribuce zkrácen o 17 minut (osobně jsem viděl delší verzi) a pořád dává úplně stejný smysl, protože to je jen ona „fantazie devítiletého kluka". Tedy pardon, 53letého režiséra, který promrhal deset let života.
| Pan Nikdo | |
| Mr. Nobody | |
| Žánr: | Drama, Fantasy, Romantika, Sci-fi |
| Režie: | Jaco van Dormael |
| Obsazení: | Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Rhys Ifans, Juno Temple, Toby Regbo, Laurent Capelluto, Ben Mansfield, Thomas Byrne, Linh Dan Pham, Pascal Duquenne, Clare Stone, Allan Corduner, Daniel Mays, Michael Riley, Jaco van Dormael ad. |
| Délka: | 133 minut |
| Premiéra ČR: | 15.07.2010 |
