reklama
 
 

Recenze: Nová Knoflíková válka je ten nejhorší učitel

20. 4. 2012 20:21
Nová Knoflíková válka ztratila rozpustilost klackovské hry

Recenze - Knoflíková válka je letos stoletá. Přesně tak dlouho zuří boj mezi nevybíravými mládežníky z vísek Lovern a Velrany, zažehnutý tajemným slovem impotent. Boj, ve kterém padlo už několik stovek knoflíků a také několik generací čtenářů i diváků, kteří nezapomenutelný chlapecký příběh přijali za svůj podobně jako autor těchto řádků.

Na počátku všeho stála kniha francouzského spisovatele Louise Pergauda, který zvěčnil alotria svého „dvanáctého věku" v díle na pomezí dobrodružství, satiry a jadrné frašky, mocně inspirované zemitostí a fekálním humorem Françoise Rabelaise. Příběh války mezi dvěma chlapeckými komunitami dobyl i stříbrné plátno - první verze vznikla v roce 1936 pod názvem Válka kluků, další následovaly v letech 1962 a 1994 pod názvem původním.

V současnosti se už neválčí jen o knoflíky, ale i o autorská práva. Výsledkem jedné takové půtky jsou hned dvě Knoflíkové války vzniklé loni ve Francii a uvedené do tamní distribuce týden po sobě. Těžko říci, zda při tom po sobě štáby střílely z praku a spílaly si do „sralbotků, ksindlů a impotentů", každopádně bitvu o česká kina vyhrála kontumačně verze Christopha Barratiera.

U českého publika se tento filmař dobře zapsal prvotinou Slavíci v kleci (2004). Už v ní se projevila jeho záliba v ušlechtilé přepjatosti a vypočítavém ostřelování diváckých citů dvourozměrnými postavami a cituplným hudebním doprovodem. Slavíky omlouval fakt, že jim nešlo o nic většího než o komorní porci francouzské člověčinky, ve které se parta deprivovaných „hajzlíků" napraví sborovým zpěvem.

Infantilní film bez dětí

Knoflíková válka, nebo chceme-li respektovat originální název Nová knoflíková válka (La Nouvelle guerre des boutons), je skutečně nová v mnoha ohledech. Především v tom, že se nedrží ani Pergaudovy předlohy, ani nekopíruje klasickou filmovou verzi Yvese Roberta z roku 1962, která je po právu považována za kultovní počin - volně inspirována předlohou představuje nesmírně poetické, vtipné a lehce melancholické dílo, které spíš než o válčení pojednává o jedinečné svobodě dětství.

Tvůrci aktuální verze přesadili děj do roku 1944, celkem zásadně ho překopali a doplnili novými elementy, které pochopitelně nenajdeme v knize ani v předchozích zpracováních. Vedle dětských válečníků, kteří místo skalpů uřezávají nepřátelům knoflíky, tak defilují závažná témata jako Vichistická Francie, kolaborace, odboj a pronásledování Židů.

Poprvé v dějinách Knoflíkové války nejsou světy dětí a rodičů oddělené hradbou naprostého nedorozumění, ale jsou prostupné. Poetika směšno-vážného konfliktu lovernských, které vede chrabrý a prostořeký Lebrac, a velranských, v jejichž čele stojí mazaný Azték, už není „ostrovem pro sebe", ale zaobírá se i otázkou dospělých jako morálních vzorů.

Film se nesoustředí tolik jako jeho předchůdci na úsměvnou genezi konfliktu a překotný vývoj chlapeckého společenství, které neuměle imituje „trable dospělých" - tvoří republiku, vede knoflíkový rozpočet, staví pevnosti, plánuje taktiku a nad kořalkou zapřádá světácké hovory o ženských.

Všechny „klasické elementy" zápletky tu najdeme, ale spíše nahodile rozeseté. Nejen že postrádají původní humor a okouzlující fraškovitý nádech, ale občas v nich povážlivě hapruje logika (když ze zhruba třicetihlavé skupiny bojovníků zůstane trio po škole, těžko si vysvětlit, proč do bitvy náhle táhnou jen tři pěšáci).

Pocit nedostatečnosti je o to palčivější, že Barratier obsadil některé postavy typově téměř totožně jako kdysi Yves Robert. Srovnání vybraných scén (např. noční trestná výprava do Velran) tak snadno odhalí, kolik herecké přirozenosti a režisérské zručnosti nové adaptaci schází.

Film navíc momenty klukovského válčení prezentuje se smrtelnou vážností a patosem blízký „opravdovým" válečným snímkům. Sledovat zpomalené záběry zajetí Lebraca, prokládané figurálním truchlením jeho druhů a heroickými podhledy na trpitelský obličej vůdce, a poslouchat emocionálně vybičovaný hudební doprovod, znamená zcela ztrácet rozkoš, kterou Knoflíková válka znamenala pro generace čtenářů i diváků.

Najednou to není rozpustilá klackovská hra - ale závažná látka, kterou epická kamera rámuje s dramatickou majestátností, bez rozverného nadhledu. Výsledek zavání nezáměrnou parodií a budí rozpaky nad tím, komu je nová Knoflíková válka vlastně určena. Vyhlíží totiž jako nechtěně infantilní film bez opravdového dětství.

Místo výprasku přednáška

Je celkem paradoxní, že něco podobného nemusíme řešit v případě filmařsky zralejší Knoflíkové války Yvese Roberta - ta je to totiž sevřená a funguje univerzálně od „mlíčňáků až po seniory". Dětem nabídne rošťácké dobrodružství, dospělým vkusnou symboliku a pomrkáváním „takoví jsme přeci také byli (a pořád v koutku duše jsme)".

Její mladší sestřička jako by se každému snažila nabídnout drobeček - dětem trochu toho hašteření s dřevěnými meči, adolescentům kašírované tokání Lebraca a skrývající se židovky Miriam, dospělým pak milostný románek pana učitele s prodavačkou Simone. Vyznění těchto únavně se vracejících epizod je otřesně tezovité, nudné a hlavně krutě samoúčelné.

Film má ke všemu sklon své dětské aktéry nemístně sekýrovat a jejich činy zasazovat do velmi dospělých kontextů: když Lebrac a spol. dle odvěkého klukovského práva trestají zrádce pořádným nářezem, vyslechnou si pohoršené moralizování židovské dívky, že se chovají jako nacisté. Nikoli, chovají se jako parta obyčejných rošťáků, to jen nová Knoflíková válka podsouvá dětem uvědomělost a jejich činům upírá závratnou svobodu hry.

Kam však mizí veškeré provinilé potěšení? Žádné z předchozích zpracování nepotřebovalo hrdiny nuceně mentorovat. Za každé překročení stanoveného řádu následoval výprask. A za nejvážnější hříchy nastupoval nejvážnější trest - internát, konec bezstarostné svobody, konec válčení. Paradoxně tak byly předchozí adaptace v jádru mnohem drsnější, aniž by si musely vypomáhat dějinnými rekvizitami.

Všichni dobří vlastenci

Knoflíková válka „model 2011" připomíná eintopf, v němž jedna ingredience tluče druhou bez náznaku jakékoli divácké rozkoše - chlapecké či dospělé. Barratier a scenáristé se snaží nesourodou směsici vyspravit tím nejhorším možným způsobem: didaktickou lekcí dějepisu. Což o to, režisér má učitele rád, to ukázal už ve Slavících v kleci. Není proto překvapením, že nejhrdinnější postavou jeho nového filmu je opět pedagog. Děti vede k morálce, staví se civilně na odpor vichistické milici, hájí čest dámy v putyce a po večerech vypomáhá jako vůdce místního odboje.

Do lichotivé role učitele se však pasuje především režisér sám, když příběh dvou vesnic využívá k nepokrytému pajánu na spontánní francouzský odboj a jednotu. Film ve své zvláštní nevyhraněnosti nabízí pokřivený obraz dějin, v němž kolaborují pouze následující jedinci: ledva ochmýření adolescenti s minulostí repetentů, jedno extrémně zbabělé a rozmazlené dítě a jeden zřejmě latentně homosexuální kustod (samozřejmě opatření patřičně odpudivými zjevy). Všichni dospělí jsou naproti tomu připraveni ve chvíli protivenství jít dětem příkladem a chovat se nezištně jako praví vlastenci a šlechetní veteráni koloniálních válek.

Je celkem úsměvné, že podobně zredukovaný obraz nabízely bezprostředně po konci války některé vlivné francouzské časopisy pro děti, které v jejím průběhu otevřeně oslavovaly Petainův režim.

Od současného filmaře by člověk očekával více soudnosti a respektu k předloze, která je v jádru pacifistická a hrdinství paroduje. Proč zrovna ji museli tvůrci použít jako heroickou agitační platformu, mi zůstává utajené. Faktem zůstává, že o francouzském odboji se dozvíme více i v klasickém britském sitcomu Haló, haló (a mnohem nenásilnější formou). Přistoupíme-li na Lebracovu slavnou darwinistickou tezi, že „vůdce je ten, kdo má největšího pinďoura", je prostě Barratierův kastrát odsouzen k věčné záloze a marnému šmírování slavnějších předků, kteří dokážou vypovídat o životě i bez krasopisu školních osnov. Zkrátka, „Mor ho bac!"

P. S. Co nezvládne umrtvit scénář, dodělá český dabing, nicméně i po kontrolním zhlédnutí původní verze nevidím žádnou šanci na příměří…

Knoflíková válka
La Nouvelle guerre des boutons
Žánr: Dobrodružný, Rodinný
Režie: Christophe Barratier
Obsazení: Jean Texier, Guillaume Canet, Laetitia Casta, Kad Merad, Gérard Jugnot, François Morel, Ilona Bachelier, Marie Bunel, Clément Godefroy
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 19.04.2012

autor: Vít Schmarc | 20. 4. 2012 20:21

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama