Recenze - Když jsem se dozvěděl titul filmu Miroslava Bambuška Jan Hus - mše za tři mrtvé muže, usoudil jsem, že dílo je věnováno popravě tří (zřejmě) řemeslníků Martina, Jana a Staška na Staroměstském náměstí z července roku 1412. Byl to zlomový moment v životě kazatele Betlémské kaple, jenž se poté veřejně postavil nejen proti papeži, ale i králi, všem, kteří schvalovali prodej odpustků či k němu mlčeli.

A hned jsem si představoval, co a jak by se dalo filmovými prostředky o jednom z výchozích bodů husitského hnutí říci. Jak rafinované: bude to tedy pohřební mše, kterou Jan Hus osobně nesloužil a dodnes se neví proč. Tedy dodatečná, symbolická…

Foto: Aktuálně.cz

Avšak ouha! Ti muži z názvu jsou o více než 550 let mladší než jako lákadlo sloužící Mistr Jan. Podle Bambuška mají být něco jako jeho následníky, lidmi, kteří s ním mají důležité vlastnosti společné. Nemají. V tom je základní omyl filmu.

Nic nebylo Husovi vzdálenější

Přitom připomenutí Ryszarda Siwiece, Oskara Brüsewitze a Grahama Bamforda je činem záslužným, neboť jejich osudové gesto je srovnatelné s Palachovým (případně Zajícovým a Plockovým) a v Česku je takřka neznámé.

Přes rozdíly v osobním založení, názorech, konkrétních motivacích byli všichni idealisty, jimž nebyl lhostejný stav společnosti a kteří neviděli jinou možnost, jak bojovat proti zlu, než se upálit. Jejich krajní čin je třeba respektovat, ale nikoli glorifikovat jako jedině správný nebo následováníhodný.

Foto: Aktuálně.cz

Bambuškův film sugeruje, že Hus je třem idealistickým sebevrahům druhé poloviny 20. století jakýmsi patronem, obhájcem i žalobcem proti viníkům jejich smrti. Nic nebylo ve skutečnosti Husovi vzdálenější. Dokonce i Martina, Jana a Staška odmítl (na rozdíl od Jana Jičína, který vedl jejich pohřební průvod) nazývat mučedníky a svatými: martyrologie mu byla velice cizí oblastí teologie.

Sebevražda je z křesťanského hlediska nepřípustná, (nejen) ve středověku byli takoví nešťastníci (bez zkoumání pohnutek) pochováváni mimo hřbitovní půdu, za zdí. Hus byl - ač to někteří dodnes nepochopili - knězem a učitelem, chcete-li katolickým, synem své doby, věrným základům křesťanského učení.

V Kostnici nejenže oheň, v němž shořel, nezapálil, nýbrž se pokoušel mu vyhnout. Šel až na hranici ústupků, při nichž by před svými přáteli a krajany, kteří mu důvěřovali, neztratil tvář. Nakonec po těžkém boji nutnost smrti uznal, ale dobrovolně si ji nezvolil!

Jan Hus jednorázově, manifestačně a sebedestruktivně neprotestoval, nýbrž bojoval slovem, vytrvalým, kontinuálním a konstruktivním působením mezi lidmi. Je zarážející, že tento základní rozdíl nepochopil nejen (Husa obdivující) Jan Palach a mnozí autoři emocionálních nekrologů o něm, nýbrž ani "avantgardní" filmař o čtyřicet let později.

Jalové "střečkování" postav

Foto: Aktuálně.cz

Základním uměleckým prostředkem je kontrast. Když už tvůrci neorganicky spojili Husa, Siwiece, Brüsewitze a Bamforda, mohli hledat k nim aspoň vhodné antipody. Místo toho se dočkáme mátožných postav, které přicházejí za hrdinnými sebevrahy, a jedinými protihráči jsou figurky vyšetřovatelů Stasi.

Kdo byl antipodem Husa? Štěpán Páleč volící nakonec věrnost instituci (církvi) a potlačující vlastní pochyby, nebo spíš kněz Jan Peklo (který prý viděl Viklefa v pekle), shromažďující obročí a vydržující si konkubíny?

Nabízelo se také srovnání Siwiece s Gomulkou, Brüsewitze s Annou Seghersovou, Bamforda s Nevillem Chamberlainem? Odvážné - možná, ale právě podobný přístup mohl být roznětkou k hlubšímu přemýšlení o souvislostech, diskusi o dnešní morálce.

Foto: Aktuálně.cz

Místo toho v Bambuškově snímku sledujeme jalové "střečkování" postav, prázdné pohledy na předměty, které po zemřelých zbyly, a doslovné ilustrace toho, co bylo předem řečeno. Brüsewitz například vztyčil na svém kostele kříž, vidíme tedy postavu, která jej vleče. Vodil do kostela zvířata, jsme tudíž svědky rádoby surrealistických záběrů králíků, ovcí či slepic, promenujících se tam, kam "nepatří".

Hus s husami

Mravní maximalismus svých hrdinů nedokázal Bambušek reflektovat a konfrontovat se soudobou "pošlostí", s nedostatkem ideálů, honbou za prospěchem a nezájmem o osud "cizích" lidí. Lidská malost je pro mne vždycky objevem, nikdy jsem jí nepřivykl, říkával Henry Miller; a měl by si to opakovat každý umělec.

Před novinářskou projekcí nás režisér vybídl, abychom se nezaměřovali jen na formu, ale především na obsah. Poslechl jsem, neboť si myslím, že použitý 8mm materiál, roztřesená a "splašená" kamera, zrnitý, převážně černobílý obraz nejsou samy o sobě žádnou značkou experimentu a avantgardy, natož známkou kvality. V daném případě tyto postupy oklešťují sdělovací hodnotu filmu, aniž nabízejí cokoli jiného esteticky účinného.

Abychom však byli spravedliví: jedna silná scéna ve filmu je. Hus s husami, za doprovodu Kofroňovy hudby a recitace hymnu Píseň bratra Slunce sv. Františka z Assisi. Scéna, která není přebytečnou ilustrací nebo formalistickou exhibicí, nýbrž lehce humorným a současně výsostně poetickým vyjádřením životního okouzlení i frustrujícího nedorozumění.

Bohužel jedna vydařená scéna je na pětasedmdesátiminutový film přece jen málo…