Recenze - David Gordon Green se proslavil komediemi Travička zelená nebo Princ a Pruďas. Že se rozhodl opět natočit ryzí drama, nebylo samozřejmostí a zaslouží si to ocenění za odvahu změnit nastolený směr.
Stejně tak se dá vyzdvihnout, že si do hlavní role filmu Joe troufl obsadit Nicolase Cage, asi nejparodovanějšího herce současnosti, jejž už není snadné brát vážně.
Škoda jen, že u ocenění za snahu také zůstane.
Starý dobrý Jih
Jih Spojených států není veselé místo. O tom nás sami Američané přesvědčují zas a znova. Ať syrovými dramaty, nebo za hranu hnanými komediemi připomínají, že idealizované představy, jaké si o jejich zemi mnohdy pěstujeme, platí leda pro velké metropole na pobřežích. Hůř už se aplikují na „red necky“ z farem a farmiček, na nichž podmínky k životu rozhodně tak příznivé nejsou.
Ví to Gary (Tye Sheridan), patnáctiletý kluk, který musí napínat všechny síly, aby nakrmil matku a sestru, když mu alkoholický otec většinou těch pár našetřených dolarů krade kvůli kořalce. Ještě lépe to ví Joe (Cage), tvrdý Jižan, snažící se žít co nejnormálnější a nejdůstojnější život.
A dokonce k tomu pomáhá ostatním – na chemickou likvidaci nekvalitních stromů najímá chudáky z blízkého okolí, a zajišťuje jim tak základní příjem. Přesto upadá do depresí a nevidí pro sebe východisko z nesnesitelné reality. Časem se upíná na nového zaměstnance Garyho, jemuž chce zajistit alespoň trochu pozitivní budoucnost.
Krajinu, nad níž dodnes vlají konfederační vlajky, vykresluje Green ve svém Joeovi v těch nejdepresivnějších barvách, až se to zdá poněkud přehnané. A obydluje ji silně vykonstruovanými postavami, jejichž roli v příběhu vyčteme příliš brzy.
Vezměme si ústředního Joea. Jakéhosi Superjižana, nejdrsnějšího, nejtvrdšího ze všech, dokonce schopného dělat nejlepší steaky ze zabitých srn, abychom o jeho nezměrných schopnostech nezapochybovali. Jako každý zde je alkoholik neustále dělající problémy policii, přesto ho místní šerif z nějakého důvodu respektuje a vede s ním zasmušilé dialogy, protože to tak u problémových jižanských hrdinů bývá. Jde o postavu nalajnovanou jak podle mustru, která sice do zdejšího prostředí zapadá, přesto čistotou své definice působí nerealisticky.
Až příliš čisté
Poněkud zadrhává i snaživé, ale jako vždy přehnané herectví Nicolase Cage, kdy může divák nabýt dojmu, že jeho postava je neustále nadrogovaná, z čehož se časem vyklube dějový zvrat (ale nevyklube, prostě Cage dělá cageoviny). Přítomnost známé tváře v jinak „anonymním“ hereckém obsazení tlačí ústřední postavu ještě víc mimo přesvědčivost a nepochybně nebylo dobrým rozhodnutím.
Podobně nalajnovaně vyhlíží i mladý Gary, ač už neznámým Sheridanem zahraný velmi dobře, a jeho alkoholický otec s tváří Garyho Poultera, skutečného bezdomovce, který se nedožil premiéry. Oba jsou tak precizně vystavěnými a nenarušenými stereotypy, že se na ně dá jen těžko napojit a soucítit s nimi.
Joe (60 %)
Ve filmu Joe americký Jih a jeho problémy nepůsobí jako skutečné prostředí, ale pouze jako pozadí k zasazení postav, jež jsou chodícími stereotypy bez možnosti působit životně. Těžko říct, jestli zobrazení Jihu jako konzistentně a neměnně depresivního místa, jemuž se nikdo a nic z přítomných nevymyká, byl autorský záměr, ale dá se o tom pochybovat. Už jen kvůli velmi klasickému finále, směřujícímu veškerou svou energii k motivu oběti a vykoupení, po němž má následovat lepší budoucnost pro další generaci.
Greenovo pojetí je jistě velmi funkční a působivé jako celek, v němž se ztrácí, nebo spíš nenachází individualita či odchylka a vše do všeho zapadá. V důsledku všal lze onou doslovností konstruktu ztratit zájem o propojení fikčního světa s tím skutečným, což je pro drama o těžkostech existujících lidí nepochybně zásadní prohra.
Nerozehrává se tu proto sociální drama, ale ryze filmový příběh. Jih a jeho problémy tu nepůsobí jako skutečné prostředí, ale pouze jako pozadí k zasazení postav, jež jsou opět leda chodícími stereotypy bez možnosti působit životně.
Těžko říct, jestli zobrazení Jihu jako konzistentně a neměnně depresivního místa, jemuž se nikdo a nic z přítomných nevymyká, byl autorský záměr, ale dá se o tom pochybovat. Už jen kvůli velmi klasickému finále, směřujícímu veškerou svou energii k motivu oběti a vykoupení, po němž má následovat lepší budoucnost pro další generaci. Jenže tahle změna je poháněná jednou nerealistickou postavou ztvárněnou jediným přítomným známým hercem a je provedena skrz velmi typický filmový zvrat, který jsme všichni viděli nesčetněkrát, ale nikdy ho nezažili – Green tak, ať už chtě, nebo nechtě, vlastně potvrzuje, že změna k lepšímu se může udát jedině ve filmu.
