Recenze - Smlsnout si na extrémně špatných filmech patří k příjemným okamžikům života recenzenta. Ale vysvětlovat, proč se vám nelíbil film, který je vlastně dobrý, jen zrovna vám na něm něco hapruje, je spíš smutné.

3D animovaný snímek Koralína a svět za tajnými dveřmi má totiž ty nejlepší předpoklady stát se miláčkem vybíravého publika. Pochází z oceňované knížky moderního klasika fantasy Neila Gaimana (Sandman, Nikdykde, Hvězdný prach) a natočil ho animátor Henry Selick, génius, skrytý za kultovní The Nightmare Before Christmas (Ukradené Vánoce).

Pro Koralínu jde navíc už o několikátou mediální štaci; kromě původní knížky existuje skvěle převedený comics (u nás vychází právě v době premiéry), muzikál a počítačová hra. Koralínin příběh má ohromný potenciál a „uživatelskou" vděčnost - vskutku se dá prožít na několikrát.

Nudalína z králičí nory

Jde o přiznanou variaci na Alenku v říši divů, ovšem prodchnutou zvláštní civilností. Zatímco různé verze Alenky mají více či méně surrealistický, psychedelický či nonsensový nádech, Gaiman vytvořil pro hrdinku jen jakýsi „tendruhý", stínový a méně definovaný svět.

Tady nevládne červená královna, ale „tadruhá" matka, která zdánlivě chce, aby Koralína byla šťastná. Jenomže dívka by raději zpět své rodiče, kteří se jí sice tolik nevěnují, zato jsou praví.

Alenkovský motiv průlezu králičí norou do jiného světa se objevuje v kinematografii často a Koralína měla na to zařadit se mezi originální reinterpretace Carrollovy slavné knížky jako jsou Cesta do fantazie od Hayaa Miyazakiho, Faunův labyrint od Guilerma del Torra či Krajina přílivu od Terryho Gilliama.

Foto: Aktuálně.cz

V Selickově vypravěčském strojku se ovšem něco zadrhlo a z Koralíny se stala spíše Nudalína. Doložit se to dá nepopulárním srovnáním knihy, případně comicsu a filmu. Na svou obhajobu ale můžu uvést, že jsem nejprve viděl film, který mě nebavil, a pak jsem začal pátrat, jestli je to i problém předlohy.

Bohužel pro Selicka a naštěstí pro Gaimana není. Bez jakékoli představy, že kniha je automaticky lepší a nedotknutelná, působí filmová Koralína i napoprvé roztahaně.

Nevadí tolik změna, že se dějiště přesunulo z deštivé mlžné Británie do Oregonu, který má být také trochu magický, ale moc mu to nejde - přece jen Amerika nemá tak hluboké kulturní dějiny. Tohle vem čert; víc vadí, že Selick z nepříliš pochopitelných důvodů rozšíří Koralíniny návštěvy „druhého světa" ze dvou na čtyři, kvůli čemuž se vyprávění stává repetitivní.

Snad si máme více užívat ty přechody mezi světy a opětovné probouzení „jinde", což je vizuálně vděčný motiv. Selick navíc průchozí tunel pojal jako růžovou pulzující hmotu, čímž ještě více vyzdvihl vaginální symboliku „návratu do matčina lůna".

Karikatura s kloboučkem a kníry

Foto: Aktuálně.cz

Ovšem v tomhle si zároveň hodil klacky pod nohy a můžeme z toho udělat klíčový bod obžaloby: v trojrozměrné barevné Koralíně je všechno úchvatné a krásné a všechno tak trochu deformované a bizarní. Tudíž posuny od normálu k nenormálu nejsou moc výrazné.

Už Gaiman dbal velmi na to, aby odlišnosti byly jemné, ale měly především budit podezření a nepříjemné pocity. Koralína o sobě říká, že je „průzkumník", takže bedlivě odhaluje detaily, které nesedí, a nebojí se pronikat do neznáma. Ale zopakujme: oba světy u Gaimana byly celkem civilní, vlastně šedivé, a ten alternativní byl jen nějak „zajímavější" (psychoanalytik by řekl: unheimlich).

Selick ovšem ze všeho udělá od počátku karikatury a těm pak v druhém světě jen přimaluje navrch klobouček a kníry. Kupodivu to není víc zábavné a vzrušující, ale docílí se tím úplně opačného efektu - přehlcení smyslů. Byl to opravdu nešťastný nápad pojmout fantaskno takhle stylizovaně, když přitom podmanivost Gaimanovy předlohy ležela v realističnosti postav, nacházejícím se je v mírně nadpřirozeném prostředí.

Snímek sice neexhibuje přímo svým třetím rozměrem, ale je předvádivý v  animačních orgiích. Když vyžilý akrobat z Černobylu pan Bobchinský (v knize není akrobat, ani z Černobylu) provádí prostná na zábradlí, musí jich být fakt hodně, a když spustí svůj myší cirkus, je to samostatné dlouhé číslo, kde sepneme ruce nad tím, jak muselo být těžké naanimovat okénko po okénku tolik malých hlodavců balancujících na míčcích.

Foto: Aktuálně.cz

A představení dvou buclatých starých dam na visuté hrazdě, jimž tleskají v hledišti psi, už je úplně k nepřežití. Kam se poděla decentnost Gaimana a úsečnost dialogů, kdy Koralínu jen posadí do hlediště mopslík s baterkou v puse se slovy „Fedni fi."?

Selick kouzlí „krásný nový svět", kterému filmová Koralína na rozdíl od té podezíravé knižní docela podléhá, ale zároveň je to otravné svou roztomilostí a vypiplaností. Vím, stěžovat si na poctivou ruční práci je nezvyklé, ale nemůžu si pomoct.

Animátorské finále z Vetřelců

Jasně, dosáhnout toho, že loutka během 35 vteřin zaujme v obličeji šestnáct různých výrazů, je dobré na zápis do guinessovky, ale ne na zápis do srdce. I když, samozřejmě věřím, že hodně dospělých i dětských diváků bude filmem nadšeno a nechci jim kazit zážitek.

Foto: Aktuálně.cz

Selick však každou výraznou změnou dokazuje, že je „jen" skvělý inscenátor, ale chybí mu vypravěčský cit pro tempo či napětí. Straší jen tím, že loutky vypadají hrozivě a musejí být samozřejmě hrozivější, než jsou popsány v knížce nebo nakresleny v comicsu.

Závěrečná proměna „tédruhé" matky připomene finále Cameronových Vetřelců, každá scéna navíc je jen syndromem animátorské chlubivosti „koukejte, co umím vyrobit". A údajně vypravěčsky funkční postava Hubíka (Wybieho), který byl přidán proto, aby si Koralína měla s kým povídat, nakonec působí zbytně.

Selick navíc ani nedokázal dát pevnější logiku závěrečné hře Koralíny s „toudruhou" matkou - tato pasáž má slabiny i u Gaimana, ale vzhledem k větší akčnosti filmu je absence pravidel „jak se dá vyhrát" hodně matoucí a vítězství ani nepřináší zadostiučinění.

Z díla nakonec zbyl jen základní koncept, že snové světy bývají menší a hůře definované než náš reálný svět, takže když jimi procházíte dost dlouho, zjistíte, že existují jen ve formě skicy. Tento výtvarně minimalistický motiv je na Koralíně graficky nejkrásnější.

Co jsem naopak vůbec nedokázal překousnout, byla změna ve vykreslení hlavní hrdinky. Kniha i comics ji představují jako jedenáctiletou slečnu tak akorát na hranici mezi dětstvím a dospíváním; tudíž její odbojné chování má vnitřní psychologický a vlastně i hormonální důvod.

3D animovaná Koralína však vypadá a chová se jen jako roztomilá plastová figurka, klasický spratek z průměrného animáku, kterému chybí duše a projevy konkrétního věku.

Nic nepomůže dabérský výkon talentované Dakoty Fanningové, u nás navíc překrytý mírně nepříjemným dabingem. Koralína je prostě neživá loutka, aniž by si musela přišít místo očí knoflíky, jak po ní chce „tadruhá matka".