Recenze - Pokud nejste zrovna zarytý fanoušek evropského uměleckého filmu nebo snob, bude vás všechno, co o tomhle filmu uslyšíte, spíše odrazovat od jeho zhlédnutí.
A protože nevidět Muže z Londýna, znamená ochudit se o ve všech ohledech skutečně výjimečný zážitek, dovolím si zde namísto tradiční recenze publikovat jakýsi „návod k použití" a důvod k návštěvě kina i pro diváka, který není zrovna v sektě rozumbradů (kam, uznávám, patřím zřejmě i já).
Dělám to i pro moji ženu, kterou nemohu přimět, aby se mnou na film šla. Bojí se totiž, že ji bude deptat nedějovost, nebo naopak „přechytralost" děje, že ji bude ubíjet pomalé tempo, že to zkrátka bude tak nějak artově „náročné" v tom nejvyčerpávajícnějším slova smyslu!
Sledování člověka
Každému, kdo alespoň někdy četl nějaký rozhovor s Maďarským režisérem Bélou Tarrem, který film režíroval se svou manželkou a střihačkou Ágnes Hranitzky, však musí být jasné, že přes jeho přemýšlivost, jde v podstatě o velice přímočarého tvůrce, jehož hlavním zájmem není vytvářet nepochopitelné a sebestředné příběhové konstrukty.
Jeho dílo sceluje fascinace „údělem člověka" -jak naprosto konkrétním, tak i obecným -- a veškerou svou filmařskou virtuozitu pak napíná k jeho zasazení do co možná nejširšího kontextu vybízejícího k divákovým úvahám; od lidských měřítek, až po ta kosmická.
První důvod, proč odložit obavy: Muž z Londýna zachycuje pozoruhodné lidské osudy v podobě lineárního příběhu, tzn. příběhu napínavého a gradujícího, se sérií realistických a propojených motivací; neplatí tedy ironické pravidlo uměleckých filmů, že „mohou skončit kdykoli" . Žánrově se pak výsledek pohybuje na pomezí kriminální morality.
Tentokrát se navíc, na rozdíl od předchozí režisérovy tvorby, neřeší maďarská zkušenost s komunistickou érou a její apokalyptické souvislosti a následky zarámované inspirací v groteskních alegoriích Hieronyma Bosche. Ne ne, tentokrát žádná nekonečnost Maďarské nížiny, ale naopak členitost dokonalých lokací korsického přístavu a na konkrétní politice už zcela nezávislá dvojjazyčná story.
Hrázný Maloin (Miroslav Krobot) se během své pracovní rutiny na noční směně stane svědkem zločinu a zanedlouho už se v jeho kukani suší nemalá částka v promáčených librách z vyloveného kufru. Peníze by mohly být cestou k nápravě ubíjejícího životního rytmu a vychladlého vztahu s vadnoucí manželkou (Tilda Swintonová), mohly by jeho dceru (Erika Bóková) vykoupit z otročení v místní samošce.
Jenže… jejich „majitel" a vrah (János Derzsi) neustále číhá za okny a z Anglie přijel mefistofelsky vemlouvavý detektiv (Ištván Lénárt), který má dedukční schopnosti Hanse Landy z Hanebných panchartů.
Pozorování mraků
Zásadní diváckou překážkou se potom na první pohled může jevit „umělecký temporytmus", jakým je tato adaptace příběhu Georgese Simeona (mj. cyklus o komisaři Maigretovi) vedena. Ano, ten film je - jak už je u Tarra zvykem - nezvykle pomalý. To ovšem neznamená, že se automaticky budete nudit a během sledování soustředit především na bolavý zadek ze sedačky art kina.
Nejprve ovšem musíte upustit od tradiční představy, jak má vypadat střihová skladba, kterou nám sériově sugeruje středoproudá kinematografie. A totiž: co informace, to střih. Tarr naproti tomu pracuje způsobem, co scéna, to záběr a ty jsou tudíž někdy dlouhé až na samu hranu toho, co dovolí délka cívky exponovaného filmu - tedy kolem 11 minut.
Pro lepší představu, i při délce 132 minut, obsahuje tak film zhruba něco mezi 30 a 40 záběry, což je plus mínus nějaká ta stovka asi o 3500 střihů méně, než bychom jich napočítali v hypotetickém, stejně dlouhém filmu Michaela Baye.
Jenže zatímco Baye zajímají hrdinové a objekty pohybující se sprintem (většinou prchající před hóóódně Velkým BUM!), Tarr sleduje hrdinu zpomaleného melancholií a zacykleného v bezvýchodné životní situaci. Postavy křehké až na samu hranici „rozbitelnosti" také kvůli tomu, že jsou v majestátně se táhnoucích záběrech neustále konfrontováni s líným, ale mocným pohybem tak velkých „těles" a „mechanismů", jako je souprava vlaku, mořské proudy, nebo konec konců i otočky Země při střídání dne a noci.
V tom se sledování Muže z Londýna přibližuje hypnotickému pocitu, který zažije každý, koho někdy napadlo pozorovat proměnu mraků. Ano, informaci lze střihnout po třech vteřinách a víme, že např. dříve nebo později bude pršet, ale pokud se na plynoucí oblačna zakoukáme na několik minut, dostaneme i při zdánlivé neměnnosti této základní informace „o počasí" ještě nepřeberně dalších, ze kterých se velmi pravděpodobně začne odvíjet nějaký samostatný příběh a v každém případě to bude mít v ten moment velký vliv na intenzitu našeho prožívání plynoucího času.
Prožívání časoprostoru
Jako například v pětiminutovém záběru, kdy kamera obkrouží Maloina slézajícího po žebříku ze své kukaně na zem, aby ho pak nechala od sebe vzdálit do noční temnoty na konci mola; a zatímco nám není dána jiná možnost, než sledovat narážející příboj, on v temnotě vylovuje svůj lup, aby se pak zase vrátil a „provinile" minul náš zastavený pohled s kufrem peněz.
Tahle jediná scéna-záběr dokonale demonstruje ono často nevídané splynutí rozporů, které nám Tarr sebejistě předkládá i v každé scéně předchozí a následující. Všednodennost a rutina se tu paktuje s neopakovatelností a absolutní intimita a až fyzické procítění pocitů postavy s monumentální odtažitostí člověka překračujících procesů.
Aniž by musel cokoliv říci slovy nebo expresivní hereckou kreací, chápeme Maloinovu obavu i vzrušení z činu, jeho černé svědomí. Zároveň je nám však neustále dáváno najevo, že v širším kontextu - jakým může být například cyklus přílivu a odlivu - jeho čin, jakkoli pro něj podstatný, neznamená a nemění vůbec nic.
Tato výsostně filmařská metoda nám v Muži z Londýna při troše naladění nabízí jak konvenční psychologické či moralistické čtení noirové zápletky, tak metafyzickou úvahu o vztahu člověka k okolnímu universu; o jeho místě v něm, a o čase, který v tomto svém místě má k dispozici.
Kochání se krásou
A to jsem se ještě nezmínil o estetickém dopadu filmu. Až nadlidsky precizní černobílá kamera německého Maďara Freda Kelemena - jinak též významného autorského režiséra - provádí neuvěřitelnou souhru kombinace složitých pohybů a přeostřování s Tarrovým vedením mizanscény a propojuje v sobě tradici filmu noir s odkazem takových jmen světové kinematografie, jakými jsou zjevně „sochaři času" Andrej Tarkovský a Miklós Janscó, ale i méně zjevně „asketa" Robert Bresson či „žánroví eskamotéři" David Lynch, Stanley Kubrick nebo Sergio Leone.
Totéž lze v podstatě říci o hudebním i celkovém zvukovém řešení - práce Tarrových dvorních spolupracovníků Mihály Viga a György Kovácse - které nás významově i délkově robustními a záměrně monotónními plochami pomáhají uvádět do stavu permanentního transu; stejně jako zvláštně odtělesněný dabing hlasů postav.
A samozřejmě, jsou tu herecké osobnosti… i když v případě Tarrovy režijní metody vedoucí k řízenému neherectví-bytí by se vlastně spíš hodilo pouze bezpřívlastkové označení „osobnosti". Miroslav Krobot, Tilda Swintonová, Erika Bóková, Ištván Lénárt, Ági Szirtesová a vlastně celý ansámbl má tak fascinující tváře-krajiny popsané životem, že je pro diváka potěšením sledovat v nich každý záchvěv emoce, každou nepatrnou mimickou nuanci.
Je to asi tak stejně fascinující a nepopsatelné, jako občas poočku odhlédnout od plátna a pozorovat vedle sebe spící tvář nebohého kamaráda a kolegy Kamila Fily, který přes své nadšení podlehl ve dvou třetinách filmu únavě z pracovního dne.
Z čehož vyplývá poslední přímé doporučení: přijďte do kina včas, abyste se stihli uvést do patřičného klidu a přijďte pokud možno odpočatí. V každém případě se ale osmělte a jděte. Vidět v české distribuci takhle dobrý a v pravém slova smyslu nadčasový film se vám hned tak zase nepoštěstí.
Tohle už pochopila i moje žena!
P.S.: Na Aktualne.cz se tímto zřejmě zavádí pravidlo, že aby film dostal plné procentuální ohodnocení, musí v některé jeho podstatné složce figurovat slabika TAR!
| Muž z Londýna | |
| A Londoni férfi | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Béla Tarr, Ágnes Hranitzky |
| Obsazení: | Miroslav Krobot, Tilda Swinton, Volker Spengler |
| Délka: | 132 minut |
| Premiéra ČR: | 05.01.2010 |
