Recenze - Neustále se mluví o magii filmu; často dokonce tak, jako by to byla jeho nejvyšší hodnota. Jen málo filmů ale v sobě má onu hypnotickou sílu, málokterý film působí jako uhranutí či trip a navozuje stav mysli podobný transu.
V americké produkci vzniklý snímek Drive dánského režiséra Nicolase Windinga Refna získal díky fanouškovským ohlasům pověst díla schopného tyto stavy vyvolat. V zásadě totálně primitivní historka o bezejmenném řidiči, který pomáhá zločincům uprchnout z místa činu před policií, ale pak se osudově zamiluje a postaví se proti mafii, stojí téměř výhradně na vybroušeném stylu.
Pověst filmové události to není nezasloužená; jen by se měl položit důraz na to, že Refn je učedníkem velkých mistrů a přináší v retro-popovém kabátku to, co mnozí dávno před ním.
Film, jenž nepomrkává
Kdo viděl předchozí Refnův počin Valhalla Rising (Barbar), cítí v něm většinou vliv Terrence Malicka (zvláště jeho Nového světa). Kdo viděl ještě staršího Bronsona, neubrání se srovnání se Stanleym Kubrickem (hlavně Mechanickým pomerančem). Fear X zase působí jako něco od Davida Lynche. Refn je vždy pouze o něco přímočařejší a otevřeně brutálnější, jednodušší a odvozenější, jak už dnešní filmy bohužel bývají oproti těm starším - pokud chtějí zaujmout a nebýt označeny za „nudný art".
Drive zase vybízí ke vzpomínce na poslední díla Davida Cronenberga (Dějiny násilí, Východní přísliby), ale především na několik kriminálek s uměleckým přesahem: Point Blank (Bez okolků) od Johna Boormana, Thief (Zloděj) od Michaela Manna, The Driver (Řidič) od Waltera Hilla a Žít a zemřít v LA od Williama Friedkina - čili vesměs pozapomenuté věci od klasických režisérů. (Plakát je mimochodem směskou Mannova Collateralu a růžový font písma připomíná snímek Risky Business či počítačovou hru Grand Theft Auto.)
Shrnout všechny tyto tituly pod nějaké heslovité označení „chladný, temný, rozpitý, melancholický pop" vystihuje jen část atmosféry každého z nich. Refn sám říká, že vycházel ze slavného Bullitova případu a v titulcích věnoval své dílo proslulému podivínovi Alejandru Jodorowskému, který se proslavil výrokem „žádám od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog".
Nutno podotknout, že v příběhu Drive o drogy nejde. Dokonce nejde ani o ironický snímek postavený na hře s odkazy - zmiňování Quentina Tarantina v souvislosti s Drive představuje zavádějící vodítko. Tento film na nás nepomrkává a nemá jazyk v koutku úst. Stojí v jasné opozici vůči nadupaným videoklipovým bijákům typu Transportera nebo Rychle a zběsile a žánr akčního filmu zklidňuje do zdánlivě meditativního tempa. Ale o tom za chvíli.
Každé použití působí silně
Drive totiž mohl dopadnout úplně jinak. Původně na něj měl zálusk Neil Marshall, který by z něj pravděpodobně udělal právě onu přehnanou, prvoplánově efektní akční jízdu (něco jako Soudný den), kde by měl hlavní roli Hugh Jackman. Jakmile se ovšem producentům zalíbil Ryan Gosling, nabral projekt úplně jiný směr. Gosling si sám vybral Refna jako sobě blízkého režiséra (i když u něj nikdy nehrál a ten kývnul - ačkoli je zvyklý točit jen podle vlastních scénářů).
Přepis románu Jamese Sallise uchopil dosti minimalisticky. Je tu poměrně málo dialogů, mnohem méně střihů, hudby, výrazných zvukových efektů a zpomalených záběrů, než bývá v současnosti standardem - ale právě proto každé použití čehokoli výrazného působí tak silně; vztaženo jen k jednomu danému momentu, který není zaměnitelný s jinými scénami.
Refn se také hodně spolehnul na výjimečně silné obsazení. Kromě Goslinga , což je dosud poněkud podceňovaný herec (ačkoli už toho má vlastně dost za sebou, pořád není velká hvězda), netradičně vsadil na andělsky nevinnou Carrey Mulliganovou (jejíž role byla původně napsána pro hispánskou herečku), na velmi nejednoznačně se tvářícího Oscara Isaaca a pak na trojici veteránů.
Bryan Cranston, Ron Perlman a Albert Brooks kromě svého interesantního vzhledu prosluli i jako dabéři - každý z nich má natolik jedinečný hlas, že by mohli klidně číst kuchařku od Babici a bylo by to strhující. Refnův cit pro detail a zadávání proti-úkolů jde tak daleko, že z jindy roztomilého Brookse udělal bestiální zrůdu, z Perlmana židovského burana, který by chtěl být taliánský mafoš, a ze sexbomby Christiny Hendricks (seriál Mad Men) zase nepotřeboval vůbec neukázat její monumentální hrudník, aby to byla správná femme fatale noirového střihu.
Po všech jmenovačkách se ale konečně sluší říct, že je Drive výjimečný nejen ve formální souhře různých prvků - od provázanosti obrazu s lehce laciným, přitom skvěle padnoucím soundtrackem přes výtvarné používání herců či třeba jen statistů. Například scéna, kdy řidič hodlá padouchovi zarazit kladivem kulku do čela, se odehrává ve striptýzovém baru, kde jsou dívky rozestavěny do přesné kompozice, jež překračuje běžnou šmíráckou snahu okukovat silikonová prsa...
Co pohání člověka
Drive, jak napovídá, ale vlastně i skrývá název, není jednoduše zběsilá jízda. Není to film založený na automobilových honičkách (přestože tu jsou). Vypráví se tu mnohem spíše o „drajvu" - o tom, co pohání člověka zevnitř, aby něco udělal. A v tom se snímku daří být maximálně dráždivý a záhadný.
Ryan Gosling v sobě určitě nemá „řidičskou náturu" na rozdíl od Steva McQueena (Bullit) nebo Ryana O´Neala (The Driver). A nemusíte mu ani věřit, že je skvělý řidič. Ale můžete si do něj promítat ohromné množství povahových vlastností a kvalit.
Předně: nemusíte si vůbec být jistí tím, zda jde o kladnou postavu. Nemusíte si být jisti tím, zda je hetero a dělá vše pro záchranu dívky, již miluje. Nemusíte si být ani jisti tím, zda je duševně v pořádku a z různých indicií si vyvozovat, zda je spíš psychopat, nebo sociopat, či dokonce autista. Všechny tyto jednoduché diagnózy vás můžou oprávněně napadat, ale zároveň se míjejí účinkem.
Ten na povrchu hodný, hezký, tichý kluk v sobě ukrývá něco strašlivého a je schopen čehokoli. Gosling jeho neschopnost navazovat normální lidské kontakty vykresluje pomocí podivně přiškrceného hlasu a plachých pohledů. Když ale opustí masku slušňáka, začnou kolem cákat mozky.
Refn si na tyto typy hrdinů potrpí - takový byl jeho Dealer, Bronson i Barbar. Ale v Drive se kruhově vrací ke svému ranému snímku Bleeder, který vypráví o vlivu filmů na lidskou psychiku. Tehdy se jednalo o nesmělého zaměstnance videopůjčovny, který celé večery kouká na brutální snímky a nakonec ho to dostane.
Taková už je moje přirozenost
Interpretace ohledně hlavního hrdiny Drive vychází z toho, že tento příležitostný filmový kaskadér žije v soukromém bludu, že celý jeho život je jakýsi film. A když dostane příležitost být hrdinou, chopí se jí, i kdyby ho to mělo stát život - ostatně to jen posiluje jeho přesvědčení o tom, že je hrdina. Ne nadarmo mu v přehrávači zní píseň Real Hero. Stříbrná bunda s vyšitým škorpionem na zádech zase tohoto muže beze jména a identity zařazuje jako zvráceného comicsového hrdinu. (V něčem to hodně připomíná, jak se vnímá postava nájemného vraha ve filmu Samuraj s Alainem Delonem. Náhlé výbuchy násilí u dosavadně stoického hrdiny jsou typické i pro snímky Takeshiho Kitana.)
Ke škorpionovi se ostatně váže i vtip (či bajka), která ve filmu explicitně zazní: škorpion požádá žábu, zda by ho nepřevezla přes řeku, ale žába se bojí, že ji škorpion bodne. On ji utěšuje, že to přece neudělá, protože by tak umřeli oba, ona na otravu, on na utopení. Žába tedy svolí, vezme škorpiona na záda a plave. V půlce řeky ji ovšem škorpion bodne. „Proč?", ptá se ve smrtelné křeči žába, „vždyť jsi to slíbil!"- „Promiň, nemohl jsem si pomoct, taková už je moje přirozenost," odpovídá škorpion.
Znamená to, že i řidič je škorpion, který prostě jednou musel začít zabíjet. Je to superhrdina z jiné dimenze, který našel jedinou spřízněnou lidskou duši, a když zjistil, že o ni přijde, proměnil se v monstrum? Anebo je škorpionem ve filmu spíš mafián Nino (Ron Perlman), idiot, který zoufale chce být mafiánem mnohem tvrdšího střihu a neohlíží se na následky, takže žába Bernie (Albert Brooks), na níž je finančně závislý, jde kvůli Ninově hlouposti také ke dnu?
Zde zbývá místo na dvě poznámky. Schéma, kdy superhrdina nemůže přežít v reálném světě, případně schéma, kdy lidé trpí utkvělými představami, které v nich vyvolaly filmy a comicsy, funguje jen částečně. Bohužel hloupě a nerealisticky se chovají spíše Nino a Bernie. Nastolený konflikt mohl mít i pokojné řešení a celý masakr na pokračování není pouze výplodem choré řidičovy mysli.
Druhá věc, o níž nelze říct, že „nesedí", ale dá se označit za problematickou a u Refna systematicky se opakující, je to, že styl filmu je schválně zavádějící. Svůdný, v podstatě i dost nebezpečný, téměř vybízející k nápodobě.
Zatímco výše zmiňované Cronenbergovy filmy Dějiny násilí a Východní přísliby vcelku jasně vyznívají jako kritika násilí a kritika způsobu, jakým se násilí zobrazováno v hollywoodských filmech, Drive sice násilí nečiní líbivým (když už na něj přijde), ale všechno okolo svůdné zůstává. Takhle cool život a takovou odosobněnost si leckdo dovede vysnít jako svůj ideál - a Drive tak roztáčí nanovo koloběh toho, jak filmy umožňují lidem žít v iluzích.
Věřím ale, že většina publika Drive jsou dostatečně inteligentní lidé, aby dokázali rozlišit, že film svůj styl využívá jako prostředek „nespolehlivého vyprávění" - zkrátka jakýsi háv, pod nímž máme odhalit, že cosi je v nepořádku. Film nám sice nedává jasnou odpověď co, proto ta mnohost interpretací, ale rozhodně vyžaduje diváckou kultivovanost. Snad právě tím odradí ty, kteří si chtějí hrát na akční hrdiny, a tempo vyprávění jim případně přijde už příliš pomalé.
Sám si kladu ještě jinou otázku. Je tento film lepší napodruhé, nebo jeho kouzlo trochu vyprchá? Slyšel jsem už obě varianty. Vlastní zkušenost bude lepší.
| Drive | |
| Drive | |
| Žánr: | Akční, Drama, Krimi, Thriller |
| Režie: | Nicolas Winding Refn |
| Obsazení: | Ryan Gosling, Christina Hendricks, Ron Perlman, Bryan Cranston, Carey Mulligan, Oscar Isaac, Albert Brooks, Chris Muto ad. |
| Délka: | 101 minut |
| Premiéra ČR: | 15.09.2011 |
