Recenze – Jimmy Conlon, přezdívaný Hrobař, býval nebezpečným zabijákem. Ovšem časy jeho pochybné slávy jsou dávno pryč. Zkrachovalé manželství si vyšperkoval životem zkrachovalce a ochlasty, co somruje po známých o pár babek. Dříve či později by si pravděpodobně vypil poslední sklenku a vpálil poslední kulku do hlavy. Vše se ovšem změní, když se jeho syn stane nepohodlným svědkem vraždy a Jimmy je donucen zastřelit Dannyho – jediného syna svého nejlepšího přítele, stárnoucího šéfa brooklynské mafie Shawna…
Áčkový nátěr ryzího béčka stokrát a jinak
Noční běžec je typickým produktem „neesonovské sezóny“ – tedy filmem, který spadá do jasně definovaných žánrových škatulek a nabízí v mezích zákona drsnější a politicky nekorektnější podívanou. A pochopitelně veškeré tyto snímky táhne kupředu především charisma Liama Neesona, jen tu a tam doplněné o zajímavý režisérský vklad, jako se to povedlo Joe Carnahanovi v Mezi vlky nebo Pierrovi Morelovi v 96 hodinách.
Právě první dobrodružství bývalého agenta Bryana, který prostě a jednoduše „najde a zabije“ kohokoliv od albánských polozvířecích gangsterů po – s trochou nadsázky – Jasona Bournea, je považováno za začátek zrodu Liama Neesona coby drsného žánrového hrdiny. Spíše se ovšem jedná o návrat do starých známých vod. Neeson má totiž na kontě Schindlerův seznam nebo Michaela Collinse, jenže dávno před nimi zářil ve snímcích jako Planeta Krull, Delta Force či první komiksová adaptace (která vlastně adaptací nebyla) Sama Raimiho – Darkman.
Tehdy se ale jednalo o na nic si nehrající béčka (Krull) nebo filmy ostentativně uvolněné (Darkman). Současné Neesonovy žánrovky díky velkým rolím, které si sympatický severoirský herec střihl v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí, často předstírají, že jsou něčím víc. Noční běžec toto maskování dovádí zatím asi nejdál. Především díky tomu, že Neesona doplnil veterán Ed Harris a překvapivě i mladík Joel Kinnaman, a film tak nestojí jen na jednom hereckém výkonu.
Osudová historka z výprodeje
Harrisův Shawn je sice na první pohled už dávno za vrcholem fyzických sil, ale pořád dokáže vyděsit jediným ledovým pohledem a spustit orgie násilí – byť se jich s jedinou výjimkou nezúčastní. Jeho střet s Jimmym je ukázkovým příkladem příběhu o přátelích na život a na smrt, kteří musí jít proti sobě, protože cokoliv jiného by znamenalo konec pro ně pro oba. Některé věci prostě v mafiánském prostředí přejít nelze. Kinnaman pak do jejich souboje vnáší mile civilní rozměr – což dokázal už v loňském remaku Robocopa – a obohacuje příběh o rozpadu zločinecké rodiny příběhem o sjednocení rodiny biologické.
Vedle herců – mezi které je třeba započítat i Nicka Nolteho a Vincenta D´Onofria, kteří sice nic moc nezahrají, ale film přesto dobře pracuje s jejich aurou a typem – je to právě souběh těchto dvou příběhů, co film drží nad vodou. Ne snad že by se scénář povznesl nad klouzání po povrchu, ale výsledek prostě působí tak nějak vydatněji.
Hodnocení filmu Noční běžec: 60 %
Noční běžec není zajímavý pouze coby ukázka toho, jak dobře zvolení herci dokáží povznést průměrný (nebo i hůř) materiál. Ukazuje, že hlad po laciných náhražkách velkých zločineckých dramat, jaká točí Scorsese nebo Mann, je stále silný.
Akční / Drama
USA, 2015, 114 min
Režie: Jaume Collet-Serra
Hrají: Liam Neeson, Joel Kinnaman, Ed Harris, Bruce McGill, Vincent D'Onofrio, Genesis Rodriguez, Common, Boyd Holbrook,
O to více, že v první části dochází k poměrně obsáhlé expozici postav – civilně a uměřeně. Po nástupu akce však jakákoliv civilnost letí do koše – například scéna z černošského sídliště vypadá jak něco vystřiženého z britského sci-fi Útoku na věžák. Černohumorný rozměr dlouholetého „vztahu“ mezi Jimmym a detektivem Hardingem se zase spokojí s jedinou replikou (pro kterou ovšem v celém filmu není opodstatnění, prostě jen dobře zní – a to ještě bohužel jen v traileru).
Pokaždé když se film zastaví a místo akčních scén nabídne herce citlivě prodávající své repliky a drobnou mimiku, zvedá se zajímavost snímku o několik řádů. Je to skoro kacířská myšlenka, ale celá ta historka by asi opravdu mnohem lépe fungovala jako konverzační drama zakončené jednou brutální střílečkou nebo „ruční“ prácičkou. Ostatně ve filmu právě k takové střílečce dojde – a zbyde po ní palčivá otázka: Proč k ní nedošlo dřív a proč bylo třeba natočit tolik zbytečné omáčky?
Thriller volného pádu
Noční běžec ovšem není zajímavý pouze coby ukázka toho, jak dobře zvolení herci dokážou povznést průměrný (nebo i hůř) materiál. Ukazuje, že hlad po laciných náhražkách velkých zločineckých dramat, jaká točí Scorsese nebo Mann, je stále silný. A stejně silný je i archetyp hrdiny, který sice nedrtí nepřátele po desítkách jako gerojové akční školy osmdesátých let, ale cíleně vypouští vlastní běsy.
Toto vypouštění by přitom teoreticky mohlo fungovat i v dalších žánrech – namátkou kupříkladu ve fantasy příbězích ve stylu Davida Gemmella. Ty se však jaksi nerealizují (s výjimkou solitérů, jako byl finančně neúspěšný Solomon Kane). Publikum evidentně touží po tomto typu příběhů a hrdinů v kvazirealistickém velkoměstském prostředí.
Neeson a jeho postavy jako kdyby byli v tomto ohledu pokračováním a lidovou verzí Williama Fostera z Volného pádu; náhlé přepnutí prostého člověka do likvidačního módu nabízí v žánrovém pojetí nejen uvolnění frustraci, ale také jistý druh řešení. Od hrdinů s temnou minulostí, které si občas střihl třeba i Steven Seagal, se liší především tím, že Neesonovým postavám lze věřit jejich stáří a sešlost. O to větším šokem je pak jejich brutalita a výkonnost. Ono uvolnění běsů přitom nemusí být nakonec ani nijak explicitní, jen dostatečně uvěřitelné – a Neeson je v tomto směru, i díky řadě svých mentorských rolí, nepřekonatelný.
Že má ovšem spoléhání se na herce a žánrová klišé své limity, se ukáže, třeba když Jimmy deklamuje svému synovi: „A teď už víš, jak a proč jsem se pro tebe obětoval.“ Největším vítězstvím podobných snímků však je, že většinu podobných pochybení si divák neuvědomí dopředu – a to se Nočnímu běžci podařilo.
