Recenze - Snímek John Carter odehrávající se na fiktivní verzi planety Mars stál zhruba 250 milionů dolarů a 140 minut připravuje sebe i diváky, že bude super.
Uplyne půlhodina a pořád se exponuje. Uplyne další půlhodina a už jsme našponováni, kdy se začne dít něco velkého. Pak proběhne řada bitev, které se stále jen blíží náročné představě o tom, co to je „být super". Film končí a těsně před tím máme být překvapeni důmyslnou pointou ohledně přecházení mezi dvěma světy, ale velké překvapení se nedostavuje.
Co Johnu Carterovi chybí, aby se z něj mohla stát klasika žánru space opery, tedy onoho podivného hybridu mezi sci-fi a fantasy, či jinými slovy „fantasy s lasery"? Trápil a trápí se tím jistě celý tým okolo režiséra Andrewa Stantona, pro nějž šlo o hraný debut po létech strávených u animáků ze společnosti Pixar (Hledá se Nemo, VALL-I).
Týden po premiéře a sečtení prvních tržeb je jasné, že snímek bude velký propadák (v USA utržil jen 30 milionů a v zámoří 70; přičemž celkově je nutné, aby jeho tržby přesáhly půl miliardy). A definitivně pohasly i naděje vkládané řadou „fanboys", že space opera žije.
Přestup na plátno
Většina žánrů má jen omezenou životnost, přinejmenším pokud se drží původní podoby. Autor předlohy Edgar Rice Burroughs (známý u nás hlavně díky Tarzanovi) však Johna Cartera napsal už v roce 1912 a vydržel to až do 40. let. Na něho pak navazoval třeba Buck Rogers a (už i v Česku známý) Flash Gordon. Johna Cartera si u nás pamatují maximálně čtenáři časopisu ABC ze 60. let (autor recenze se jako kluk dostal k jejich svázaným ročníkům a považuje je za jeden z pilířů své dětské citlivosti a imaginace.)
Přestup na plátno se ale space operám nikdy nedařil - byly automaticky považovány za brak, který si nezaslouží náležité produkční zázemí ani dobré herce. Zlom přišel až na sklonku 70. let s Hvězdnými válkami. Jenomže ty zároveň ustanovily standard, jemuž bylo těžké se přiblížit.
Žádný jiný film kromě Hvězdných válek z žánru space opery nikdy nebyl masovým hitem, ale většinou jen „béčkovou" videoprodukcí, případně podivným „campem" (okázalým kýčem) jako zmíněný Flash Gordon. Béčkovost je přitom nutné dát do uvozovek, protože odlišování na áčkovou a béčkovou produkci skončilo právě před, případně spolu s Hvězdnými válkami. Typickým příkladem, jak končila většina space oper, je animák Titan AE (2000) .
Space opera se nakonec po letech dočkala znovuzrození , ale tím zároveň na dlouho dobu i hibernačního spánku - oním okamžikem byl v roce 2009 Avatar. Stejně jako v případě Hvězdných válek byl i Avatar obviňován z kopírování jiných děl (což byla naprosto sebevědomá metoda), stal se předmětem obdivu, nenávisti i vtipů a na dlouhou dobu znemožní komukoli dalšímu dělat něco podobného.
Notabene, když Avatar stejně jako Hvězdné války nezapírá inspiraci v Johnu Carterovi. Proto tím nejčastějším postřehem ohledně Johna Cartera je, že paradoxně vypadá jako kopie a klon dřívějších filmů, přestože jeho knižní verze, comicsy a barevné ilustrace byly vzorem právě pro tyto jiné filmy.
John Carter je totiž pravděpodobně „nejdéle vyvíjený hollywoodský projekt" všech dob. První snahy o zfilmování probíhaly údajně už před skoro 80 lety a po krachu jednání se zase objevovaly soustavně zprávy zhruba od roku 2004 - kdy původně měl film pod názvem Princezna z Marsu točit Robert Rodriguez (nakonec dal přednost Sin City a Grindhousu) a po něm John Conran (jenž se uvedl stylovou sci-fi Svět zítřka).
Mluvilo se i o Johnu Favreauovi, který udělal relativně úspěšnou skoro-space operu Zathura (ale pak se dal na režii Iron Mana). Společnost Disney se přitom snažila o zfilmování už v 80. letech s režisérem Johnem McTiernanem (Smrtonosná past, Predátor). Nakonec velká studia předběhli mistři videohrůz z nezávislé společnosti Asylum se svou Princess of Mars v roce 2009.
Jen pro fajnšmekry
Proč tak dlouhý a úmorný exkurz do minulosti? Abyste si aspoň částečně uměli představit délku a úmornost začátku recenzovaného snímku; a aby bylo též zcela jasné, že jde o přenošené dítě. Jinými slovy - i kdyby se Andrewu Stantovi podařilo stvořit svět, který by bylo vzrušující prozkoumávat, i kdyby film měl tempo a gradaci, i kdyby akční scény měly styl a byly přehledné (jako se to podařilo právě Jamesi Cameronovi v Avatarovi), pořád by byl výsledek dosti zbytečný.
Dnešní trendy znovuoživovat dávnou slávu zašlých braků (byť anglické slovo „pulp" nemá tak negativní nádech jako u nás brak) jsou vždy pouze pro fajnšmekry. Proto i Grindhouse od Rodrigueze našel jen omezené publikum - chcete-li to vyčíslit, jeho či Tarantinovy pulpové filmy mají zhruba na 50milionové tržby v USA. I Conranův Svět zítřka byl naprosto předimenzovaný co do komerčních ambicí. Pokud se snažíte co nejvíc napodobovat styl starých filmů, nevznikne nová masová móda, jen menšinová kultovka; pokud máte štěstí.
Když naproti tomu George Lucas nebo Steven Spielberg dělali své Hvězdné války či Indiana Jonese, vzali staré předobrazy a natočili je ve stylu, který byl moderní v jejich době, razili tedy alespoň v něčem originalitu. Totéž o sobě může říct třeba Matrix, další totální popkulturní mišmaš.
A mohl to říct i Avatar. Ale nikoli John Carter, Princ z Persie, Souboj titánů nebo kdysi dávno Vodní svět. Tyto filmy jsou stylově pro svou dobu standard; nic nového a převratného. Když chtějí čerpat z naší nostalgie, ale nepřiživí ji něčím originálním a progresivním, vznikají velmi bezvýrazné produkty.
John Carter jistě není typ bezduché blbosti, na níž ani není vidět nadšení tvůrců - což byl případ nedávných Kovbojů a vetřelců. Jeho problémem je naopak přílišná láska režiséra a scenáristů k původní legendě. Touha znovu ji oživit pak vede k natahování, ustavičnému připravování, vytrubování fanfár, ale nakonec to ohromující ohňostroj není.
Z komerčního hlediska už je pak zbytečné spekulovat, zda za neúspěch může to, že z názvu zmizelo slovo Mars (původní titul zněl John Carter of Mars), či neschopnost promovat a vůbec vystavět film tak, aby byl přitažlivý i pro ženy - což je dnes zásadní pro získání co nejširšího publika.
Bylo by nespravedlivé dělat si legraci z hlavního herce Taylora Kitsche, jehož jméno svádí k hrátkám se slovem kýč. Požadavky na roli byly extrémní, i když nevyžadovaly nic niterného. Nicméně udržet si fyzickou formu na půl roku natáčení, být téměř denně zavěšený do postroje umožňujícího velké skoky a nutnost hrát v „pustině zelených pláten", kdy si mohl jen představovat, co se okolo něj vlastně děje, nepatří k záviděníhodným úkolům. Svůj úkol být za příliš ikonického hrdinu každopádně zvládnul lépe než noví představitelé Conana nebo Prince z Persie.
Kontakt s masovým publikem
Možná existuje ještě jeden důvod, proč John Carter poskytuje maximálně „ne až tak špatnou zábavu". Nelze hledat na vše jen odpověď ve stylu (moc staromódní, málo moderní, málo důsledné retro apod.). Na filmy, ať už si to připouštíme, či ne, chodíme i proto, že nám podvědomě připomínají něco aktuálního a palčivého.
John Carter ve své době odkazoval na zkušenosti občanské války Jihu proti Severu a při vzpomínce na ni dával čtenářům možnost vybojovat si tuto válku znova v jiném, v jistém smyslu bezpečnějším fantazijním světě.
Burrougsovi čtenáři si dotyčnou válku samozřejmě nepamatovali, ale bylo to pro ně jedno z mála historických dat či událostí, k nimž se mohli vztahovat. Podobnou funkci třeba Američanům umožnil o mnoho let později druhý díl Ramba, když je po letech nechal symbolicky vyhrát ve Vietnamu.
Situace je pořád obdobná. Jedinec znechucený vražděním, který chce už jen žít sám pro sebe, odjede (nebo je odvelen) od civilizace a dostane se rázem do úplně jiného světa - platí pro Johna Cartera, Ramba, Tanec s vlky i Avatara. Z pacifisty se ale musí znovu stát bojovník, aby zachránil nové přátele.
Propojení s dnešní realitou (skončené) války v Iráku, nelítostným bojem o energetické zdroje i trávením času ve virtuálních světech prostřednictvím svých avatarů ale hraje mnohem víc ve prospěch Cameronova filmu. Ne každý je voják s traumatem, ne každý chce vyhrát prohranou válku (jako Rambo), ne každý chce najít klid v přírodě (jako John Dunbar v Tanci s vlky). Ale řada lidí cítí, že virtuální svět (ať už počítačových her nebo sociálních komunikačních sítí) je hezčí a bezpečnější než reálný šedivý svět venku.
Pro lidi zažívající tyto pocity neskýtá John Carter žádné vodítko ani napojení. Jestli je únikovost sama o sobě dobrá, přitom není otázka pro tuto recenzi, která se jen snaží vysvětlit, v čem Stantonův film ztratil kontakt s masovým publikem. Ti, co space operu nechápou jako čirý únik, se vrátí třeba zpět k seriálu Firefly či filmu Serenity, které ovšem na rozdíl od Johna Cartera trpí malým rozpočtem.
| John Carter: Mezi dvěma světy | |
| John Carter | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Fantasy, Sci-fi |
| Režie: | Andrew Stanton |
| Obsazení: | Taylor Kitsch, Mark Strong, Willem Dafoe, Lynn Collins, Samantha Morton, Dominic West, Polly Walker, James Purefoy, Thomas Haden Church, Daryl Sabara, Bryan Cranston, Guy C.A., Ciarán Hinds, Don Stark, Arkie Reece ad. |
| Délka: | 137 minut |
| Premiéra ČR: | 08.03.2012 |
