Recenze – Film Dior a já nabízí zevrubný pohled zblízka na to, jak v jednom z nejslavnějších módních domů na světě vznikla nová haute couture kolekce. Pokud se vám při vyslovení slov móda nebo "vysoká krejčovina" zrychlí tep, je dokument režiséra Frédérica Tchenga pro vás tou pravou volbou.
Tím nemá být řečeno, že ostatní se mají snímku obloukem vyhnout: už jen proto, že film přesvědčivě ukazuje, kolik mravenčí práce, vášně a umělecké kreativity předchází glamourové módní přehlídce, která je pro mnohé jen okázalou prezentací luxusu. Jenom hrozí, že pokud vás móda nezajímá, nechá vás snímek poněkud chladným.
Tcheng si pro svou sondu do nitra ikonické módní značky vybral vhodný narativní rámec. Snímek začíná tím, že se své funkce v Dioru na jaře roku 2012 ujímá nový umělecký ředitel Raf Simons, belgický návrhář, který dříve pracoval pro uznávanou, ale malou značku Jil Sander. Nastupuje do módního kolosu, aby splnil takřka nemožnou misi – během osmi týdnů místo obvyklých čtyřech pěti měsíců připravit novou kolekci.
Dokument tak od počátku obsahuje přirozené napětí založené na dvou faktorech. Podaří se novému šéfovi získat důvěru dlouholetých krejčových, na jejichž práci úspěch kolekce stojí nejvíc? A vyhraje Raf Simons neúprosný souboj s časem?
Odpověď na druhou otázku není alespoň pro milovníky módy žádným tajemstvím. Jarní přehlídka situovaná v domě, jehož zdi byly vystlány desetitisíci květů, skončila Simonsovým triumfem.
Z pracovního úhlu pohledu jsme belgickému návrháři tak blízko, že už to o moc blíž ani nejde. Jsme svědky jeho stavů nervozity, vypětí a úzkosti, a proto když v závěru dojde i na slzy štěstí a úlevy, přenáší se katarze i na empatického diváka. Tchengova striktně observační metoda má ale zase tu nevýhodu, že se o Simonsovi nedozvíme o moc víc – proniknout hlouběji do jeho nitra, odkrýt jeho inspirace a touhy se režisér ani nepokouší.
Místo toho se snaží ukázat, jak funguje ikonická módní instituce zevnitř. Tcheng v zásadě vzdává poctu všem těm bezejmenným krejčovým, bez jejichž šikovných rukou by kolekce nevznikla. Přitom interakce mezi Simonsem a krejčovským kolektivem není bez nedorozumění. A to doslovně, protože Raf Simons umí jen velmi špatně francouzsky a neocenitelnou roli prostředníka a pomocníka při komunikaci s novými podřízenými zastává jeho šarmantní kolega Pieter Mulian.
Hodnocení: 60 %
Dior a já zbavuje do velké míry svět haute couture pozlátka. Ukazuje ho hodně zblízka a je vidět, že režisér má prostředí velké módy evidentně rád. Občas ale klouže pouze po povrchu, což je škoda. Fenomén si o pichlavější filmařskou analýzu doslova říká.
Dokumentární, Francie, 2014, 89 min
Dělat šéfa coby cizinec ve Francii má zkrátka svoje specifika a na to, že byste se mohli domluvit anglicky, můžete rovnou zapomenout. Jinak velmi vstřícný a introvertní návrhář také vypění, když jeho ženský tým ignoruje pár dnů před přehlídkou dohodnutou zkoušku kostýmů, a šéfka krejčovské dílny si dokonce bez omluvy odletí do Ameriky za soukromou klientkou. Krejčové z Dioru totiž nepracují ani v šibeničním čase před premiérou kolekce jen na ní, ale souběžně dělají na zakázkách pro své bohaté zákazníky. Na Simonsovi je v tu chvíli vidět, že přes všechnu tu výzvu a prestiž vyplývající z práce pro Diora váhá, jestli by mu nebylo lépe zpátky u Jil Sander.
Ale to jsou jediné náznaky kontroverze, kterou uctivý dokument obsahuje. Filmem se prolínají archivní materiály a úryvky z memoárů zakladatele firmy nazvaných Dior a já, který v nich odděluje sebe jako osobu a značku Dior jako ikonické impérium, které vybudoval. A Tcheng jeho odkaz rozhodně nemá v úmyslu zpochybňovat. Proto ve snímku například nezazní informace, že Simons přišel do Dioru vylepšovat marketingový obraz firmy, který poškodil Simonsův předchůdce John Galliano, jenž se z funkce musel pakovat kvůli svým antisemitským tirádám.
Dior a já zbavuje do velké míry svět haute couture pozlátka. Ukazuje ho hodně zblízka a je vidět, že režisér má prostředí velké módy evidentně rád. Jeho snímek ovšem hlavně kvůli nezúčastněně pozorovatelské metodě vyprávění klouže občas po povrchu. Je to škoda. Fenomén si o hlubší a klidně i pichlavější filmařskou analýzu doslova říká.
