Recenze - Stejně jako filozof Francis Bacon není stejná osoba jako malíř Francis Bacon a stejně jako mořeplavec Kryštof Columbus není stejný člověk jako režisér snímku Sám doma Chris Columbus, tak ani britský režisér s afro-karibskými kořeny Steve McQueen není stejná osoba jako herec Steve McQueen.

To, že ten mladší teď natočil film z vězení, není žádná pocta Motýlkovi a Velkému útěku, v němž hrál jeho starší jmenovec. Ostatně těžko spatřovat jakoukoli analogii v tom, že hrdina Velkého útěku házel o zeď tenisákem, zatímco aktéři Hladu hází o zeď vlastními hovny.

Foto: archiv

Původně videoartista McQueen je natolik vzdálen kinematografii zábavy a napětí, jak je to jen možné. Jeho celovečerní debut je do určité míry zákeřný v tom, že neumožňuje ventilovat jiné emoce než ty, jež vycházejí přímo ze základních tělesných reakcí.

Emoce mohou vznikat různě  a často mohou mít teprve až zpětnou vazbou silný tělesný dopad. Emoce - ač to spousta lidí odděluje a dává do protikladu - jsou však také silně spjaty s myšlením, přemýšlením, pochopením nějaké situace.

Kontakt s tím, jak se věcí jeví

A právě možnosti chápat a domýšlet si, oč tu jde, respektive, oč tu v minulosti šlo, nás film Hlad systematicky zbavuje. Příběh se tu nerozvíjí na základě toho, že bychom znali postavy a chápali, co chtějí. Jsme jen úvodními titulky zpraveni o tom, že v roce 1981 skupina irských vězňů v britském vězení Maze držela tzv. špinavou stávku a posléze i hladovku za to, aby se s nimi začalo zacházet jinak. Snímek neosvětluje, co vězni udělali, zda byli zavřeni právem, jak se domluvili, že budou protestovat…

Foto: Aktuálně.cz

Můžeme si jen předem nastudovat z jiných pramenů, že dotyční byli na základě nepříliš přesvědčivých důkazů odsouzeni k vysokým trestům. Z pohledu britské strany šlo o násilné činy (teroristické útoky, vraždy), a tak odsouzení nedostali status politických vězňů. Z pohledu irské strany šlo o způsob, jak pozavírat členy IRA a zbavit je víceméně jakýchkoli práv.

Ve stávce šlo o to vybojovat si onen status politických vězňů, kteří by měli zvláštní režim. Vzhledem k tomu, že byli například mláceni obušky i při cestě na záchod, rozhodli se vykonávat velkou potřebu v celách a fekálie pak rozmazali po zdech.

Nakonec se rozhodli držet hladovku, během níž byli dokonce někteří z nich zvoleni do britského parlamentu; část jich ovšem zemřela. Jejich zdánlivě nesmyslné gesto bylo o to silnější, že v rámci katolické víry měli zakázáno jít takto sebedestruktivní cestou.

Jenomže během sledování Hladu to vědět nepotřebujete, nebo na to zapomenete. Hlad je jakousi filmovou fenomenologií, uzávorkováním veškerého vědění a průzkumem práce našich smyslů, pomocí nichž se před námi teprve tvaruje svět.

Bez otevřené agitace

Film nezkoumá podstatu skutečnosti a příčiny situací, zdržuje se úsudku, ale nabízí jen kontakt s tím, jak se věci jeví. Pro setkání s údajnými teroristy nám dává hlavně jejich tváře, na nichž jsou vidět stopy útrap.

Je zřejmé, že se tím vytváří trochu problematické obecné poselství o postavení vězňů v dějinách lidstva, případně vybízí ke srovnání s nejnovějšími případy vězněných a mučených údajných teroristů ve věznici Abú Ghraib. McQueen ale neagituje, dokonce ani nestaví své protagonisty do příjemného světla.

Foto: archiv

Většina z nich působí jako odevzdaní fanatici a jejich dozorci zase trpí výčitkami svědomí nebo  jen bolestmi, protože mají od ustavičného mlácení rozbité klouby na rukou. Tedy, režie občas vypíchne z anonymní masy vězňů nebo dozorců nějakého jednotlivce, ale ani z těch nedělá plnohodnotné osobnosti. Hlavní „hrdina" Bobby Sands se dokonce vydělí z řad ostatních až v poměrně pokročilé fázi filmu.

V téměř bezeslovném sledu brutálních, nechutných či jinak monotónních výjevů pak jako absolutní vzpruha působí asi čtvrthodinový dialog mezi Bobbym a knězem Dominikem Moranem. I zde jejich slovní výměny postrádají jakoukoli hlubší psychologii, ti dva se jenom častují a testují různými politickými a náboženskými hesly a ironickými frky.

Jde o absolutně nerealistický, divadelně vyšinutý a zcizující dialog, jehož funkce v celku díla je spíše rytmizující než informační.

Od atrofie svalstva přes hnisavé proleženiny

Poté už následuje jen popisný a neuvěřitelně divácky nepříjemný záznam Bobbyho hladovky, při níž se postupně ztrácí před očima.

Foto: Aktuálně.cz

Zřejmě nikdy předtím nebyla k vidění tak sugestivní analýza katabolických procesů - vidíme vše od atrofie svalstva přes hnisavé proleženiny, rozpraskané rty a umrlčí oči ke zvracení natrávenin vlastního organismu…

Kamera už v poslední fázi přestává být přísně statická, ale začíná se mrákotně komíhat. Od nezúčastněného pozorovatelského oka se promění v jakéhosi poletujícího ducha opouštějícího tělo, či možná samu smrt kroužící nad tělem a čekající na jeho poslední výdech.

Steve McQueen se osvědčuje jako mistr minimalistických výtvarných kompozic. Každý obraz, každá scéna by se mohla promítat jako samostatná videosmyčka v  galerii. I ty nejodpornější věci se tu v krátkých přechodech mysli diváků mohou proměňovat v čistě estetické objekty - například smývání zaschlých výkalů ze zdi připomíná ničení buddhistických mandal, ostatně všichni vězni jsou tak trochu performeři, již dělají své akce pro krátký okamžik a efekt.

Pozorování rozpadajících se lidských schránek

Zřejmě žádný film, který k nám letos přišel do kin, není tak důsledně konceptuální. Na někoho to dokonce může působit „nemoderně", pokud si tedy modernost spojuje s dynamičností a těkavostí. McQueen přitom už od počátků své kariéry vychází z idolů moderní kinematografie, jako jsou filmy Andyho Warhola nebo francouzské nové vlny a popírá příběh (vůbec instituci smysluplného uzavřeného vyprávění) až do samých základů.

Jak na to už  přišlo víc lidí, Hlad by se dal chápat právě i jako nepřímá estetická polemika s jiným, brutálně mučednickým dílem - konzervativním a kýčovitým komerčním trhákem Umučení Krista, který využívá atraktivních prostředků akčních filmů a hororů.

Pokud má člověk trochu citu, pak „levičáckému" McQueenově snímku, který vybízí k otázkám ohledně lidské důstojnosti lidí označených za teroristy, musí - v porovnání s Umučením Krista - přiznat mnohem vytříbenější vkus a poctivější umělecký vklad.

Polemika se jistě bude vést okolo toho, zda je správné Ameriku či Velkou Británii ustavičně kritizovat za koloniální a imperialistickou zvůli, kterou uplatňují vůči menším zemím a národům, ale Hlad do této polemiky nepřispěje ničím jiným než soustředěným pozorováním rozpadajících se lidských schránek. Za „levicový" ho asi označí jen ten, kdo považuje za levičáky všechny umělce, kteří odmítají přejímat většinový západní pohled na svět.

Je předem vyřazen z politických debat a přináší mnohem obecnější zkoumání extrémních situací, v nichž se z lidského jedince stává živočich.