Recenze - Když příšerný druhý díl Noci v muzeu utržil celosvětově o dvě stě milionů dolarů méně než jednička, mohli jsme si oddechnout v naději, že na tuhle uzívanou exkurzi plýtvání filmařskými zdroji už se nepodíváme. Americká mainstreamová komedie a především někdejší úspěšní komici se však dostali do takové krize, že se musejí spoléhat i na značky, jež sice nikdy nebyly populární, jsou však alespoň zavedené.
Zní to poněkud netečně, Noc v muzeu: Tajemství hrobky je však skutečným produktem čiré studiové bezradnosti a neschopnosti vyjít za hranice modelu jakž takž funkčního, který sice zajišťuje finanční návratnost, zároveň ale tou rukou, v níž nedrží pytel s penězi, vráží Hollywoodu kudlu do zad. Jde o začarovaný kruh. Tyto filmy musí vznikat v důsledku nedůvěry v mainstream způsobené právě jimi. Jednomu by se z toho zatočila hlava.
Nic navíc
U Noci v muzeu už chybí nutnost rozepisovat se o ději, hereckých výkonech nebo úrovni režie. Nic z toho zde zkrátka k rozebrání není a především ani být nemá. Nad rámec premisy „v noci ožívají figuríny a tentokrát se podíváme i do Londýna“ se vůbec nedostaneme a pár dní po zhlédnutí si nepamatujeme cokoliv dalšího, co by zde na úrovni dějové či audiovizuální bylo k vidění.
Jde o produkt okamžité spotřeby tak ryzí, že překračuje hranice „filmu“ a blíží se zlovolnému obrazu „zdegenerovaných amerických bijáků“, s nímž se setkáváme v internetových diskusích Parlamentních listů.
Tahle přehlídka utracených milionů nepochybně disponuje jistými „product values“, tedy základními aspekty, které by měl film mít, aby mohl být nazýván s čistým svědomím filmem. Řeč je především o kameře Guillerma Navarra, jež přes ošklivé CGI samozřejmě víc než splňuje technické standardy. Tím ale seznam kladných aspektů končí a adekvátní kamera pod režijní taktovkou neschopného rutinéra Shawna Levyho nemůže zaujmout.
Vše ostatní už je pouze nezáživná přehlídka gagů unaveného Bena Stillera a dalších, jež nebyly vtipné ani dva díly zpátky, natož teď, když před námi stojí po několikáté bez obměny. A tlačených dějových schémat o vztahu otců a synů, jež slouží pouze k násilnému propojení humorů.
Hollywood to umí i líp
Noc v muzeu opravdu působí, jako by ji ani nevytvořily lidské bytosti s emocemi, jako by pouze vyjela z výrobní linky sestrojená na základě plně automatizovaného zadání.
Noc v muzeu: Tajemství hrobky
Noc v muzeu: Tajemství hrobky působí, jako by ji ani nevytvořily lidské bytosti s emocemi, jako by pouze vyjela z výrobní linky sestrojená na základě plně automatizovaného zadání. Až zamrazí u srdce vidět Robina Williamse pitvořícího se posmrtně v roli jeho talentu tak nedůstojné, do níž se mu nedaří (stejně jako všem přítomným áčkovým jindy dobrým hercům) vložit jakoukoliv živelnost.
Až zamrazí u srdce vidět Robina Williamse pitvořícího se posmrtně v roli jeho talentu tak nedůstojné, do níž se mu nedaří (stejně jako všem přítomným áčkovým jindy dobrým hercům) vložit jakoukoliv živelnost. Pro člověka milujícího filmy jde o něco strašně skličujícího až nesnesitelného.
Sluší se dodat, že natolik okatá absence toho, čemu můžeme naivně říkat „duše“ nebo „autenticita“, je naštěstí stále výjimečná a Hollywood dokáže i v rámci blockbusterů dodat produkcím alespoň náznak osobitosti a autorství. Podívejme se na snímky jako Godzilla nebo Elysium, jež nemusíme nutně považovat za povedené, neupřeme jim ale kontakt se svými tvůrci a viditelnou „konkrétnost.“
Tím spíš musíme sebrat vidle a nekompromisně jimi hrozit produktům tak bezduchým jako Noc v muzeu 3, abychom dali najevo, že tudy cesta nevede. Bez předstírané smířlivosti. Protože tohle je zlo, i my musíme být zlí.
