Recenze - Až bude někdy někdo hledat ideální film, který má všechny předpoklady k tomu, aby sklízel divácké ceny na světových festivalech, belgický snímek Hasta la vista! může sloužit jako modelový příklad. Komediální drama režiséra Geoffreyho Enthovena o cestě trojice postižených kamarádů za zbavením panictví získala Cenu diváků v Montrealu i v Karlových Varech.

Není těžké pochopit, proč Hasta la vista! na filmových přehlídkách tak táhne. V záplavě většinou depresivních festivalových filmů bývá každý náznak humoru a optimismu osvěživou změnou.

Nabízí téma, které je trochu exotické a ve většinové společnosti tak trochu tabuizované, ale zároveň ho podává způsobem, aby ho mohli zkousnout i ti nejprudérnější diváci. Návštěvníci festivalů většinou také nejsou zrovna ortodoxní vyznavači filmové alternativy a od artových experimentů si rádi odpočinou u filmu, který odlehčeně baví a dodržuje přitom pravidla žánru.

Foto: AČFK

Nejdobrodružnější životní výprava

V případě Hasta la visty! je tím žánrem road movie inspirovaná skutečným příběhem. Před pěti lety se objevil na BBC dokument sledující cestu tří britských tělesně postižených mladíků do Španělska do speciálního nevěstince pro hendikepované.

Režisér Enthoven se tímhle příběhem inspiroval a drama vyšperkoval ještě tím, že ústřední trojici vyslal na jejich nejdobrodružnější životní výpravu bez vědomí starostlivých rodičů. Jejich postavy jsou liberálními, chápavými a tolerantními příslušníky střední třídy a jejich děti se mají v zásadě jako v bavlnce, což je jen jeden z příkladů, jak se tvůrci vyhýbají problematičtějším aspektům života hendikepovaných a zároveň je to způsob, jak se s hrdiny divák může snáze identifikovat.

A že to skutečně není těžké. Základním předpokladem každé dobré road movie jsou jasně vyprofilované charaktery a uvěřitelní herci a díky nim lze filmu Hasta la vista! odpustit lpění na ohraných klišé.

Foto: AČFK

Iniciátorem nápadu vyrazit na španělské pobřeží za dosud nepoznaným sexem je vtipný, ale občas arogantní paraplegik Philip (Robrecht Vanden Toren). Slepý Josef (Tom Audenaert) je podsaditý dobrák, který spíš než po ukojení pohlavního pudu touží po spřízněné duši. A Lars (Gilles De Schrijver) je blonďatý hezoun upoutaný na křeslo kvůli rozšiřujícímu se nádoru na mozku, který si dobře uvědomuje, že kvůli špatným prognózám je tahle cesta k moři pravděpodobně jeho poslední (nejednomu divákovi vytane okamžitě na mysli německý hit Klepání na nebeskou bránu).

Trojice si pokoutně přes internet najme řidiče s dodávkou, z něhož se na místě srazu překvapivě vyklube rázná a zdánlivě odtažitá žena Claude (Isabelle de Hertogh), která je pro chlapce nejdříve zdrojem nekorektních vtipů na adresu její obezity a národnosti (Claudie předstírá, že neumí vlámsky), ale v průběhu cesty si ji všichni oblíbí.

Foto: AČFK

Vyšlapané cestičky

A to je právě příznačné pro celý Enthovenův film. Má výborně napsané dialogy, gagy, které nikdy nesklouznou k lacinosti, a v několika scénách ukazuje život hendikepovaných bez onoho implicitního soucitu, kterému se většina filmů pracujících s tímto tématem nevyhne.

Ano, Hasta la vista! ukazuje, že postižení nejsou jen chudinky, ke kterým se musíme chovat s největšími ohledy, ale že se umějí chovat i krutě, nezodpovědně a nespravedlivě. Nikde ovšem nejde ve své sžíravosti tak daleko jako třeba i z našich kin dobře známý Kurz negativního myšlení, a pokaždé se vrátí k selankovitě bezproblémovému vyprávění kopírujícímu ty nejohranější žánrové peripetie.

Když už odkazujeme na filmy, mnohem blíže má belgický snímek nejen geograficky k Nedotknutelným, francouzskému kandidátu na Oscara a jednomu z nejnavštěvovanějších tamních filmů všech dob. Tahle sociální pohádka o přátelství miliardáře na vozíčku a jeho imigrantského ošetřovatele používala hendikep svého hrdiny k tomu, aby ho zlidštila a diváci se tak do něj mohli vcítit i v době, která sympatiemi vůči boháčům neoplývá.

S Philipem, Jozefem a Larsem se člověk ztotožňuje velmi lehce navzdory jejich postižením. Možná také až příliš hladce. Řadí se i s Claude mezi všechny ty vzájemně si podobné outsidery filmového světa, kteří se vydávají na cestu, na jejímž konci dojdou štěstí nebo alespoň zásadního životního poznání.

Hasta la vista! kultivovaně pobaví, ale na to, aby zůstala v paměti, se příliš drží vyšlapaných cestiček. Je to dobrý film, který ale na rozdíl od svých hrdinů nemá koule na to, aby skutečně zariskoval.