Recenze - O třetích Postradatelných se na jedné straně dočtete, že jde potřetí o totéž – na druhé straně, že už to není ono, protože pojetí „pocty akčnímu filmu osmdesátých let“ se v posledním díle nějak vytratilo. Popravdě mám dojem, že kromě účasti party herců za zenitem své největší slávy a jejich hvězdně-fetišistického skládání do jednoho filmového obrazu na obou z předchozích filmů moc tzv. osmdesátkového nebylo.
Nebudu vás unavovat analýzou volených vyprávěcích a konstruktivních postupů. Ty zkrátka měly blíže:
(a) k současnému akčnímu filmu a pokusům o oživení starých konceptů v novém hávu (jednička);
(b) k šedesátým létům a jejich posmutnělým westernům o starých drsňácích hledících na úsvit dalšího věku (dvojka). Jak to tedy říct jinými slovy a neurazit?
Je to blbý, ale jsou to osmdesátky
Inu, v osmdesátých letech kromě stále ještě relativně mladého Murtaugha ze Smrtonosných zbraní nikdo nepociťoval příznaky stáří – tehdejší hrdinská svita byla banda agresivních a sexistických chlapů v největší fyzické síle, kterou nezastavily ani hordy nepřátel. Neřešili problémy se zdravím, svou pozici v mládnoucí společnosti, nikdo si drsňáckými kousky nic nedokazoval. Prostě to dělali, protože museli nebo chtěli.
Příběhy o těchto mužích byly v lacinější produkční kategorii až na výjimky adekvátně jednoduché, upovídané sekvence plné namachrovaných keců, výhrůžek a trapně obdivných sentencí střídaly relativně mechanicky sekvence plné destrukcí, tříštícího se skla a hvízdajících kulek. Hlavní hrdinové občas měli problémy s manželkami, milenkami, dětmi, kolegy a hlavně nadřízenými, politiky a úředníky…
V těch dražších produkcích se vyprávěcí, stylistické a tematické ambice různily v závislosti na scenáristech (Shane Black, Steven E. de Sauza), režisérech (John McTiernan, James Cameron, Paul Verhoeven) a určitých hercích…
Postradatelní 3 se konečně k formátu 80‘ blíží, mimo jiné i proklínaným zapojením mladších drsňáků. Dosud to totiž vypadalo jako ve variaci na Potomky lidí, kde se průměrný věk drsňáků zasekl dost vysoko.
Je ironické, že někteří diváci mají najednou pocit, že je to trapné – nostalgický duch prvního dílu a sebelítostivý duch dílu druhého byl nahrazen tvrdým pragmatismem. Ten přestává vytvářet do sebe uzavřený svět, ve kterém už jsou všichni staří a jen vzpomínají, když byli mladí. A to navzdory tomu, že se stále do postav promítá osud ex-hvězdných představitelů (Gibson se vrací po letech zapomenutí, Snipes po letech v kriminále).
Gibsonův padouch se vrací ze záhrobí jako kdysi akční hrdina, později válečný zločinec, vlastizrádce a násilník… v pomstě Stallonemu vážně postřelí kamaráda z týmu a celým Postradatelným řádně nakope budku, což jejich šéfa donutí rozpustit obstarožní tým a nabrat bandu mladých cápků ochotných umřít, i když jim chybí zkušenost (a samozřejmě charisma).
Právě tento krok se Stallonemu jako režisérovi nejvíc vyčítá, a přitom je naprosto logický – a hlavně je na rozdíl od předchozích dílů v duchu těch oslavovaných osmdesátek, kde chlapi prostě dostávali kopačky z týmů a vraceli se zákazům navzdory, do policejních oddělení nastupovali mladí necharismatičtí a nezkušení, ale o to namyšlenější drsňáci – a museli se od starých pardálů poučit atp. Je to blbý, jasně, ale jsou to právě ty osmdesátky.
Není to dnešními či naopak vysoce zašlými metodami zprostředkované a hromadně mrkající vzpomínání na bandu chlapů, kteří byli v osmdesátých letech slavní. Je to dobrodružství těchhle chlapů a skupiny mlaďochů, které je natočené, jak se to tehdy – když to hodně zobecním – dělávalo: stejně epizodicky, repetitivně, s neúsporným množstvím atrakcí a upřímným okouzlením kýčem.
Všichni ti staří chlapi jsou fakt DNES staří a člověk jim věří, že jsou DNES staří a že DNEŠNÍM mladým už nestačí, ale o to víc si to užívají – ačkoli většina jejich kámošů je mrtvá.
Figurkaří se o-sto-péro, vymýšlí se neexistující -istánské polo/diktatury obydlené snad jen oněmi poslušnými armádami a mění se různé vzorce akčního filmu: útěk z vězení (začátek), útok na továrnu (druhá část), rozpad týmu a nábor nového (třetí část) atp.
Jsou to ale skutečně vzorce osmdesátkového a raně devadesátkového akčního filmu, se všemi jejich klišé a nedostatky – dokonce i ti mladičtí hackeři, drsné holky, zranění vojáci a pouliční rváči jsou blíž modelům užívaným v akčním filmu před Matrixem než po něm. Ubylo sebeuvědomělých narážek, nechybí naopak narážka na nedůvěryhodnost tajných služeb, přibylo testosteronového patosu a exotických lokací při náborových akcích.
Návrat hrdé pokleslosti
Jenže do jaké míry je to nakonec dobrý film? Potřebujeme filmy v duchu kulturně zpravidla dost proklínaných osmdesátých let? Osmdesátá léta jsou desetiletí, na jehož popkulturu jde poprvé vzpomínat bez dalších sociálně-politických konotací – a právě tehdy začala vlna 80‘ nostalgie, zbavená okázale politických souvislostí, které byly a jsou spojeny spíš s poctami 70‘ (Bourne, Zodiac, Jeden musí z kola ven).
Expendables: Postradatelní 3 (70 %)
Postradatelní 3 rytmicky, herecky i stylově skřípou – lehce trapné jsou snaha o velkolepost za použití omezujících digitálních triků nebo sílící mimóznost Harrisona Forda. Ale nemůžu se na ně zlobit. Chceme-li jít do kina na návrat hrdé pokleslosti, máme ji mít. A když ne, vyhněte se jí, protože Postradatelní 3 jsou konečně tím, čím chtěli být – neskrývají se alibisticky za přijatelnější umělecké postupy a znalecké sebeironizování, jsou se vší hrdostí pokleslí (a nehledejte v tom žádné dvojsmysly).
Nyní tato vlna končí, žezlo už spíš přebraly, než přebírají pocty 90‘ (komiksové filmy na jedné straně, hrané Želvy Ninja na straně druhé, ale pravděpodobně i Interstellar na straně třetí) – ale přijde mi ironické a vlastně roztomilé, že se současný hollywoodský film s touto popkulturně dekadentní dekádou víceméně loučí dvěma filmy, které jsou v jistých aspektech nejupřímněji osmdesátkově pokleslé: Strážci galaxie a Postradatelní 3.
Postradatelní 3 jistě rytmicky, herecky i stylově skřípou – lehce trapné jsou snaha o velkolepost za použití omezujících digitálních triků nebo sílící mimóznost Harrisona Forda (což byl kdysi herec, jehož jsem upřímně obdivoval). Ale nemůžu se na ně zlobit. Je to jako v té bajce o žábě a štírovi, co si nemůže pomoct a během brodění přes řeku ji stejně bodne, protože je přece štír… chceme-li jít na návrat hrdé pokleslosti, máme ji mít.
A když ne, vyhněte se jí, protože Postradatelní 3 jsou konečně tím, čím chtěli být – neskrývají se alibisticky za přijatelnější umělecké postupy a znalecké sebeironizování, jsou se vší hrdostí pokleslí (a nehledejte v tom žádné dvojsmysly).
Expendables: Postradatelní 3 (Expendables 3). USA, 2014, 126 minut. Režie: Patrick Hughes. Scénář: Sylvester Stallone, Katrin Benedikt, Creighton Rothenberger. Hrají: Sylvester Stallone, Jason Statham, Wesley Snipes, Antonio Banderas, Dolph Lundgren, Mel Gibson, Kellan Lutz, Harrison Ford, Randy Couture, Ronda Rousey, Terry Crews, Arnold Schwarzenegger, Jet Li, Kelsey Grammer, Robert Davi, Natalie Burn, Sarai Givaty, Lisbeth Olofsson, Victor Ortiz, Velizar Binev, Bashar Rahal, Glen Powell. Premiéra v českých kinech: 14. srpna 2014.
