Recenze - Předchozí film režiséra Scotta Stewarta Legie obhajoval Jiří Flígl v recenzi na Aktuálně tím, že jde o nepokrytě béčkový titul, na který nemá smysl mít áčkové nároky. O Kazateli se dá napsat totéž. Opět se tu setkáváme s typem kinematografie, která nemá možnost oslňovat diváka výpravnými atrakcemi a kvůli nižším rozpočtům musí stavět na skromnějších základech.

Béčkový film samozřejmě ještě neznamená špatný film. Pouze je při jeho sledování třeba patřičně nastavit parametry očekávání a hladinu odstupu. S očekáváními je dobré to nepřehánět, zato nadhled určitě pomáhá.

Foto: Aktuálně.cz

Kazatel vznikl podle stejnojmenného korejského akčního komiksu Min-wooa Hyunga, jehož první díl u nás vyšel knižně. Z děje (mimochodem poměrně rozkošatělého - předloha čítá celkem 16 svazků a zasahuje do tří časových rovin) si vzal víceméně jenom název a žákladní rámec boje lidí s upíry.

I když ale filmový Kazatel vypráví hodně odlišný příběh, zůstává původnímu komiksu celkem věrný duchem založeným na naddimenzované fantaskní akci, směšování kulturních ikon a osudové těžkomyslnosti podané s patřičným patosem. Tyhle atributy se výborně hodí do béčkového univerza, kde vládne polopatičnost, opakování zažitých filmařských postupů a jednoznačně odstíněné emocionální polohy.

Monotónní pouštní krajina

Film pojednává o dalším kole odvěké bitvy lidstva s upíry, kde úlohu ochránců člověka přebírá člen někdejší speciálně vycvičené protiupírské církevní jednotky kazatelů. Ti byli oficiálně rozpuštěni už před lety, kdy se domněle podařilo upíry vyhladit, ovšem rasa nemrtvých teď znovu povstává a jeden z bývalých upírobijců se přes zákaz nadřízených znovu vydává do boje.

Foto: Aktuálně.cz

Stejně jako u Legie je celkem zábavné sledovat, jak tvůrci konstruují velkolepý fantasy příběh objímající celý svět s jeho historií a mýty a ústící do bitvy o záchranu civilizace. Ovšem celý tenhle rozmáchlý rámec nakonec vměstnají do kulis zapadlého motorestu, případně liduprázdných pouštních scenérií.

Kazatel nabízí jen několik počítačově generovaných záběrů přinášejících pohled na velkolepé fantaskní scenérie noční metropole či upířího úlu (v některých navíc občas počítačové prostředí úplně přesně nesedí s pohybem herců). Většina děje se odehrává v monotónní pouštní krajině či v polorozpadlých postapokalyptických městečkách, tedy oblíbených lokacích béčkových tvůrců.

Počítačoví upíři vypadají jako chudší klony monster z Dooma 3 a akční scény často dovedně pracují s náznaky, kdy divák tuší, že nejdramatičtější akce se právě odehrává mimo obraz, případně jsou nejtvrdší střety lakonicky vypuštěny pomocí střihu.

Kazatel přesto není jen velký podraz na diváky. Pouze neustále rozehrává košatější situace, než si může dovolit přímo zobrazit, což je opět typický postup filmových béček. Je zkrátka třeba počítat s tím, že velkou část svých příslibů snímek nakonec nevyhnutelně ošidí.

Foto: Aktuálně.cz

Ve střízlivé sedmaosmdesátiminutové stopáži Kazatele ale dojde na adekvátní množství komorních a konvenčně pojatých akčních scén namíchaných s úlisnými výpady hlavního záporáka a tvrďáckým špičkováním mezi dvojicí ústředních „parťáckých" postav, takže se snímku daří vyhýbat se hluchým a nudným pasážím.

Okopírováno z Blade Runnera

Nejpůsobivější záběry pocházejí z města ovládaného církevní diktaturou. Jeho design je sice okopírovaný z Blade Runnera, ale spojení odlidštěného temného světa vysokých budov a zrnitých televizních obrazovek s absolutisticky uplatňovanou církevní mocí v sobě má jistý kacířský půvab.

Navíc představa technokratické klerofašistické dystopie je působivá už tím, jak tahle tři slova znějí. Je trochu škoda, že se film nepouští do teologických disputací důkladněji a spokojí se s tím, že upírobijští kněží jsou prostě takoví křesťanští samurajové, kteří se v případě nutnosti a v zájmu prostých lidí musí postavit i svým zaslepeným pánům.

Snímek se tím vyhnul roztomile naivnímu velikášství, jemuž propadlo béčko film bratrů Hughesových Kniha přežití. Na druhou stranu, proud nejčistšího křesťanského brainwashingu kombinovaný s postkatastrofickou fikcí byl podání Knihy přežití v některých ohledech zábavnější než v rámci možností uspokojivá rutina Kazatele.

Ne že by v Kazatelovi nebyly naivní a absurdní momenty, jen je třeba je tam pečlivěji hledat. Například když je válka církve s upíry vysvětlována tím, že „oko je do duše okno" a upíři ve světě Kazatele nemají oči, a tudíž ani duši.

Kazatel celkově náleží k tomu typu béček, na která narážíme v našich kinech celkem často. Mezi tituly, jež mají aspoň šanci konkurovat nabídce áčkových filmů - ať už přítomností nějakých, byť často mírně zvětralých hvězd, příslušností k právě populárnímu žánru nebo aspoň skutečně atraktivním trailerem.

Legie byla ukázkou filmu, který diváky do kin nalákal především svou upoutávkou, do které byla soustředěná většina spektakulárnějších scén. Kzatel je na tom podobně, takže pak lze očekávat, že spoustu diváků zklame (a dosavadní hodnocení filmu na ČSFD to potvrzují). I tohle vytváření falešných očekávání je ale součást jeho taktik.

Oba filmy se mohou pochlubit i přítomností Paula Bettanyho, který tu dál pracuje na své herecké škatulce náboženského fanatika nastavené v Šifře mistra Leonarda. Stvrzování stereotypů a s tím spojené ustalování žánrových pravidel je ostatně jedním z hlavních přínosů béček. A v rámci své kategorie Kazatelal pořád patří k mírnému nadprůměru.