Recenze - Špionážní romány Johna Le Carré zpravidla nemívají snadno zfilmovatelná vyprávěcí uspořádání, nevládnou akčními zápletkami a jejich zobrazení světa tajných služeb má daleko nejen do bondovek Iana Fleminga, ale i do románů od Forsytha, Clancyho nebo „žánrovější větve“ Greena.
Byrokracie, nedůvěra, lži, ale zejména vším pronikající a vše si podmaňující únava hrdinů. Hrdinů žijících ve světě s kategoriemi dobra a zla převrácenými tolikrát, že leckterý z jeho obyvatel netuší, na které straně barikády vlastně stojí, jestli nějaké morálně odlišitelné strany existují a jestli vlastně není nakonec opět jen objektem něčí manipulace.
Ve větší či menší míře tato charakteristika platí pro všechny z Le Carrého děl, podobně jako nezbytná míra zcela záměrného zmatení vyplývající z příliš široké, nebo naopak příliš úzké perspektivy, či z příliš mnoha, nebo naopak příliš mála poskytnutých informací.
Dokážu pochopit, proč někdo považuje jeho romány za chladné a poněkud úmorné, podobně jako filmy podle nich natočené… Leč stejně jako za nejlepší film roku 2011 považuji „lecarréovský“ snímek Jeden musí z kola ven, letos mě bez debat uhranul Nejhledanější muž.
Zvrácená perspektiva jistot
Upozorňuji předem, že pokud se vám zamlouvaly filmy, jako jsou Jeden musí z kola ven, o něco starší Nepohodlný nebo o hodně starší Špion, který se vrátil z chladu, pak jednoduše nečtěte dál a zajděte na Nejhledanějšího muže do kina.
Pokud chcete číst dál, mohl bych vám třeba nechtě naznačit něco, co by vám zážitek mohlo zkazit – protože nemalá část konečného dopadu snímku na diváka se odvozuje právě od informačního přepólování. Srovnám-li však dopad závěru Nejhledanějšího muže se závěry výše jmenovaných filmů, není jen jako ony otevřeně neuspokojivý a nic neřešící (Jeden musí z kola ven, Špion, který se vrátil z chladu) nebo přinejmenším pro hlavního hrdinu konečný – třeba s jistým příslibem pro společnost (Nepohodlný). Je bezútěšný – a jeho bezútěšnost je dílem daná informačním přepólováním, ale zejména zvrácením perspektivy jistot.
Na Nejhledanějším muži je zákeřné, že dost dlouho skrývá cíl. Do Hamburku ilegálně přijede mladík s koránem na řetízku. Uchýlí se k rodině tureckých imigrantů a snaží se pomocí idealistické právničky kontaktovat mocného bankéře, který mu může z jistých důvodů na ruku dát obrovský obnos peněz.
Příjezd mladého exulanta sledují německé tajné služby s pomocí americké tajné služby, přičemž krátce po 11. září (jež bylo bez vědomí tajných služeb připraveno právě v Hamburku) je všechno důvodem k podezření. Jenže tajné služby nejsou příliš jednotné… a každá si směřování mladého muslima vykládá po svém, stejně jako navrhuje rozličná řešení. Paralelní vyprávění střídmě rozmísťuje informace o islámském obchodníkovi, který kromě charity možná podporuje i méně ušlechtilé organizace. Až po dlouhých fázích tápání, tázání se a nejistých kroků postavy cíl najdou, vyprávění se okázale napojí na žánrové vzorce podvodnického filmu (např. Podraz, Dannyho parťáci) – a pak se něco stane.
Bez záchytných bodů
Na Nejhledanějším muži je skvělé, že na rozdíl od ostatních lecarréovských filmů staví jen malou část filmu na iluzi žánrového vyprávění, které je ve skutečnosti existenciálním, etickým či procedurálním dramatem o únavě, lživosti, neprofesionalitě a nedůvěře v systém. Tápání ve Špionovi, který se vrátil z chladu, je součástí dlouhodobého plánu. Nejistota a skládání střípků v Jeden musí z kola ven čerpá z modelů klasické i modernější detektivky. Zmatení a nejistota v Nepohodlném vychází z klasického paranoidního napínáku: mrtvá manželka s tajemným druhým životem, manžel jako cíl podivných zabijáků, složitá síť farmaceutické mafie…
Jenže v Nejhledanějším muži dost dlouho žádný podobný záchytný bod nenajdete, postavy si nevěří, navzájem odhadují své cíle, překonávají kulturní bariéry, vyslýchají se, zneužívají, manipulují sebou – a nikdo vlastně neví proč a k čemu, protože není zřejmé, zda druhá strana něco ví. Není to přitom odtržené od reality, protože film jednoznačně svými významy míří do období ztráty devadesátkových jistot 11. září 2001.
Filmu různé kritiky vyčítají, že jako psychologické drama nefunguje, protože nejsou zřejmé vnitřní pochody postav, jasná odůvodnění jejich náhlých rozhodnutí – jenže v tom je pointa i adaptační preciznost filmu, který podobně jako Jeden musí z kola ven adaptoval strukturně značně odvážnou předlohu mimořádně důmyslným způsobem.
Jen stěží můžete totiž Le Carrého knihy vzít a natočit je, jak leží a běží, protože by to na ploše celovečerního filmu nemohlo dávat smysl. Mozaikovitou strukturu Jeden musí z kola ven tak scenáristi rozsekali na kousíčky – a tyto pak znovu složili do adekvátně mozaikovité struktury, ovšem řízené jinými vzorci, které odpovídají potřebám celovečerního vyprávění. Řídící princip zůstává zachován, jeho realizace se změnila.
V Nejhledanějším muži postupovali filmaři podobně, ovšem nepřeuspořádali příběh do jiné zápletky, nýbrž změnili povahu jeho zprostředkování: subjektivní nahradili objektivním při zachování nekomunikativnosti vyprávění, jež vede k bezútěšnému pocitu z poznaného systému.
Boxer, právník a pak teprve agenti
Románová předloha Johna Le Carrého je vystavěna ve velmi dlouhých blocích perspektivně zaměřených jen na velmi omezené hledisko, jež jde ale velmi hluboko do pocitů postav. První kapitola se drží pohledu nepříliš bystrého tureckého boxera, k němuž domů se nastěhuje cizí mladík… nechápeme, kdo to je, o co mu jde, proč se nastěhoval atp., ale přesně rozumíme pocitům intelektuálně nesmělého boxera. Další velmi dlouhá kapitola se zaměřuje na bankéře, kterému jednoho večera zavolá mladá sebejistá právnička a vybídne ho ke splnění dávného slibu – jen mu toho nechce moc říct, on je konfrontován s mladým exulantem.
Až třetí velmi dlouhá kapitola se dostává skoro po stovce stran do prostředí tajné služby – a věci do sebe začnou drobně zaklapávat, jenže ačkoli čtenář přesně vidí do důvodů jednání i pocitů agentů, jsou mu pro změnu odepřeny události a informace z dalších dvou toků. Ví tedy o postavách velmi mnoho, ale celek událostí ve vztazích mu nezbytně uniká a tok románu vyžaduje značnou pozornost.
Tuto nelítostnou nekomunikativnost románu film přebírá, ovšem bez zachování podobného principu – protože by dvouhodinový film nikdy nemohl mít podobně intenzivní účinek. Deset minut s jednou postavou je mnohem menší jednotka soustředění a omezení než padesát stran… a tak se volí opačný princip: vysoce výmluvná montáž událostí ve vzájemných vztazích (mnohé románové kličky jsou pro větší hladkost tohoto principu účelně vynechány), kdy je však odepřen jakýkoli vhled do vědomí postav.
Zmatenost, nejistota a netrpělivost zůstávají zachovány, ale pomocí odlišných principů – kdy film stejně jako román v určitou chvíli dospěje do místa, kde to přestane vadit, vyprávění začne šlapat, pocit žánrového uspokojení z hladce vyprávěného příběhu dosahuje maxima a pak přijde konec. Stejně jako účinnost žánrového rámce vyžadovala dlouhou nekomunikativnost předchozího vyprávění, pak účinnost závěru vyžadovala pohlcující účinnost předchozího žánrového rámce.
Co si najde naivní a co kritický divák?
Některé kritiky tvrdí, že závěr je předvídatelný – jenže to je v pořádku, protože on má být předvídatelný, ale zároveň na něj přesně v ten jeden moment je třeba zapomenout, uvěřit v neodůvodněnost vtíravých hypotéz a nechat se ukolébat. A to nejen vypravěčsky, ale zejména významově – od nedůvěry v přebyrokratizovaný a předsudečný systém k důvěře o manipulovatelnosti správných osob těmi správnými nemanipulovatelnými postavami. V sílu a existenci něčeho jako lepší svět, v účel světící prostředky… žánrová nerealističnost je nástrojem románu i jeho filmového zpracování k dosažení působivého efektu reálného, který ovšem bolí a kdy se poprvé za celý film styl přizpůsobí vnitřnímu vnímání postav.
Režisér (a fotograf) Anton Corbijn totiž nepoužívá ani tak údajný styl sedmdesátých let – což bezezbytku platilo pro Jeden musí z kola ven –, ale jeho styl jde ruku v ruce s popisovanou mělkostí vyprávění.
Film vskutku používá takřka výhradně extrémně dlouhé objektivy a chladné barvy, což s nemalou měrou vulgarizujícího zjednodušení lze chápat za jeden ze stylistických příznaků kinematografie sedmdesátých let. Ovšem to je jako tvrdit, že použití černobílého materiálu nutně vždycky odkazuje k minulosti: na Manhattanu, Celebritách nebo Mladých mužích za pultem třeba není retro vůbec nic.
Corbijnův styl tentokrát není v první řadě napodobující (ač jeho předchozí brilantní Američan byl a za hodně vděčil filmům Jeana Pierra Melvilla a Henryho Verneuila), nýbrž účelný: extrémně dlouhé objektivy zplošťují obraz a chladné barvy jsou od sebe těžko perspektivě odlišitelné, což tříští prostor do podobně neproniknutelné směsi mělkosti a hloubky, jako vyprávění zplošťuje emocionálně bohatý svět do pouhých výsledků jednání se zatajenými příčinami. Ač bych si to musel ověřit, i extrémní plochost obrazu v žánrové části mizí – a objevuje se pak až v samém závěru, který má hned dvojí dopad na diváka.
Nejhledanější muž (100 %)
Dokážu pochopit, proč někdo považuje romány Johna Le Carré za chladné a poněkud úmorné, podobně jako filmy podle nich natočené… Leč stejně jako za nejlepší film roku 2011 považuji „lecarréovský“ snímek Jeden musí z kola ven, letos mě bez debat uhranul Nejhledanější muž. Je na něm skvělé, že na rozdíl od ostatních lecarréovských filmů staví jen malou část filmu na iluzi žánrového vyprávění, které je ve skutečnosti existenciálním, etickým či procedurálním dramatem o únavě, lživosti, neprofesionalitě a nedůvěře v systém.
Nejhledanější muž vytvoří dvojí účinek stavící proti sobě naivní a kritické diváctví: v jednu chvíli se jako naivní diváci cítíte plně uspokojeni hollywoodsky čistým vyvrcholením, ale kritický divák ve vás zklamaně brblá, že film měl teda zpočátku nakročeno k „lecarréovštějšímu“ vyústění – a pak v následující chvíli naivní divák křičí zklamáním a pocitem podvodu, zatímco kritický se tetelí blahem.
Nemohu k tomu bohužel říct víc, nicméně tušil jsem to a záměrně jsem si z knihy nechal posledních padesát stran nepřečtených. Současně by to prostě fungovalo i v případě, že byste posledních pár stran románu znali, protože Nejhledanější muž je tak skvěle vystavěný film, že závěr bude podle mého odhadu fungovat na diváka pokaždé… což neznamená, že vám nebude připadat chladný a poněkud úmorný jako celek. To se však s filmy podle románů Johna Le Carrého stává, zejména s těmi nejlepšími – a mezi ně Nejhledanější muž bezpochyby patří. Ač se mnou přitom mnozí nemusí a nebudou souhlasit, běžte to prosím do kina zkusit. Fakt.
PS: Philip Seymour Hoffman v hlavní roli je ve všech ohledech vynikající a jeho herecký odchod je podobně velkolepý jako ten Ledgerův v Temném rytíři.
Nejhledanější muž (A Most Wanted Man). Velká Británie, USA, Německo, 2014, 122 minut. Režie: Anton Corbijn. Předloha: John le Carré (kniha). Hrají: Philip Seymour Hoffman, Rachel McAdams, Willem Dafoe, Nina Hoss, Robin Wright, Daniel Brühl, Martin Wuttke, Mehdi Dehbi, Kostja Ullmann, Grigorij Dobrygin, Rainer Bock, Charlotte Schwab, Derya Alabora. Premiéra v českých kinech 4. září 2014.
