Recenze - Filmové adaptace divadelních her často mají ke své škodě tendenci zachovávat až přílišnou věrnost textu a struktuře předlohy. Do této pasti se chytil i režisér John Wells, když dostal šanci převést na filmové plátno drama Tracyho Lettse August: Osage County.
Distributor se opět vyznamenal, když tenhle anglický název přeložil abstraktním paskvilem Blízko od sebe. V tuzemském prostředí už přitom český ekvivalent máme. V Národním divadle se hra, oceněná před šesti lety prestižní Pulitzerovou cenou, uváděla pod poetickým a významově přesným titulem Srpen v zemi Indiánů.
Teatrální kořeny rodinné vivisekce
Wells udělal to nejjednodušší, co se nabízelo. Rozhodl se pokorně sloužit textu: pozoruhodnému ponoru do traumatických vazeb jedné rozvětvené rodiny, jíž vládne manipulativní matriarcha Violet (Meryl Streep).
Proti režisérově přístupu nelze nic říct. Všechny postavy mají dráždivě nejednoznačnou a přitom komplexní charakteristiku, takže film dovoluje prakticky každému z hvězdně obsazeného ansámblu, aby rozehrál „herecký koncert“. Teatrální kořeny téhle depresivní rodinné vivisekce jsou ale natolik silné, že z příběhu neustále čouhá, že byl napsán pro divadlo.
Náhlé zmizení otce rodu Beverlyho (Sam Shephard), alkoholického intelektuála a kdysi nadějného básníka, svede celou famílii do venkovské haciendy, jejíž zdi skrývají celou řadu rodinných tajemství. Ta se ale během pár dnů společného pobytu vynoří na povrch už proto, že sobecká a egocentrická Violet se rozhodne účtovat se svým životem.
Oscarové nominace pro Meryl Streep a Julii Roberts jsou neoddiskutovatelně v pořádku. Meryl Streep dokazuje, že je nejtvárnější herečkou své generace a role chameleonské Violet je pro ni další úspěšně zdolanou výzvou. Chvílemi budí soucit, když se intoxikovaná prášky s hlavou kvůli chemoterapii nakrátko ostříhanou motá po domě jako bezbranná stařenka, v dalších momentech se ale dokonale převtělí ve vitální fúrii, která dokázala ve svých dětech potlačit zdravé sebevědomí a systematicky je celý život ničila svými egoistickými nároky.
Zajímavé úlohy tu mají submisivní nejmladší dcera Ivy (Julliette Nicholson), která jediná zůstala žít v domě s matkou a nyní se rozhoduje šokovat rodinu oznámením vztahu s podceňovaným introvertním bratrancem, kterému nikdo neřekne jinak než Malý Charles (Benedict Cumberbatch).
Jednu z nejlepších rolí posledních let využila bezezbytku Juliette Lewis. Její Karen neustále žvatlá o tom, jak konečně našla sama sebe, chlubí se zasnoubením s arogantním obchodníkem Stevem (Dermot Mulroney), v němž ale snad jen ona nevidí jen dalšího pochybného playboye.
Nejméně vděčnou roli má asi právě oceňovaná Julia Roberts, protože její Barbara je pravděpodobně nejnormálnější člen téhle postižené rodiny. Prochází manželskou krizí- její partner a otec čtrnáctileté dcery Bill (Ewan McGregor) si našel mladší ženu. Jediná z celé rodiny dokáže vzdorovat matce a prakticky dělat něco s tím, jak ubližuje sobě i jiným. A na konci v sobě najde sílu k bolestivému, ale svobodnému gestu.
Cynicky bezútěšný pohled na svět
Pohled Tracyho Lettse na svět je cynicky bezútěšný. Všichni muži jsou buď zbabělci, pokrytci nebo slaboši. Ženy táhnou břímě všech problémů na svých bedrech a často je nedokážou unést.
Je zřejmé, že Letts koncipuje celou hru jako ironickou glosu stavu, v němž se nachází západní civilizace. Jeho metafora je možná až příliš hrubozrnná: rodina se jmenuje Westonovi, takže něco jako Západníci. Odehrává se na původním indiánském území v Oklahomě a jako tichý pozorovatel prochází filmem indiánská ošetřovatelka a kuchařka Johnna (Misty Upham) a s jistou empatií i nevěřícností sleduje, čeho jsou vůči sobě ti civilizovaní běloši schopni.
Blízko od sebe (70%)
Blízko od sebe je velmi dobře a bryskně napsaný midcult, který přináší středostavovským návštěvníkům divadla i kina přiměřeně depresivní pohled na vztahy v jedné šílené rodině a přináší jim úlevné ulehčení, že oni jsou na tom lépe. Aby se snímek Johna Wellse dal brát za skutečně sugestivní filmové dílo, musel by ubrat na divadelnosti.
Blízko od sebe je zkrátka velmi dobře a bryskně napsaný midcult, který přináší středostavovským návštěvníkům divadla i kina přiměřeně depresivní pohled na vztahy v jedné šílené rodině a přináší jim úlevné ulehčení, že oni jsou na tom lépe. Aby se snímek Johna Wellse dal brát za skutečně sugestivní filmové dílo, musel by ubrat na divadelnosti.
Někde jsem četl srovnání filmu s Vinterbergovou Rodinnou oslavou. Jenže tohle kultovní skandinávské drama, natočené podle pravidel Dogma 95, funguje jako rána na solar hlavně proto, že je maximálně neokázalé a civilní. Lettsův scénář (dramatik si svou hru sám upravil pro film) obsahuje pořád příliš velké množství okázalých hereckých monologů a patetických gest na to, abychom uvěřili, že se před námi na plátně odvíjí život sám.
